Petr.petr: Tady pomůže jedině dobrý psycholog-terapeut, velké odhodlání manželky projít si vším, co povede k řešení jejího problému a tvoje dostatečná opora. Nevypadáš na ty chlapy, kteří si myslí, že chodit k psychologovi je na houby. Na rozdíl od Jandulky si nemyslím, že odstěhování by vám pomohlo. Matka by vás tyranizovala dál telefonem a tvoje žena by stejně nevěděla, jak se vymanit z jejího područí. Podřizuje zatím svůj život matce, psycholog by jí nastavil dobré zrcadlo (které ty nastavit nezvládneš, protože v té situaci žiješ, nejsi nezávislý, při nejlepší vůli) a pokusil by se jí ukázat cestu, kterou by tvoje žena mohla jít. Jak už jsem psala - koně můžeš dovést k vodě, ale pít už musí sám. Přeji vám, aby to tvá žena spolu s tebou dokázala. Je to běh na dlouhou trať, obrňte se trpělivostí a nevzdávejte se jen proto, že cíl se zdá daleko. Chce to dost vytrvalosti a odvahy sáhnout si do věcí uložených hluboko v podvědomí. (Ono to tvou ženu muselo citelně zasáhnout, že její matka se k ní od malička chovala ne mateřsky, ale macešsky. Celý život bojuje o její lásku, proto se jí podřizuje. Všichni si přejeme, aby nás naše matky milovaly, uznávaly. Láska musí být bezpodmínečná, už jen proto, že jsme jejich dětmi. Tvoje tchyně tvé ženě tohle dát nedokázala a ona se stále snaží se o to zasloužit. Na psychoterapii, myslím, pochopí, co se děje, proč se děje a jak tenhle kolotoč může zvládnout přerušit.)

Souhlasím s Evou26, psycholog, který by vyřešil prapůvod vztahů Tvojí ženy k matce...

Vždy, když zde host uvede téma, mám pocit, že jen chce přitáhnou diskutující nějaký budoucí psycholog.

Souhlasím s tím , co píše Eva, ale ze své zkušenosti vím, že odstěhování může pomoct. Je lehčí nebrat telefon, než odmítnout návštěvu...  ale musí člověk být pevně přesvědčený, že odchází proto, že s ním přestane být manipulováno.  Asi k rozhodnutí  skutečně se odstěhovat z dosahu matky se musí postupně dozrát, ne  to "zlomit přes koleno",  -  i když - s podporou manžela by se to snad dalo i rázným zákrokem...   nevím,  tehdy jsem podporu pro odchod neměla, ve mě to rozhodnutí časem dozrálo. Ale zato jsem byla na 200% přesvědčená, že je to jediné řešení-odstěhovat se. A po letech to můžu opravdu potvrdit.
(byla jsem  sice v trochu jiné situaci, v tom že matka ve mě viděla pořád malé dítě, vše věděla líp , atd.)

Petře petře, prosím, zkuste nejdřív psychologa vyhledat sám. Zkuste najít člověka, který vám bude lidsky sedět. Neobracejte se na psachiatra - to je opravdu jen léčba medikamenty.

Vaše žena, podle popisu, opakuje vzorec chování, který zřejmě doma viděla. Právě proto, že dostávala tak málo lásky, je za každou špětičku hrozně vděčná a právě proto u ní nedošlo k odpoutání. Navíc velmi účinné manipulativní chování jeji matky spolu s citovým vydíráním zničí  i tu trochu svobody, kterou si vydobyde.

Váš problém má dlouhodobé trvání, proto i jeho náprava je záležitostí let. Vím, co doporučuju. Tohle zvládnout sám člověk nedokáže, pokud si to neuvědomí a nerozhodne se. Je potřeba, aby to s vaší ženou taktně někdo probral a dopracoval se k řešení. POkud byste tu cestu chtěl ujít s ní sám, praavděpodobně byste se dočkal toho, že vás žena opustí a navrch ještě obviní z toho, že za ty problémy stejně můžete vy.

Držím palce.

Ahoj Evi 36, tak bych řekla,že dnes budeš někde randit. A ty jsi na babinetu ? Já tedy taky, dcera je s přítelem na tříden. výletě a m. prý u kamaráda. - stále je mu trapné říct že je u m. Jo, tak pa Asi to dnes přepiju.

