Ahoj,
ano, mluvil jsem s ní dokonce před chvílí... jsem prostě vůl, už je pozdě, ale chápu to. Pokazil jsem to já a musím za to nést následky. Jen mě mrzí, že ty následky teď ponese i ona Já jsem se z toho poučil a nechci tuto chybu zopakovat, budu pracovat na mém osamostatnění se, vezmu život čistě do svých rukou. Asi to bude nějaký čas trvat, ze dne na den to nebude, ale už jsem začal a vytrvám.

Přišel jsem o to nejcennější co jsem kdy měl...  Byla jsi světlo mého života a já tolik věcí nechápal. Nikdy si to neodpustím a nikdy asi nenajdu někoho jako jsi ty... Pavli, budeš mi chybět...

Nešťastný Jirka...

dzahila napsal(a):

Jirko,já jsem taky z MB a rozhodně se tady dá sehnat levnější bydlení,než jak píšeš ty.Ale zas na druhou stranu proč,když bydlíš a maminkou ve velkém bytě.Nikdy by si nic neušetřil a je dobře,že i ty takhle uvažuješ.I tvoje přítelkyně by to měla pochopit a mohli byste spolu randit dál.Mluvil si s ní od pondělí?

Přesně tak... Jak by to chtěla řešit přítelkyně ???

Ale jak se chtěla podílet přítelkyně ? To je sice krásné, že chce bydlet s Tebou samostatně - to bych chtěla i já, ale co finance ???

Proč by jsi to měl řešit jen ty ? Jste přeci dva !

V podstatě pokud jsem to pochopil, nešlo jen o to bydlení, bývala stačila změna mého chování. Pokoušel jsem se o to, ale skončilo to na tom... že jsem to jednak ještě skutečně neměl srovnané tak jako mám teď a že jsem chtěl aby to u mě nejbližších osob bylo navzájem zase v pořádku... vnímal jsem prostě takový tlak z obou stran a nedokázal to rozumně zpracovat

Feuria napsal(a):

Ale jak se chtěla podílet přítelkyně ? To je sice krásné, že chce bydlet s Tebou samostatně - to bych chtěla i já, ale co finance ???

Proč by jsi to měl řešit jen ty ? Jste přeci dva !

Prostě se má mysl a oči otevřely příliš pozdě, kdy jsem se totálně znemožnil a znedůvěryhodnil.

Já na kontě mám pár korun, co zbylo ze stipendií a brigád. Většinu toho ale teď musím dát na stavební spoření, protože mám navýšenou částku a musím to doplatit. Spořila mi mamka, teď začnu samozřejmě sám. Možná, ale Tvůj přítel nebral mamku tolik na výlety a netráví s ní tolik času jako já, proto Ti to třeba až tak nevadí. V každém případě já bych mašině za 190 tis. přednost před bydlením nedal. Stačí mi jezdit favoritem a na pinckovi ;-)
Nevím, jestli je problém v něčem jiném, řekla mi, že toto je ten hlavní problém a já to uznávám.

Jirka

Feuria napsal(a):

Kdyby takto přemýšlel můj přítel - co bych za to dala ! ...  a to mu je 31 - na kontě má pěknou sumu peněz (2 stavební spoření) 20 000 měsíčně a stále žije u maminky, protože se mu to vyplácí... já se během těch 4 let už po 9 stěhuju, protože nemám doma zázemí a navíc pracuji 50 km od trvalého bydliště. Právě teď s kámoškou na podnájem. A přítel si jde zítra kupovat mašinu za 190 tisíc.
Tohle se mi také nelíbí! A je moje hloupost, že jsem ho dávno neopustila, protože to nikam nevede....
Ale chtěla jsem to původně řešit společnou hypotékou a společným budováním našeho bydlení, aby neměl ten pocit, že chci aby se o mě postaral. Nebo kdyby měl alespoň snahu to nějak řešit, ale on nemá !

