Brigite - klasika ve věší komunikaci...ona je chudinka, ale ty můžeš vydržet vše, tady ti chlapi se líhnou přes kopírku...přenést se prostě přes to musíš, je to těžké, nejde to hned, , je jedno, jestli ho někdy pošleš někam, nebo ne.Ty hlavně si musíš v sobě srovnat co jde.Situace, kdy ji má ještě v práci - tzn. vidí se 8 hodin denně, stejné prac. problémy,někdy oběd, postěžování si na partnera a hlavně nyní ta "zakázanost" - to je nejhorší....
Chce čas, dej mu ho, ale ten čas dej hlavně sobě, ty zapřemýšlej, co bys měla podniknout, kam až zajdeš ve svých činech, či naopak co jsi schopná a ochotná tolerovat - dej si laťku

Tak nevím co se stalo, ALE... Začala jsem se bavit i s jeho "kamarádkami" z práce a najednou se vše tak nějak obrátilo. Zvolila jsem docela dobrou taktiku, kterou doporučuji. Ono totuž co si budeme povídat, někdy nebo vlastně většinou ti chlapy navypráví spoustu nesmyslů jen aby je ostatní litovali. Myslím, že u mně se to docela daří vyvracet. Chovám se přirozeně, směju se s nima a myslím, že začali "kopat" za mně. Něco jako v tom smyslu "vždyť ona není tak hrozná".

Nechci létat v oblacích, tak jsem stále (radši) ve střehu. Teď mám sama tak nějak pocit, že to mezi nimi opravdu skončilo, ruku do ohně bych ale za to nedala. Každopádně se teď i chová vůči mně lépe.

Jo pozor, v neděli jdeme celá jeho partička (mimo slečny) do ZOO, tak myslím, že začínám tak nějak bodovat.

Já měla podobnou situaci, jen byl rozdíl v tom, že jsme spolu "jen" 5 let chodili.Pak ho uhnala holka z jeho práce, prý nebyla ani jeho typ..kecy! Dopadlo to tak, že se mi s ní přiznal a rozhodoval se mezí ní a mnou.Vybral si mě, ale řekla bych, že to bylo jen proto, co jsme za ty léta prožili a taky ze zvyku..Nevím.Měsíc nám to šlo, snažil se, ale stále ve mně hlodal pocit nedůvěry a i to, že je snad i s ní..Já byla v té době ve škole, v jiném městě, takže jsem neviděla, co se u něho děje, či neděje. Chtěla jsem to zachránit společnou dovolenou..Ale ta mě jen utvrdila v tom, že mu nevěřím, že s ní není a po dovči jsem se s ním rozešla.Když jsem mu po pár dnech volala, jestli si můžu zajet k němu pro věci (chvíli jsme spolu bydleli), zeptala jsem se, jen tak, jestli je s ní? A on byl, netrvalo to ani týden a už byli spolu.Takže já od té doby nevěřím chlapovi, který mi řekne, že si ze dvou vybral mně..
Ale to je, jak jistě víš, individuální..Jen jsem prostě chtěla, aby jsi poznala moji zkušenost..

  Jinak držím pěstičky..

