Cesta je otevřena pro toho, kdo je laděný k dobru. Protože dobro je tvůrčí, rozeznívá nás k vyšším vibracím. Ale jako je to s tou indiánskou bajkou o dvou vlcích: "zvítězí ten, kterého sytíš", může v nás ta temná stránka někdy převládnout. A tehdy člověk poznatky, které získal předtím, dokud byl ještě jdoucí, dokáže transformovat na nižší úroveň skrze gunu (kvalitu) vášně. Pak se jeho myšlení stává temným a je schopen i škodit. Toto je vysvětlení, jak k tomu může dojít, ale pro nás nemá valnou hodnotu, protože nikam nevede.

Podstatné ovšem je pochopení, že nejprve ten člověk musel jít positivně naladěný, otevřený vyšším vibracím na sattwické úrovni (úrovni dobra), aby vůbec nějakého zásadního poznání dosáhl. Tamas (temnota) je netvůrčí a jedná se vlastně o nepoznání, nevědomost. Pouze kvalita vášně (radžas) ji může rozvibrovat do nebezpečných forem, jinak je to jen tupá prázdnota.

Když si však uvědomíme, že skutečně zlý člověk (ne ten tupý) je bývalý jdoucí a toužící po dobru, docela to s námi zamává, jak se to v něm celé mohlo tak přehodnotit, aby nyní vzal opačný směr. Ne, nesnažme se ho probouzet, mohlo by to s námi vzít velmi špatný konec, ale je to zajisté důvod k hlubokému zamyšlení sami nad sebou.

Jistě Judyno, ale nebude to nakonec jen zlo pramenící z ega? K tomu totiž žádnou velkou tvůrčí invenci nepotřebujem. Ba dokonce se dá říci, že je nám vlastní, tedy když se celí pokryjeme tamasem (ponoříme do temnoty). Zlo na vyšších úrovních je rafinované a lze ho poněkud obtížně identifikovat. O takovém člověku si dokonce můžeme myslet, jaký je to skvělý společník, scestovalý a znalý různých pozoruhodných odvětví, ať již vědních, psychických anebo kupříkladu magických. Jen vnímavější lidé se v jeho přítomnosti necítí dobře a zvířata z něj mohou začít šílet. Tak sama posuď, jestli je to ten prvý anebo spíš druhý typ.

Hm, ale podľa mňa nešťastní a zranení ľudia, ktorí si vybudujú ochranný val, nemajú sklony aktívne a vytrvale škodiť... Skôr sa stránia a sú pasívni, nie?

Crabat napsal(a):

Jistě Judyno, ale nebude to nakonec jen zlo pramenící z ega? K tomu totiž žádnou velkou tvůrčí invenci nepotřebujem. Ba dokonce se dá říci, že je nám vlastní, tedy když se celí pokryjeme tamasem (ponoříme do temnoty). Zlo na vyšších úrovních je rafinované a lze ho poněkud obtížně identifikovat. O takovém člověku si dokonce můžeme myslet, jaký je to skvělý společník, scestovalý a znalý různých pozoruhodných odvětví, ať již vědních, psychických anebo kupříkladu magických. Jen vnímavější lidé se v jeho přítomnosti necítí dobře a zvířata z něj mohou začít šílet. Tak sama posuď, jestli je to ten prvý anebo spíš druhý typ.

Přemýšlím o tom. Ego má ten člověk velké,to ano. Spíš to ale bude ten druhý příklad. Jde o člověka velice inteligentního, společenského, naoko ochotného. Sociálně zdatného, který dokáže přimět ostatní, aby se mu svěřili, on lehce rozpozná (někdy i bez toho svěřování) slabé místo a v případě, kdy on potřebuje,trefí se rovnou do černého - do toho nejcitlivějšího místa. Kromě jiných chuťovek. Ovšem na první pohled ochotný sympaťák a je s ním sranda. Mnoho si pamatuje a neváhá i po letech použít. Nedokáže být sám, pořád kolem sebe potřebuje lidi.
No, tady boží mlýny selhávají.

Jo a jinak, Luďku, ten archetyp je vystavěný dobře, všechna čest.

Pokud onen člověk, který ochranný val staví, je soucitný a vnímavý, pak ano Selimo, potom je to na jeho obranu a rozhodně nikomu škodit nehodlá. Ale pokud je vystavěný jako vzdor tomuto světu, s kterým hluboce nesouhlasíme, ale obklopuje nás, prostě je takový a my se s tím musíme smířit, přičemž se dál nepídíme ve vnitřních sférách sama sebe, abychom nalezli jiné řešení, potom dojde přesně k tomu, co tady Luděk zmínil. Je to prostě jakýsi výsměch vržený do tváře a dotyčný člověk nám servíruje přesně to, čím se jako druh (lidstvo) projevujeme. Nehledí na to, jestli ta konkrétní bytost je dobrá nebo špatná, ale rozdává rány kolem sebe, když se ten druhý před ním rozkryje. A protože je inteligentní a znalý, rozkrývá lidi snadno. Ovšem potřebuje kontakt s nimi, aby nepropadal marnosti, proto může být až zářivý, oslnivý a bavit celou společnost.

Z vnitřního hlediska pak může mít motivaci dvojího druhu: Buďto se vysmívá sám sobě a vtahuje do stejného pohledu i ostatní. Tehdy, kdo to vezme osobně, je tím hluboce raněn, ale kdo se nad to povznese, je tím pobaven a cítí sounáležitost s aktérem. Anebo své slabosti zrcadlí do těch druhých. Potom je to vždycky negativní a je to jen výsměch ideám ostatních lidí. Oni si svou chybu uvědomí, ale nemohou s tím nic dělat, protože chybí tvůrčí přístup. Tedy staví je do role vnitřního odporu a beznaděje, možná proto, aby tam nebyl tak sám.

Přitom tomu, kdo tohle všechno rozhýbává, jejich utrpení nikdy nepomůže, protože s obrannou zdí, kterou vytvořil, zablokoval i cestu do svého nitra, aby tam ono tvůrčí řešení, jak z toho ven, nakonec nalezl. A oni.., ti, kterým bylo ublíženo, ji také budou jen obtížně hledat, jelikož pod vnitřním tlakem emocí se tvůrčí přístup hledá těžko.