Ty tu snahu máš - nechápu co Tvá přítelkyně tedy vlastně chce. jestli je to jen v tomto nebo je problém někde v něčem jiném !

Jirko tak tohle řekni mojim rodičům... tohle mě fakt dojímá !

Já nevím kde je to dáno, asi zákonem. Vím jen to, že otec musí mámě dávat nějaký peníze, právě do 26... jak jsem ale teď zjistil, čistě ze zajímavosti, na http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokume … mp;doc=202, tak se jedná pouze o dávky sociální podpory, takže zřejmě je táta špatně informovaný ;-) a platí i když by nemusel. V podstatě "Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, než jsou děti schopny se samy živit". Dá se to vyložit různě. Bylo to asi mé dezinfo, beru zpět. V tom případě by přicházela v úvahu brigáda... ze školy do práce. No, a já kromě práce stálé, ještě mám i živnosťák, sice teprv jeden den, ale mám.

Já jsem k tomu v podstatě také docházel sám a vadilo mi to, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. No a to další co popisuješ... je vidět, že se dokážeš o sebe sama postarat.

Feuria napsal(a):

O mě se finančně rodiče od 18 nezajímají vůbec... chtěla jsem Vysokou, ale prostě bych si na školu musela vydělat sama - můžeš mi říct, kde je to tak dáno, že by se o mě měli do 26 let postarat ? je mi 25 - stavební spoření jsem si založila sama v 21. a od našich jsem nedostala nic ani k 18. Ani mě nenapadlo jim to snad vyčítat. Chtěla jsem řidičák - vydělala jsem si na něj brigádou a na cokoli jiného jsem si prostě musela vydělat - hlavně na nájmy, protože od 14 se už nemám kam vrátit.... naši se přestěhovali a nějak už se se mnou nepočítalo - byla jsem na intru a pak jsem se odstěhovala k příteli. Pak jsem si s nynějším našla (já našla - on by nemusel) byt 1+1. A o maminku se také stará více než je zdrávo. Dokonce, když jsme bývali u nich - lehávala s námi v pokojíčku. Nebylo mi to příjemné, ale postupně na to docházel on sám....(řekla jsem mu svůj názor) a trochu se to změnilo ! Ale né moc.

Jirko je to smutný, že vám to nevyšlo, ale mám to cenu minimálně jako zkušenost. Spoustu věcí sis srovnal v hlavně a udělal sis jasno...to má taky cenu.

Jirko, neber to jen jako vlastní chybu. Chyby byly i na straně druhé, tím myslím v přístupu ke vztahu. A k tomu bydlení: Když prostě peníze zatím nebyly, tak nebyly. To přeci musí každý pochopit, pokud nepříjde s nějakým jiným nápadem. Já to taky nechápu, jak to Tvá přítelkyně myslela. Prostě jako postarej se sám a to co nejdříve?

Milý Jirko, předem Vám chci sdělit, že si Vás velmi cením za upřímný postoj k sobě samému.

Být upřímný sám k sobě je jedna z nejobtížnějších věcí a Vy ukazujete jakou sílu v sobě máte, když se snažíte o aktivní řešení a sebereflexi bez házení viny na druhé.

Nacházíte se v životním období zvýšeného stresu. Vím je to těžké, ale zkuste se na tuto životní krizi dívat jako na časový úsek nutný k tomu, abyste posbíral svou vnitřní sílu a dospěl ke změně. Je možné, že jste se do takto extrémně vyhrocené situace musel dostat, abyste si uvědomil Vaše priority (co od života očekáváte, kde je Vaše místo, s kým chcete trávit volný čas) a snažil se žít v souladu se svým JÁ. Nemyslím tím být sobecký a prosazovat se na úkor druhých. Myslím si, že to ve Vašem případě nehrozí – naopak mám spíše dojem, že svá přání a práva dostatečně neprosazujete, neboť se obáváte toho, že by si druzí (matka, přítelkyně) řekli, že jste sobecký. Mám dojem, že příliš upřednostňujete požadavky druhých před vlastními.