Petře,
zažila jsem něco podobného, ale v daleko mírnější formě. Přesto mi trvalo léta nebo spíš desetiletí (je mi 35 a opravdu v pohodě jsem možná posledních 5 - 8 let). První krok k nápravě byl ten, že jsem víceméně náhodou zašla k psycholožce. Po pár návštěvách jsem zhruba pochopila, že se nechávám vydírat (což bych si předtím nepřipustila), ale minimálně dalších deset let trvalo (a to jsem celkem silná osobnost, umím se zapřít a jít si za svým), než jsem se naučila necítit se provinile, tohle je strašně, STRAŠNĚ silná věc!!  Mířím k tomu, že na tohle je asi potřeba odborná pomoc. Jestli to trvá tolik let a nelepší se to, proč myslíte, že to zvládnete sami? Tvoje manželka má hrozné štěstí, že ty zaujímáš takovýhle postoj, to jí určitě hodně pomáhá, ale nevěřím, že to stačí k vyřešení jejího problému. Takže bych to viděla na psychologa... a pokud s nimi nemáte žádné zkušenosti, připrav se na to, že ti nemusí sednout každý a může se stát, že první ani druhý nebude ten pravý. Tím tě nechci děsit, jen abyste neměli trauma z toho, že třeba chodíte k psychologovi a ono to nefunguje. Jsem si ale na 99% jistá, že když vytrváte v hledání, minimálně se to zlepší. Hodně štěstí, Kubula

Petr.petr napsal(a):

Dobrý den. Máme se s manželkou hrozně moc rádi, máme skvělého a zdravého syna, jsme spolu skoro 10 let a v podstatě nám materiálně nic nechybí. Přesto alespoň já cítím, a myslím že i žena, velký problém který nás trápí a přestáváme si s ním vědět rady. Tím problémem je patologická závislost mé ženy na její matce. Sama mi vždycky popisuje své dětství ne nepodobné příběhům z dětských domovů. Vyrůstala v podstatě bez matky, jejího pohlazení nebo podpůrného slova, jen pod "kuratelou babičky", zatímco její matka zcela nesmyslně dřela a dře na zahradě a poli, nebo u babičky doma (tím nesmyslně myslím zcela nesmyslně - jako příklad lze uvést např. záclony v kurníku). Její manžel (otec mojí ženy) tak zůstával a stále zůstává sám doma s lahví, s níž si během jejich manželství vypracoval "alternativní vztah". Matka mé ženy ji nebyla a ani není schopna nikdy cokoli pochválit, těšit se z jejich úspěchů nebo ji poradit a pomoct psychicky, pokud to potřebuje, pouze mou ženu shazuje, zakazuje a nařizuje, nebo přinejlepším zaujímá pasivní pozici. Mou existenci v podstatě nevzala na vědomí za celou tu dobu. Moje žena mi probrečela dlouhou řadu včerů v náručí po telefonátech s ní, nebo jejích návštěvách. Bohužel, ráno je vždycky vše při starém, bojí se matce říct NE, odmítnout požadavek na její návštěvu (2-3x do týdne), říct ji cokoli o našich plánech nebo životě a tak jen lžeme, zapíráme a vymýšlíme si, aby nebyla "zlá krev". Dalším příkladem je například to, že její matka se při porodu našeho syna u kterého jsme byli společně prodrala na porodní sál a dožadovala se ve vrcholné fázi porodu kontaktu s manželkou. Dochází samozřejmě i k citovému vydírání, kdy na každý chabý pokus o odpor matka reaguje pláčem ve stylu už mě nemáš ráda, mám zkažený život, pořád dřu a jen musím poslouchat babičku, co mám dělat atd. - tomu se bohužel nedá odolávat .....
V manželce to vyvolává velké vnitřní pnutí - z jedné strany je to podvědomý strach z matky, z druhé strany obava mi říct, že s matkou mluvila a zase dostala vyhubováno, a uzavírá se tak do bezvýchodných psychických stavů. I ona chce celou věc změnit, opakovaně mi to říká, ale nemá na to sílu. Jakmile je jeden, dva dny bez kontaktu s matkou, je celá nesvá a musí jí zavolat nebo za ní jet, aby mi opět celý večer probrečela v náručí co jí matka zase provedla. Faktem je, že manželku nesmírně miluji, ale cítím, že pokud nedojde k nějakým změnám ocitnu se brzy na smotném konci možností jak udržovat náš vztah smysluplně dál. Umíte nějak poradit, co dělat?