Holky, holky, máme my to ale trápení...
Nevěšte hlavu. Určitě zas bude lépe.
To, že milenka je chudinka a že si mohla oči vyplakat jsem taky slyšela (a ani nebyla hezká - tlustá hnusná blondýna s dlouhýma vlasama).
Ten jejich poměr trval 6,7 týdnů - má výhoda byla, že byla mimo Prahu, takže se s ní už nikdy neviděl (to bych mu i věřila) a prý si napsali pár mailů, což se snažím neřešit.
Dobré bylo, že jsme několik hodit diskutovali o tomto tématu. Spíš jsem mu to předložila jako "krizi" vztahu, kterou on řešil tímto nepříliš vhodným způsobem. Nedávala jsem mu nic za vinu a nedělala jsem mu scény. Měla jsem štěstí, že to jako krizi sežral (že vinu na krizi máme oba dva) a pak jsme spíš začali řešit, co s tím problémem dělat. Dále jsem mu řekla, že pokud bude ještě někdy něco, tak s ním končím.
Pak jsme jeli na 2 týdny sami na dovolenou a byla to ta¨nejúžasnější dovolená, kterou jsem s ním prožila. Hodně jsme si povídali a vlastně zjistili, že jsme vztah tak nějak zakonzerovovali a nic do toho nedávali. Stalo se to vlastně po 6,5 letech společného života.
Pro mě bylo docela šokující, když mi řekl, že mě nechce opustit, že si myslel, že mě má 100% jistou, že jsem na něm závislá. Takže jsem si pořídila nový účes, víc na sebe nakupuju různé hadříky a od té doby se opět maluju. Doma jsem na něj téměř vždy příjemná, ale když se mi něco nelíbí, řeknu to rovnou, nedusím to v sobě a prostě se s ním "neseru". A funguje to.
Důvěru vůči němu nemám 100%, ale tak na 90% - zjistila jsem totiž, že se tím víc užírám a trápím a 90% v klidu zvládám. A vím, že když s ním nebudu, svět nespadne a já to bez něj zvládnu. A budu mít pro sebe i naše dítě, o které on bude ochuzen.
Někde na babinetu jsem kdysi četla, že jedině vdova si může být na 100% jistá, že ji ten její nepodvádí...
Držím všem palce, pa

BRIGE: Já teda koukám, "boduješ" a ještě se bavíš,.............. (takhle bych se chtěla taky zachovat v tvé situaci )
V Zoo a s partou si to užij !!!  

Jinak já pořád se svým chlapem válčím, i když v tom není nevěra, dává mi to teda pořádně zabrat. Už jsem zase přemýšlela, že to prostě musím konečně vyřešit rozchodem, ale to jsem nedokázala. Včera jsme si promluvili a vše si vyjasnili......  takže se to zdá dobrý, ale nevěřím, že to dobrý je.   

Mějte se pěkně!

PS: koupila jsem si boty, moc to teda ale nepomáhá......... budu ale na sobě pracovat.

Upravil(a) Marky-23 (12. 5. 2006 12:44)

Nejhorší na tom všem je, že člověk ztratí vlastní sebeúctu a sebevědomí, které se hodně špatně dodává zpátky. Dokonce jsem měla tenkrát pocit, že JÁ jsem zklamala...
Mně tenkrát hodně pomohl můj šéf, se kterým jsem to řešila a který mi řekl, že jsem bezva holka, že by byl šťastný, kdyby si jeho synové našli takovou ženskou jako jsem já. Že jsem holka do nepohody a hold pro něj možná až moc dobrá a buď mu dám šanci si to uvědomit nebo si to uvědomit nebude chtít. A že tohle chlapi občas dělaj, že si tím sám prošel a spadl tenkrát do toho ani nevěděl jak. Naštěstí si to prý řešil sám s dotyčnou a rodina o tom nevěděla. Takže díky tomuto několikahodinového rozhovoru jsem se docela rychle vzpamatovala a nemáchala jsem se v tom.
Tak jak píšeš, Brigit, udělala jsem pro to maximum a ono to vyšlo. Funguje nám to rok - uvidím, co bude dál...

Zenský jsem v tom taky a bojuju!! ten můj se chová jak anděl...ALE..já to tam furt mám. Není to na houby,že ze sebe dělá člověk blbce? Mám čím dál tím víc pocit,že mu to chci vrátit!! zatím to kompenz.tím,že poukazuji na veškeré věci co mi na něm vadí-on se snaží,takže se to konečně někam pohne-A-mám pár nového oblečení,kdyžuž mám 16kg dole. A docela mě to baví !!? 