Vaše úvahy se točí kolem toho, jestli máte či nemáte příliš úzký vztah ke své matce. Je to obtížné, ale tímto si bohužel nepomůžete. Tento vztah nehodnoťte. Člověk, který Vás miluje, Vás miluje se vším všudy. Myslím si, že si plně uvědomujete možná rizika, pokud by spojenectví s matkou bylo příliš silné. Tento vztah má i své klady (jste oporou, umíte se vcítit do žen, jste citlivý, máte potřebu se o druhé postarat, jste zodpovědný k sobě samému a k tomu jak nakládáte se svým životem).

Ještě jedna důležitá věc – Vy umíte milovat. A jak jsem již naznačovala – máte vlastnosti muže s velkým M. Uvědomujte si svou cenu a podle toho sám k sobě přistupujte. Zasloužíte si lásku ženy, která Vás bude milovat se vším všudy, bez snahy si Vás uzurpovat jen pro sebe.

Mou oblíbenou knihou je Fenomén ženství a mužství: Psychologie ženy a muže, rozdíly a vztahy (Triton, 2004) od Jana Poněšického. Jestli budete mít čas a chuť domnívám se, že Vám kniha pomůže porozumět odlišnostem mezi ženským a mužským světem.

Uvádíte, že přemítáte, jestli navštívit psychologa. Záleží na Vás – v každém větším městě fungují poradny pro rodinu a mezilidské vztahy nebo nonstop linky důvěry. Doporučila bych Vám relaxační techniky – například spinální techniky, jógu, autogenní trénink – seznámí Vás s nimi psycholog, terapeut, cvičitel jógy nebo existuje množství kvalitní literatury. Ale také pomůže pohyb (třeba jízda na kole v jarní přírodě). Vím, tato doporučení zní banálně, ale toto období je náročné a kdo jiný se má o Vás starat, když ne Vy sám.

Několikrát mi říkala, že když bychom se rozešli, tak já určitě budu dál mít své koníčky, dál budu programovat internetové stránky...jako by se nic nestalo... což by byl skutečně signál, že jsem o ní nestál,

Jirko a co by jsi měl dělat ? Přestat žít ? Co chtěla ta slečna slyšet, že bez ní nebude možno dál žít ? To přece není žádný signál toho, že by jsi o ní nestál - to by byl signál toho, že jsi normální - zdravej a rozumnej chlap ! Každý máme přeci právo být s tím s kým je nám dobře a nebýt s tím s kým nám dobře není...

Pracuj dál na sobě - jsi na dobré cestě ! Slečna by také potřebovala trochu dospět.

Ještě něco... nezazněl tady názor druhé strany, tak přikládám její mail pro mě. Je to hodně dlouhý... Doufám, že tady moc neotravuju, ale od toho to fórum je, mě vaše názory pomáhají utřídit si myšlenky. Věřím, že až budu já zase OK, budu moci něco poradit i ostatním a vyjádřit se k jejich problémům. Co se týká toho následujícího dopisu od přítelkyně... poslala mi ho před tou naší pauzou po které jsme spolu zase začli chodit. Tenkrát jsem ho moc nechápal, dnes mám na to zcela jiný pohled a vím, že je tam skutečně mnoho pravdy. Místy je to trošku nadsazený, což je ale zřejmě způsobeno tím, že jsem já s tím nic nedělal a jí to vadilo čím dál víc a tak vnímala každou maličkost a detail... bylo to pro ní těžké...stejně jako pro mě ty její chyby.