Myslím, že by Vaše žena jednou...divím se, že k tomu dosud nedošlo, měla pořádně vypěnit a matku jaksepatří seřvat. Jednou musí dojít trpělivost i světici. Podle mého to chce léčbu šokem, který musí obě zažít. Stěhování a zapírání se, stejně jako chabé pokusy o jakýkoli nesouhlas či projev své vůle, to vše je slabé, slabé, slabé...
Možná, že by obě potřebovaly být spolu právě delší dobu, aby došlo k onomu třesku, který vyčistí oblohu... Co takhle odsunout ženu k matce na víkend, na týden, na část dovolené...? Ať se obě užijí, až si do vlasů vjedou! Vezměte syna, jeďte s ním... na ryby, na fotbal, pod stan... někam, kde vám oběma bude dobře. Ať té vaší mamině dojde, že zatímco ona se svou matkou bude mudrovat nad hloupostmi a nimrat se ve zbytečnostech, že přichází o fajn chvíle se svými fajn dvěma kluky...!
Zřejmě už jste Vy i žena dosáhli určitého bodu v této záležitosti a dál už nemáte, nač užitečného byste přišli. Proto jste asi napsal sem. Je to řekla bych zlom v té vaší společné situaci. Snad klíčový. Klobouk dolů před Vámi, jiný by asi poslal váhavou ženu kamsi a poohlédl se jinde po nějaké bezproblémové. Hlavní problém vidím ale skutečně ne v matce, i když je příčinou. To Vaše žena jí svou nerozhodností přihrává na smeče. Za pár let matka zestárne a věřte mi, až bude trochu postonávat... to se oba jistě zblázníte...! Víte, čeho je taková tchyně schopná...?Máte se nač těšit. Nespoléhejte, že z toho matka tzv."vyroste" nebo že léty zmoudří. Věřte mi, bude to ještě horší. To si teprve užijete! Oba dva i Váš syn. Chce to poněkud změnit pravidla hry.
Proč se nedomluvíte, že za babičkou budete chodit pravidelně jednou za... a nepovolit od toho? A že jí zavoláte pouze v určitý den a jinak ne? To se žena opravdu bez ní neobejde...?
A co se na matku domluvit a sehrát klidný jakoby rozvod? Říci jí, že ona je příčinou a že jdete od sebe? Zde účel světí prostředky, pane. Poproste nějaké kamarády, ať s Vámi sehrají nové partnery, hezky radikální. Ať se tchýně trošku lekne...! Že to není hezké, babičku takhle postrašit a balamutit...? Ale jděte. Vždyť si nic jiného nezaslouží. Má mít rozum, je starší. Tak zlomte vaz.

Petr.petr napsal(a):

Dobrý den. Máme se s manželkou hrozně moc rádi, máme skvělého a zdravého syna, jsme spolu skoro 10 let a v podstatě nám materiálně nic nechybí. Přesto alespoň já cítím, a myslím že i žena, velký problém který nás trápí a přestáváme si s ním vědět rady. Tím problémem je patologická závislost mé ženy na její matce. Sama mi vždycky popisuje své dětství ne nepodobné příběhům z dětských domovů. Vyrůstala v podstatě bez matky, jejího pohlazení nebo podpůrného slova, jen pod "kuratelou babičky", zatímco její matka zcela nesmyslně dřela a dře na zahradě a poli, nebo u babičky doma (tím nesmyslně myslím zcela nesmyslně - jako příklad lze uvést např. záclony v kurníku). Její manžel (otec mojí ženy) tak zůstával a stále zůstává sám doma s lahví, s níž si během jejich manželství vypracoval "alternativní vztah". Matka mé ženy ji nebyla a ani není schopna nikdy cokoli pochválit, těšit se z jejich úspěchů nebo ji poradit a pomoct psychicky, pokud to potřebuje, pouze mou ženu shazuje, zakazuje a nařizuje, nebo přinejlepším zaujímá pasivní pozici. Mou existenci v podstatě nevzala na vědomí za celou tu dobu. Moje žena mi probrečela dlouhou řadu včerů v náručí po telefonátech s ní, nebo jejích návštěvách. Bohužel, ráno je vždycky vše při starém, bojí se matce říct NE, odmítnout požadavek na její návštěvu (2-3x do týdne), říct ji cokoli o našich plánech nebo životě a tak jen lžeme, zapíráme a vymýšlíme si, aby nebyla "zlá krev". Dalším příkladem je například to, že její matka se při porodu našeho syna u kterého jsme byli společně prodrala na porodní sál a dožadovala se ve vrcholné fázi porodu kontaktu s manželkou. Dochází samozřejmě i k citovému vydírání, kdy na každý chabý pokus o odpor matka reaguje pláčem ve stylu už mě nemáš ráda, mám zkažený život, pořád dřu a jen musím poslouchat babičku, co mám dělat atd. - tomu se bohužel nedá odolávat .....
V manželce to vyvolává velké vnitřní pnutí - z jedné strany je to podvědomý strach z matky, z druhé strany obava mi říct, že s matkou mluvila a zase dostala vyhubováno, a uzavírá se tak do bezvýchodných psychických stavů. I ona chce celou věc změnit, opakovaně mi to říká, ale nemá na to sílu. Jakmile je jeden, dva dny bez kontaktu s matkou, je celá nesvá a musí jí zavolat nebo za ní jet, aby mi opět celý večer probrečela v náručí co jí matka zase provedla. Faktem je, že manželku nesmírně miluji, ale cítím, že pokud nedojde k nějakým změnám ocitnu se brzy na smotném konci možností jak udržovat náš vztah smysluplně dál. Umíte nějak poradit, co dělat?

