Tak pokud to máš opakovaně, tak s tím už asi zkušenosti máš. Jak jsi to řešila minule?

Hele, já vím o čem je řeč. Ale nemívám to pravidelně. Sari ano, tak si myslím, že má s tím daleko víc zkušeností. Pokud tedy nejde o předehru k reklamě.
Ani já jsem řešení nenašla. Možná větší dávky hořčíku a B komplexu a pohyb venku,ale spíš to tak nějak odeznělo. Zkoušela jsem vše možné. Śpatné spaní mám pořád.

Já bych autobusem vůbec jezdit nemohla - bývá mi špatně.
U mě to byla změna zaměstnání(dlouholetého), naprosté překopání životního rytmu i to dojíždění. Naštěstí vlakem. Tedy ten poslední stav (ale byl asi nejhorší).

Neznám nic z toho, a přesto mě to zajímá. Můžete psát více?

Ne. Jsem ráda, že už mám to nejhorší za sebou a nechci se v tom pitvat.

Jestli moje odpověď vyzněla příkře, tak to jsem nechtěla.
A za nemoc to nepovažuju. On každý si projde nějakým těžkým životním obdobím, kdy je Ti nanic, ale nakonec se to musí zvládnout a jít dál. Pokud tedy není člověk opravdu duševně nemocný.

Judyna napsal(a):

Jestli moje odpověď vyzněla příkře, tak to jsem nechtěla.

Nevyzněla. Naopak jsem si sama sobě připadla jako neomaleně zvědavá.

Myslím že to není na doktora, ale na terapeuta. Když docela přesně víš, kdy k tomu dochází, to chce probrat to s odborníkem na dušičku.

rina napsal(a):

Opravdu zajímavé téma.
Neznám nic z toho, a přesto mě to zajímá. Můžete psát více?
Úzkosti a porucha spánku - neumím usnout, když mám bezdůvodnou úzkost, to ano, ten porušený spánek trvá i několik dní, ale pak se stane NĚCO, co pochopím jako důvod mého neklidu a buď to řeším, nebo si řeknu, že to ovlivnit nemůžu, a to neidentifikovatelné napětí většinou povolí a věci se většinou vyřeší samy, někdy docela záhadně a nečekaně

Ono se to nedá popsat a kdo to (nebo něco podobného) nezažil, nepochopí to.
To "moje" teď spí, protože momentálně tu situaci nemusím prožívat. Ale kdyby na to došlo, tak je to tady zase. Zkusila jsem kde co, ale nepodařilo se mi to odstranit.
Stála jsem každý den na zastávce (bydlím 11 km od místa práce) a stojíš tam a brečíš, protože nevíš, co máš dělat. Máš hrozný strach nastoupit, jenže dostat se domů musíš. Vím, že pro okolí to zní jako blbost, ale to je právě ono, že se to nedá popsat, kdo to nezažil. Já se to vždy snažila popsat stylem "představ si ty konkrétně věc (cokoliv) čeho se bojíš, jako fakt hodně bojíš, až šílíš. Může to být výška nebo velký pavouk, fakt něco z čeho máš hrůzu. A teď se představ, že tuto hrůzu s tou tvojí věcí, s tím tvým strachem musíš prožívat každičký den. To je přesně ono pořekadlo "stokrát nic umořilo osla" - když se ti něco ošklivého stane jednou za čas, tak ok, to se stává. Ale prožívej svou noční můru každičký den. Nepřála bych to ani nejhoršímu nepříteli, co jsem si za ty 3 roky prožila. Naučilo mě to pokoře, od té doby rozumím mnohem lépe různým psychickým nemocem a už nemám blbé řeči, jako dřív. Protože jsem poznala, že se cokoliv z toho může stát opravdu komukoliv tak rychle, že nestačí říct ani "A". Kdybyste mě znaly(i) dříve, byla bych mezi posledními lidmi (typově), kterým by se něco takového mohlo stát. A přece...