> Ahoj Jirko,
>
> s tvých SMS jsem vyrozumněla, že jsi bohužel nepochopil vůbec nic. Problém je
> takový. Tvoje máma měla jenom tebe, měla na tebe haldy času, starala se jen o
> vás dva. Nabyla dojmu, že jsi nejbáječnější člověk na světě, samozřejmě, to je
> sen každé matky. Utvrzovala tě v tom. Celé dny jsi slýchal, jak jsi skvělý,
> báječný, dokonalý. Navíc jste se stranili světu. Jste taková izolovaná jednotka.
> Vždycky jste byli jen vy dva. Všechno jste dělali spolu, žili jste jeden pro
> druhého. Mamka si klidně mohla někoho dávno a dávno najít. Co je na světě
> rozvedených žen s malým (či větším) dítětem, které si znovu najdou partnera. Tvá
> máma pravděpodobně nechtěla. Žila si ve svém „malém“ světě. Do práce, domů, do
> práce, domů… A byla spokojená. Nikdy nikam nevyrazila, aby někoho poznala. Ale
> to je jen její problém! To je chyba v ní. Jiné ženy mají práci, dvě nebo tři
> děti, manžela… ale i přesto si někam zvládnou vyrazit, takže něco jako, že měla
> doma dítě, je strašně chabá výmluva. A tak to šlo dál. Všude tě jen a jen
> chválila, asi i s kamarádkama vždy mluvila o tom, jak je její Jiřík skvělý.
> Tomuhle se laicky říká „opičí láska“. Kdybys vylíčil situaci nějakému
> psychiatrovi, tak ti řekne: ano, tak z tohohle může být, až jednou budete mít
> partnerku, velký problém. Tvoje mamka se totiž asi začala spoléhat na to, že
> vždycky budete žít jeden pro druhého. Jsi přece její. (ale nejsi, jsi jen svůj.)
> Jezdili jste spolu na výlety, na lyže atd. A pak jsem přišla já. Jasně, že jsem
> v podstatě mamce nevadila, ale myslela si, že bude ten život stejný. Že když se
> někam vyrazí, pojedu s vámi (myslím tím, když VY DVA někam vyrazíte) a že tě
> teda bohužel jednou za čtrnáct dní o víkendu nebude mít doma. Jenže nám
> nenechávala žádný prostor. Když jsme byli u vás, tak se pořád ptala, co budeme
> dělat, když jsme chtěli někam jít, tak jsi jí automaticky nabízel, ať jde s
> námi…což i ona brala jako automatiku. Když jsme měli někam jet, a jí se
> nechtělo, tak jsme třeba sice někam jeli, ale někam blíž, aby o tamten původní
> výlet máma nepřišla. Když jsme byli u nás, tak jste se prozváněli jako milenci,
> pořád ti psala nebo volala, prostě když jsem byla s tebou, tak jsem automaticky
> byla i s ní. A to žádná žena nechce. Když jsme třeba jeli do bazénu, tak jsi
> většinou běhal tam, kam se chtělo jí (dokud jsem ti neřekla, že se mi to
> nelíbí). A já tak chtěla někdy jet jen s tebou! Když jsme byli na týden v
> Leštině, a měla to být jen a jen naše dovolená, tak ti hned v úterý volala, že
> přijede na houby. A ty ses hrozně rozzlobil, že mi to vadilo. Ale to by vadilo
> každé ženě! Náš vztah nemohl dýchat, stále byla všude tvoje mamka. Pak přijela
> na víkend, z čehož jsem taky neměla radost, ale co se dalo dělat. Pak, když v
> neděli pršelo, tak ti řekla: Jiřiku, já se tady hrozně nudím, jedem domů. A bylo
> jí jedno, že je to moje a tvoje dovolená. Tenkrát jsem si schválně postavila
> hlavu, že to teda ne, že o ukončení téhle dovolené rozhodnem jen my dva. A jak
> to dopadlo? Musel jsi ji odvézt. Nebo jsme byli na houbách. Ona, namísto aby
> uznala, že jsme mladí a zamilovaní a nechala nás chodit spíš spolu, jakmile tě
