normální chlap
Pokud za karmu budeme považovat reakci společnosti na chování jednotlivce, případně v rozšířeném pojetí i takové ty případy kdy si člověk sám ublíží během toho co škodí jinému, tak ok, pak je to jen terminologická záležitost a není nejmenší problém. Nadpřirozené by bylo, kdyby tu reakci zařizoval Bůh, bůh, Vesmír, indigová aura, čarovná rybí kostička a podobně nezávisle na lidech.


Jenže právě v to věří lidé, kteří si nechtějí připustit vlastní chyby a poučit se z nich.

normální chlap napsal(a):

No právě. Možná si tím něco usnadňují, nevím :-)

Je to pohodlnější. Já jsem měla psa. Byl slepý, měl cukrovku, dvakrát denně jsem mu píchala inzulin. Bylo mi z toho hrozně, ale nechtěla jsem ho nechat uspat, protože on byl veselý, nebyl to pes, který by jen ležel a kňučel. Když jsem byla doma, byl naprosto spokojený. Jednou jsem přišla z práce domů totálně psychicky zničená, a když jsme přišli zvenku, on mi skočil na klín tlapkami od bláta. Zařvala jsem na něho a on seskočil dolů, sklopil hlavu, šel pryč a lehl si do kouta. Dodneška to vidím před sebou, nemohu si to odpustit a chce se mi brečet pokaždé, když si na to vzpomenu. A to je hodně často. Povídala jsem si o tom s jednou paní a ta mi řekla, kdybych byla věřící a vyzpovídala se z toho, že by mi bylo lépe. Protože bych  pochopila, že se to mělo stát. A to je, podle mně, ten rozdíl. Věřící si řekne, že se to mělo stát a smíří se s tím. Já ne, protože vím, že to byla moje hloupost a stát se to nemuselo. Od té doby se mi nikdy nestalo, že bych po někom, ať to bylo zvíře nebo člověk, tahle vyjela. Protože se z toho nemohu vyzpovídat a hodit to na osud, karmu. Mohu to vyčítat jen sobě.

LindaL. napsal(a):

normální chlap napsal(a):

No právě. Možná si tím něco usnadňují, nevím :-)

Je to pohodlnější. Já jsem měla psa. Byl slepý, měl cukrovku, dvakrát denně jsem mu píchala inzulin. Bylo mi z toho hrozně, ale nechtěla jsem ho nechat uspat, protože on byl veselý, nebyl to pes, který by jen ležel a kňučel. Když jsem byla doma, byl naprosto spokojený. Jednou jsem přišla z práce domů totálně psychicky zničená, a když jsme přišli zvenku, on mi skočil na klín tlapkami od bláta. Zařvala jsem na něho a on seskočil dolů, sklopil hlavu, šel pryč a lehl si do kouta. Dodneška to vidím před sebou, nemohu si to odpustit a chce se mi brečet pokaždé, když si na to vzpomenu. A to je hodně často. Povídala jsem si o tom s jednou paní a ta mi řekla, kdybych byla věřící a vyzpovídala se z toho, že by mi bylo lépe. Protože bych  pochopila, že se to mělo stát. A to je, podle mně, ten rozdíl. Věřící si řekne, že se to mělo stát a smíří se s tím. Já ne, protože vím, že to byla moje hloupost a stát se to nemuselo. Od té doby se mi nikdy nestalo, že bych po někom, ať to bylo zvíře nebo člověk, tahle vyjela. Protože se z toho nemohu vyzpovídat a hodit to na osud, karmu. Mohu to vyčítat jen sobě.

Jenže člověk by si měl umět odpustit. Bez ohledu na to v co věří či nevěří. Dnes jsem shodou okolností poslouchala Čtyři dohody a tam je to řečeno jasně. Osoba, která nás v životě dokáže nejvíc zranit a zraňuje, jsme my sami a trestáme se zas a znova za něco, co se stalo jednou a kdysi a my v sobě při každé vzpomínce vyvoláme pocit viny a hledáme způsob, jak se potrestat. Chyby dělá každý, stačí je nezametat pod koberec, vyřídit si to s nimi okamžitě a pak je zbytečné je s sebou vláčet. Pesan to určitě zvládl zpracovat a vzhledem k tomu, že převažovala dobrá péče, tak se jen stáhl, protože panička "neměla náladu"

Já teda v souvislosti s obsahem vlákna, či přímým, nebo postranním, znala osobu, která byla prolhaná, podvodnice, zákeřná, lstivá, zlodějka, pomstychtivá... a blablabla, všecky nejhnusnější vlastnosti, které jsem předtím ani vůbec neznala, netušila, nechápala jsem je ve spojení s hnusobou vůči svým dětem...

Bohužel jsem s ní byla v dennodenním styku, skoro čtyři roky. Měla jsem ji tolik let možnost poznávat.

Nikdy mi nepřišlo, že bych ji "dostala do vínku" proto, abych se jí naučila vzdorovat!

Už vůbec z nějaké karmy!

Pokud šlo imaginárně o karmu, zřejmě jsem se měla naučit jen to, jak takového špatného člověka rozpoznat, aj když jsem nikdy v žádnou karmu nevěřila, a jednala s lidma jen podle Božího rčení: Jak chceš s jinýma jednat, jednej s nima jen tak, jak si přeješ, aby oni jednali s tebou...