Mě začaly ataky úzkosti nepozorovaně a plíživě, a to v době, kdy jsem byla psychicky úplně v háji s rodiči. Nejprve takové ty pocity, kdy stojím na zastávce a vše se se mnou houpalo, čekala jsem jen, kdy se sesunu k zemi. Následovalo, že jsem nebyla schopna vejít do obchodi (nákupních center), pokud bych se nedržela vozíku, opět bych šla k zemi. Pocity dušnosti a tlaku na hrudi (jako bych měla infarkt) - to byla jedna z dalších fází. Nemožnost spát. Cukání, kdykoliv jsem slyšela nějaký zvuk v domě (hlava pracovala - nespadla mamka, taťka....atd.) ve dne v noci. Hrozný. Na vše spouštěč stres. Skončila jsem na antidepresivech (odmítala jsem je nejprve, ale já musela fungovat, protože jsem měla povinnosti postarat se o dva umírající rodiče a dvě děti, takže jsem neměla moc na výběr) a vysokých dávkách hořčíků (při nejhorších atakách v injekcích).

Tím chci říct, že nikdo z nás neví dne ani hodinu, kdy ho toto může potkat. A jsou to fakt děsné stavy.

Andrejko, když Ty jsi toho měla naloženo strašně moc. To by kůň nevydržel...

Jsem ráda, že jsi zmínila hořčík. Jak jsem psala, i já jsem ho užívala (spolu s vyššími dávkami vit. B a měla jsem pocit, že je to lepší, Jen jsem nevěděla, jestli je to "časem" nebo těmi vitamíny.

Na spaní jsem užívala různé bylinné preparáty, ale na to mi nepomáhá nic. Tak si říkám, že už to bude taky věkem. Akorát je blbé, když se musí brzo ráno vstávat a pak fungovat...

Judyna napsal(a):

Je to tak. Manžel mé kamarádky - je mu 60, skončil u psychiatra kvůli práci, přitom velice šikovný chlap, řemslník, ale bál se o živobytí.

Lenno, můžu se zeptat, jak jsi to vyřešila s tím autobusem? Víš, já mám jen blbou kinetozu (žaludek a motolice), ale tak úpo*n, že bych autobusem prostě jezdit nemohla. Když mám vyjímečně někam autobusem jet, je mi "špatně "už večer před tím. Vlak mi ale nevadí. U Tebe to vypadá spíš na nějakou fobii ze stísněného prostoru s hodně lidmi, Tobě by vlak asi nepomohl.

Judyno, nevyřešila Opravdu 3 roky jsem zkusila kde co, nejvíce účinné byly asi antidepresiva, ty mě zklidnili, že jsem už tolik nešílela. Nic jiného nepomohlo. A je to tady stále, jen teď nemusím autobusem, protože dojíždím s někým autem do práce, takže je to "uspané". Ale jak mám jet autobusem, je to zase zpět. Je to má noční můra a nevím jak se jí zbavit. Co bych za to dala! Je to nesmírně omezující v životě. Hrozně moc mi to omezilo život.
Já to nemám kvůli fóbii ze stístěného prostoru, to vůbec. Hodně zhruba - já mám něco jako dráždivý tračník nebo psychický průjem. Jak mám jet autobusem, tak přijde průjem. Bylo to šílené. Ke konci pracovní doby to začalo, sedíš na wc a nevíš, jak se dostaneš domů. Hodina cesty busem. Prožila jsem peklo. Fakt doslova.

vrabčák napsal(a):

Když se mluví o nespavosti, vždycky si vzpomenu na větu, kterou ve filmu Sissi pronesla Sofie, Franzova matka: "V tomto věku se už nespí." Taky o tom něco vím...   Často se divím, že ještě pořád držím pohromadě.

nojo, jenže já měla problémy vlastně celý život, akorát teď je to ještě o dost horší...A to mám pěkně dlouho do důchodu. Ne, že bych byla tak mladá...