> neviděla, řvala na lesy Jiřikůůůůůů, až jsem se styděla. A hned běžela k tobě a
> šla co nejblíž u tebe. Když někam zahnula, šel jsi jejím směrem a až po delší
> době sis uvědomil, že by ses měl podívat také po mně. A to je stoprocentní
> pravda, nejednou jsem si to testovala. Lyžování. Ano, už jsi jezdil se mnou, ale
> mohl sis krk ukroutit, kde je! Jirko, ty to nevidíš, a vlastně ani nemůžeš, ale
> já jsem to pátý kolo byla! Mamka mi vyprávěla, jak to bylo s babičkou dolení.
> Začali tam bydlet a ona se začínala chovat taky takhle podobně. Jen pro příklad:
> když se někam jelo, ona si sedala automaticky dopředu, vedle taťky + další a
> další nenápadné a podle tebe možná malicherné náznaky. Jenže mamka tenkrát
> řekla, že tam teda bydlet nebude, taťka uznal, že to nejde, a postavili dům.
> Podívej se, je zcela normální, s rodiči se navštěvovat. A tak to má být, i když
> žijou v jednom domě. Myslíš, že spolu tráví večery? Že jsou pořád spolu? Tak to
> jsi na megavelkém omylu. To se teda šeredně mílíš. Ne, rodiče ty druhé nechají,
> aby se mohla mladá rodina rozvíjet. Kdyby měla máma s námi garsonku, tak by s
> námi nežila, nekoukala by s námi na televizi, to ne. To totiž není ani trochu
> soukromí, to není vlastní domácnost. Bydlela by jen poblíž, abychom se mohli
> občas (zdůrazňuji občas, ne každý den na několik hodin) navštívit. Ale tohle je
> normální. Tohle. Kdybys mámu všude nebral s námi, kdybys ji nechal samotnou,
> viděl bys, jak rychle by si někoho našla. Třeba jen kamaráda nebo kamarádku. Ale
> takhle nemá motivaci. Pochop, že jí tohle vyhovuje. Jen si vzpomeň, když někoho
> měla, úplně se na tebe vyprdla! Ani jsi kolikrát nevěděl, kde je a kdy přijde.
> Ani neuvařila, když věděla, že budem u vás. A teď si představ, že ty zůstaneš
> sám a ona si někoho najde a bude se k někomu chtít nastěhovat. Myslíš, že tě
> vezme s sebou? To by ani ten partner nechtěl. Ne. Zůstaneš sám. Jirko, to jak
> jste se ke mně chovali včera, to, žes nechal mámu, aby mi vynadala, aby nám do
> toho kecala, jsi se projevil jako neuvěřitelný slaboch. Neřekl jsi jí: ano,
> tohle co teď říká Pavlína, mi opravdu vadí! Ty jsi řekl jen mně, že se chovám
> fakt strašně. A já říkala jen pravdu. Pořádnej chlap by ji vyhodil z pokoje a
> řekl jí, že tohle si musíme vyřešit sami, sakra! Původně jsem tě z těhlech
> vašich okov chtěla vytáhnout, ale prostě to nejde, ty to totiž nevidíš. Řešíš
> tady stále problém s rodiči, ale tenhle problém je jen a jen náš! Problém není v
> tvé mamce, ta ke mně byla vždy milá, problém je v tom, že se od ní neodpoutáš.
> Problém není ale ani v mých rodičích. Já se chovám správným způsobem, když u
> nich žiju. Toleruju některá pravidla, která prostě jako jejich dcera, která u
> nich bydlí, dodržet musím, ale to je všechno.
> Já chtěla jezdit na výlety jen a jen s tebou. S rodiči to měla být výjimka.
> Jirko, v tomhle prostě já žít nemůžu. Chodila jsem s tebou a s tvou mámou!
> Prosím tě, prozvánět se s maminkou dlouze, že jdete spát, když nejste spolu.
> Ano, malichernost, ale říká o vašem vztahu víc, než si vůbec dokážeš představit.
> Jen to řekni třeba nějakýmu kamarádovi, ten by se ti asi hodně smál.
> A po včerejšku, kdy jsi mi navíc řekl, že v tuto chvíli, kdybys mě takhle znal,