Píšu to jenom proto, že jsem nikdy nepochppila, proč a jak může kdykoliv, co se jí stalo něco, co jí nevyhovovalo, vyhlašovat, a to velice nahlas: "Co jsem komu udělala?!?"

Upravil(a) rina (22. 12. 2020 22:25)

LENNNA napsal(a):

LindaL. napsal(a):

Jenže právě v to věří lidé, kteří si nechtějí připustit vlastní chyby a poučit se z nich.

No a tohle je teda echt blbost

Asi máš jiné zkušenosti. Já už jsem takových lidí zažila dost.  Jsou schopni věřit čemukoliv, jen, aby nemuseli připustit svoje chyby. A poučit se z nich, to už vůbec ne.

Barča napsal(a):

LindaL. napsal(a):

Dokázala bych si možná snadněji odpustit, kdybych byla v situaci, kterou bych nechápala, nevěděla, co mám dělat, nemohla nic dělat, atd.

To si dokáže odpustit každý jouda, protože v podstatě není co. Stačí říct sorry. A možná pak jouda ani neví, jestli nechápal, nevěděl, nemohl z lenosti, lhostejnosti, ...
U toho psa dobře víš, že jsi na něj houkla z únavy, že ses jinak o něj skvěle starala. On to taky věděl,takže je vše v pořádku. Co si z toho můžeš vzít je, že máš se sebou lépe zacházet, abys nemusela být tak vyčerpaná.

Nestačí, aspoň pro mě ne. Pokud někomu ublížím s jakéhokoli důvodu, vždy je to špatně, a pouze sorry nestačí. Ale to nemá smysl rozebírat.

Upravil(a) LindaL. (23. 12. 2020 10:00)

LindaL. napsal(a):

Palomita
Jenže člověk by si měl umět odpustit.

To by  určitě měl. Jenže to není až tak jednoduché, jak se to napíše. Zvlášť, když ublíží někomu, kdo si to nezaslouží. A ještě k tomu, když vidím, že to co jsem udělala byl pouze výsledek mé hlouposti. Dokázala bych si možná snadněji odpustit, kdybych byla v situaci, kterou bych nechápala, nevěděla, co mám dělat, nemohla nic dělat, atd.

je to velice jednoduché . když o tom víš...

konfucius : když tě někdo okrade, není to tak zlé, ledaže bych si to pamatoval.

LindaL. napsal(a):

Palomita
Jenže člověk by si měl umět odpustit.

To by  určitě měl. Jenže to není až tak jednoduché, jak se to napíše. Zvlášť, když ublíží někomu, kdo si to nezaslouží. A ještě k tomu, když vidím, že to co jsem udělala byl pouze výsledek mé hlouposti. Dokázala bych si možná snadněji odpustit, kdybych byla v situaci, kterou bych nechápala, nevěděla, co mám dělat, nemohla nic dělat, atd.

Rozumím a myslím, že to mám stejně.
Asi jediné, co pro sebe můžem v takovém případě udělat, je uzvědomit si, že "to" nebylo správné a v budoucnu už se podobnému jednání vyhnout.
Nejsme stroje a děláme chyby (vlastně i ty stroje chybují a to nemají emoce). Důležité je, jak se ke své chybě člověk postaví. Pokud mu vyzpovídání se pomůže  chybu si uvědomit a už ji neopakovat, proč ne. Pokud se někdo pořád dokola nechová dobře a jen se z toho vyzpovídá, pak je to alibista. To je k ničemu.

Takhle jsem se nikdy nikoho neptala....

LENNNA napsal(a):

Já žádného věřícího (osobně) ani neznám...

Fakt?
Tak to u nás na Vysočině je jich hodně. I já jich znám hodně. Sama pocházím z věřící rodiny.

Judyna napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já žádného věřícího (osobně) ani neznám...

Fakt?
Tak to u nás na Vysočině je jich hodně. I já jich znám hodně. Sama pocházím z věřící rodiny.

Fakt. Má babička bývala věřící a prababička. Ale to už je dávno. A pak už jsem nikdy za svůj život věřícího nepotkala (teda pokud o tom vím). Češi jsou prý nejvíc nevěřící národ. Alespoň myslím, že jsem to někde četla...

normální chlap napsal(a):

Věřících je všude plno. Ne tedy "praktikujících křesťanů" jak se tomu říká, ale lidí, kteří odmítají Darwinovu teorii, protože je přece nesmyslné, že by se člověk z něčeho vyvinul, uznávají různé vesmírné síly a energie, své minulé životy berou za hotovou věc, věří, že člověk má duši a podobně, to je taky víra - aspoň tím lidé kteří potřebují v něco věřit svou potřebu naplňují.

Jj, také věřím – tomu, že část lidstva (také my) jsme potomci mimozemské civilizace a ta druhá část jsou potomci opic. O mimozemských civilizacích nevíme nic, takže to nemůžeme úplně zavrhnout.  A ta druhá teorie je podložená vědecky. Většina vědců se shoduje v tom, že rod Homo se vyvinul také z větve australopitéků, Australopithecus  africanus (v překladu jižní opice z Afriky).