Milá Ivo,

musíš být hodně smutná - je mi opravdu líto, že tě manžel opustil, i když jste vedli tak prima a aktivní život.

Někdy se halt stane, že se ten druhý projeví jako sobec a nebere ohledy na svého partnera. Je smutné, když někdo dokáže jen brát, aniž by pochopil, že mu z toho braní plyne nejenom dávání, ale také určitá zodpovědnost, která mu ve chvíli, kdy ho láká jiná žena, našeptá do ouška: to není správný, máš ženu, která se celou dobu snaží udržet vztah hezký.

Někteří lidé halt myslí především na své vlastní zájmy (což je ve svém principu správné), ale dělají to poměrně bezohledným a egoistickým způsobem (což už mi moc správné nepřijde).

Myslím, že nemůžeš - co se týče manžela - dělat vůbec nic. Vyhrožovat, doprošovat se, dělat chudinku, dělat hrdinku - řekla bych, že to ničemu nepomůže. A není dobré ani varianta "čekat".

Zkus se s ním bavit neutrálně a nečekat doma, že se vrátí - i přestože se to může stát. Budeš teď muset najít sama sebe a začít si organizovat život po svém. Vzpomeň si, jaká jsi byla před vztahem, kým jsi byla, co tě těšilo a že třeba v 18 letech ti nepřišlo vůbec divné podnikat aktivity sama. A zkus se tou dobou "tenkrát" inspirovat i dnes.

Bude to chtít trochu vůle - protože po letech manželství jsi tomu odvykla - ale jsi určitě aktivní žena a přeju ti, abys to zvládla se vztyčeným hledím

Pro Ivu 42

Ivo, já taky čekala. Několik let. Dlouhých let. Manželovo chování vůči mě se začalo měnit a tak žena vycítí že se něco děje. Myslela jsem si, že to přejde. V období mého čekání se naše rodina rozrostla o dva vnoučky a já se těšila, jak budu jako babička si společně s dědečkem a našimi dětmi užívat toho hezkého na chatě o víkendech. Omyl.
Před několika lety jsem vyslechla manželův telefonát, položila jednoduchou otázku k vysvětlení - a to byl počátek konce. Dnes je to dva měsíce, co se manžel odstěhoval do podnájmu. Neviděli jsme se, nemluvil se mnou, jen psal sms. Za vše můžu já...jak jinak.
Od osudového telefonátu uběhlo 2,5 roku ve společné domácnosti...hrůza. Ponižování, výsměch....ignorace, vyhýbání. Asi 6 let jsem spala v ložnici sama...stále mi to nedocházelo...
Teď žiji v tvrdé realitě, moje psychika se dává pomalu do normálu. Nevím, jak budu žít dál, i když mám spoustu zájmů. Ale to, po čem jsem toužila, je pryč - rodina.
Víš, jsi osobnost, tvůj muž se jen zmítá v nerozhodnosti. Můj to dělal léta taky. Neříkám, že rozchod s člověkem nezamává, ať doposud žije v čemkoliv. Je to jiné. Ale pozitivní je, že už mohu jíst, spát, smát se, nebrečím do polštáře. Finančně je to k zvládnutí, i když si vyskakovat nemůžu. To jsem ale nemohla ani po dobu společného soužití.
Víš Ivo, rozhodnutí je vždy velice vážná věc. Ne každý to dokáže. Já málem taky přišla o sebevědomí. Teď už ho opět nacházím.
Přeji ti, abys učinila opravdu dobré rozhodnutí pro sebe, pro svůj život. Věř, že lepší bude.
Já zůstala sama po 30 letech manželství. Rozvedeni stále nejsme, chtěl, abych to podala já. PROČ? On odešel, řešil, ať tedy řeší dál. Odpovědnost za jeho chování neponesu. Je dospělý a mě oddací list v šufleti nevadí....

Přeji ti hodně štěstíčka !!!!  Držím palce !!!!!!

Ahoj všichni, co jste mi odepsali a poradili

Jsem ráda, že jste si přečetly můj přiběh.

Minulý víkend jsem se seznámila s jedním celkem správným chlapem, který  by se chtěl se mnou vídat i nadále. Sešla jsem se s ním 2x, pokecali jsme o životě a všem možném, jinak se nic jiného nepřihodilo (nějaké intimnosti). Vypadal, že je to hodný člověk a že má spoustu zájmů, které mám také já a hledá pohodu v rodinném životě. Vše by bylo super až na to, že ještě nejsem schopna se přepnout na jiného chlapa. Měla bych strach, že nás někdo známý uvidí, když zatím nemám vyřešený jeden vztah. Možná, že jsem si potřebovala dodat sebevědomí, že o mě někdo stojí. Teď vím, že chci být  nějakou dobu bez chlapa a urovnat si vše v hlavě. Raději si svůj volný čas vyplňovat s kamarádkami, s dětmi, s rodiči nebo s mojí tchýní.

Moje tchýně je super ženská a stojí při mě. Trápí ji vše, co se přihodilo. V jejich rodině jsme totiž byla jedna normálně fungující rodina. Zažila si v životě hodně trápení a my jsme pro ni znamenali aspoň nějakou jistotu. 
Když se nám tato nemilá situace přihodila, říkala mi, že si myslela, že se nám dvěma velká krizovka vyhne.
Snažila se s manželem promluvit, ale ten ji vůbec nebere a nechce nic slyšet, že už je dost starý a ví, co dělá, že si do ničeho nenechá kecat. Moc ji mrzí, že se k ní takhle chová.

Sama jsem zvědavá, jak vše dopadne a hlavně, jak to zvládnu já. Vím, že všechno zlé, je k něčemu dobré.
Taky vám všem držím pěsti, ať máte co nejvíc štěstí.

Iva 42

sipova napsal(a):

Ahoj
také odešel. Jsem zoufalá. Ten tvůj se ti vrátil? Mám čekat?

Ahoj, sipova.
Nevím, zda víš, jak to tu chodí, ale zapisuješ do témat, která jsou již jaksi mrtvá.
Většina těch děvčat, která sem psala, už sem nechodí, takže asi neočekávaj reakci.
Jestli si chceš popovídat, zjistit situaci nebo se jen tak vykecat, tak si radši založ vlastní téma.
Pa, Jess.