Odstěhování se, které tu někdo radil, je jenom útěk - určitým způsobem pomůže, ale zcela problém nevyřeší.

Manželka se s tím musí "porvat" - systematicky na tomto problému pracovat a k tomu potřebuje odborníka, který ji povede - dobrého psychoterapeuta. Žádné rady na Babinetu v tomto případě podle mne nemohou pomoci.

Pokud jste z Prahy, mohu poradit dva odzkoušené psychoterapeuty (a také sdělit jména devou, kteří vůbec neuspěli:-))

Hm. Deptají se hloupostma. Jde i o to, jestli matka z Petrova příběhu dokáže vlastně vůbec být matkou. Tou, co miluje bezpodmínečně, tou, která je dostatečně laskavá, umí dát najevo city, umí přiznat, že se mýlí, umí neplést se dospělým dětem do života, umí mlčet a nedávat rady, které nikdo třeba nechce, umí neprudit a chápe, že děti mají svůj život....Já mám štěstí na takovou mámu, ale jsou i ženský, který takovýhle nikdy nebudou. Neumějí to, neměly to od koho třeba odkoukat, prožily si v dětství taky svý trápení a nedokázaly se s ním vyrovnat. Ani nevědí, že jejich špatná komunikace s dcerou může mít kořeny v dávný minulosti. Ani se možná nezamýšlejí nad tím, že ta komunikace je špatná. Můžou být sebestředné, pravdu mají jen ony, můžou si myslet, že jejich děti jim jsou povinovány vděčností a poslušností, jsou panovačné....Já mám pocit, že Petrova žena je matkou ubitá, ona se nedokáže najednou nejspíš vzchopit a od plic mamince vysvětlit, co si myslí. Řekla bych, že Marylin, to vidí dobře. Je to případ pro dobrého terapeuta. I já sama zažila na skupinové terapii dvě holky, které by si mohly s Petrovou ženou podat ruce. Byly to moc hodný holky, bez odborníka by se v tom plácaly a plácaly.....nedokázaly by samy mámě nastavit ty hranice...

Upravil(a) Eva36 (20. 5. 2006 22:10)

Ahoj. Jsem manželka od petra.petra. Chtěla bych Vám všem poděkovat za užitečné rady. V první chvíli jsem vůbec nevěděla, že si můj manžel, mimichodem je to anděl na zemi, "postěžoval". Ale teď jsem tomu ráda. Chci Vám jen napsat, jak ta naše situace dopadla.  Po přečtení příspěvků, jsem si uvědomila, že jediná cesta, jak z toho ven, je začít něco dělat. Začala jsem si tedy konečně budovat svůj život. Jde to ztuha, ale každý den si opakuju, buď silná, dokážeš to. Prostě jsem práskla do stolu a nikdo mi už snad nebude poroučet. Momentálně u nás panuje pohodička, plánujeme stavbu nového domečku, pouhé 2km od současného bydliště, a jsme šťastní a spokojení.

Tak nějak si představuju konec...nebo začátek toho, PROČ SEM VLASTNĚ PÍŠEME...Jsem moc ráda a mějte se oba dva fajn!