> bys se mnou chodit nezačal, opravdu už není co řešit. Já tě teď nechci hodně
> dlouho vidět. Neříkám, že tenhle konec je definitivní, ale muselo by se extrémě
> moc změnit. Jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala. I když je mi teď zle. Pořád
> brečím. Všude věci od tebe, v hlavě vzpomínky. Prozvánění, SMS…to všechno. Bude
> se mi hrozně moc stýskat a bude mi blbě. Drásá to strašně moc srdce. Ale já s
> tebou teď nemůžu být. Když vidím, že máme v jedné pro život dost zásadní věci
> úplně jiný názor. Jirko, otevři oči. Podívej se na vztahy jiných lidí s rodiči.
> Zajdi si třeba s psychiatrovi a popovídej si s ním o tom. Ale prosím tě, otevři
> už oči. Pokud nechápeš proč, tak si už asi nikdy neporozumíme.
>
> A to vlastně nebyl jediný problém. Tvůj chlad, žádná fantazie pro oživení
> vztahu, žádné překvapení, už ani žádné hýčkání…Tvoje ošunťělý tepláky s
> vytahanými koleny… Sakra já se v nich také cítím nejlépe, ale chci se i líbit!
> Tobě to bylo úplně fuk, ty ses mi prostě nepotřeboval líbit.
>
> Bohužel všechno z toho, co jsem ti napsala, by asi mamka popřela, jenže ona to
> prostě vidět nemůže. S tímhle by se měla léčit u psychiatra, to je její největší
> problém. Tyhle problémy zkrátka vidí až ten, kdo přijde zvenčí. A byly tu
> vždycky, celé tři roky.
>
> Když jsem brojila proti ní, tak jsem tě chtěla jen zachránit. To já jsem pro
> tebe chtěla to nejlepší, ne ona. Ale tys to vnímal jako hroznou kritiku i své
> osobnosti, nikdy ses mě proti ní nezastal. Jirko, vůbec nikdy! Já se jí nesměla
> ani slůvkem dotkout. V životě budou různé spory, ať chceš a nebo ne, ale pokud
> se vždy postavíš za svou mámu a ne za ženu, pak tě ona opustí. Jirko, uvědomuješ
> si, že se jí obětuješ?
>
> Mé poslední slovo: pokud si myslíš, že žádný (nebo aspoň většina) z těch
> problémů, které jsem popsala výše, jsou jen výplody mé fantazie (nebo deprese a
> vysazených prášků), tak se budeme hádat vždycky a uvázneme v bludném kruhu.
> Zlomilo mi to srdce. Ale já tě teď opravdu nechci vidět. A až budeš příště zase
> psát něco o našem vztahu (což ti samozřejmě zakázat nemůžu, ale dost mě to
> zraňuje), piš laskavě o mně a tobě a ne o rodičích. Bude ti 26!!!!!!!!! Mohl jsi
> mít taky dávno děti a kdybys odešel od mámy, tak ona už dávno mohla někoho mít
> (protože by měla skutečnou motivaci) a mohli jste být všichni šťastní. Žijete v
> bludném kruhu.
>
> Ty víš, že jsem tě milovala, a snad i ještě miluju, ale já prostě tohle nemůžu
> napsat člověku, se kterým jsem se včera rozešla. Já teď nechávám léčit čas, nic
> jiného mi nezbývá. Víš, je mi zle a ani nevím, jestli se to ještě někdy v mém
> srdci napraví. Vlastně… tohle se už nikdy nenapraví, zůstane mi hluboká jizva po
> mé v dosavadním životě největší lásce.
>
> PS: Naši mě sice kritizovali a někdy až dost, ale aby z člověka vyrostl zdravý
> asertivní člověk, je dobře míněná kritika rodičů nepostradatelná. Máš značný
> problém. Zajdi k lékaři, třeba ti pomůže.
>
> S láskou Pavlína
>
> PSS: Třeba se ještě někdy sejdeme jako zamilovaný pár a pak bude už vše v
> pořádku (vlastně je to mé tajné přání). Ale to se toho musí hodně hodně změnit a
> musí uplynout dost času.