Marky, tak to "čumim". Ji asi dost silná žena, když jsi to ukončila. A jak to teď jde, kde bydlíš?
U mně je to tak nějak divné. Jednou nahoře jednou dole, ale žádný zázrak.

Fakt se klaním. Jestli ničeho co jsi udělala nelituješ, tak jsi určitě udělala správný krok. Závidím ti ( v dobrém slova smyslu) tvojí sílu. Já bych to nedokázala. A vím, že se určitě najde ten pravý a tomuhle se jen zasměješ. Jsi dobrá. Držím palečky ať se ti daří, ať je to státo lepší a vůbec ať je ti dobře, s chlapama nebo bez nich.

To je pravda, člověk si musí odvyknout na již zvyklý rituál. Ale můžu ti říct, že nejtežší krok máš za sebou. Odešla jsi, připustila jsi sama sobě, že on není tím, s kým by jsi chtěla žít celý život a řešila jsi to. To je snad to nejtěžší a ty jsi to zvládla. Tak si myslím, že teď už to může být jen lepší a lepší a bude. Ber to tak, že když budeš chvíli sama, tak máš čas na to, aby jsi se "dala do pořádku". Fakt moc držím palce.

Tak druhý víkend je za mnou, už to bude 14 dní v úterý. Jak mi je?: Jednou se řítím v autě s nepřítomným výrazem a ležím a nemůžu se ani hnout a pouštím si hudbu do sluchátek na plný pecky, abych přehlušila vlastní pocity a myšlenky. A z toho mám zas pocit, že se vznáším, když jdu na procházku, že jsem volná, že jsem se ho zbavila. A mám příliv ohromné energie, kterou ventiluji prací. Udělala jsem dobře, já to vím. Věděla jsem to už když jsem za sebou tam u něj zabouchla dveře. S ním já prostě žít nebudu a ani zakládat rodinu, kterou v budoucnu chci. Teď  se tak budu pomalu léčit a koukat kolem sebe. Jen mám obavy z toho až ho potkám, jeho přátele, co o mně roznese za drby...... a pak taky co udělám se svým životem, co se mnou bude, protože tohle je jen takové přechodné. Taková ta prázdnota a nejistota je dost nepříjemná. Hlavně se pořád do něčeho nutím, abych se zabavila a nepatlala jsem se v tom víc než je nutné. No uvidíme. Chce to všechno čas. Holky mějte se pěkně.

PS: Holky, díky.     

Já už vím, že začíná náhanět holky po internetu. Udělalo se mi z toho nevolno..... Myslím, že se opravdu bude chovat jako "debil". No s tím jsem musela počítat. Aspoň vidím, že jsem udělala dobře. V tom máš pravdu.
Já to nějak zvládnu, prostě MUSÍM. Je to jak na kolotoči.

Je mi opravdu líto, že se trápíš. Nemůžeš ale přece celý život prožít sledováním a strachem. Já vím, dobře se to radí...... :-(  Asi to chce čas a uvidíš sama jestli to jde nebo ne. Já si musela taky prožít hrozně trápení, než jsem si řekla tak to fakt nejde a odhodlala jsem se k činu. Co s ním promluvit. Být tvrdá a udeřit. Že je tady dítě a ty a že on něco po..... a co s tím jako hodlá dělat a jestli se mu to takhle líbí, tak že tobě teda ne. ??? Uvidíš jaký budeš mít pocit z toho jak zareaguje.

Možná by bylo vhodné mu říct, aby se nad sebou vážně zamyslel. To se ti ani nedivím, že máš takové pocity. Myslím, že snahy z tvé strany a trpělivosti bylo dost. Já bych už na něj udeřila. Souhlasím s tebou, že tohle není správná cesta. Já teda spíše čumím,....... Z mého pohledu to vidím jako ŽE PROSTĚ SPOLU NĚJAK BUDETE. Jen sama musíš posoudit své možnosti a co doopravdy chceš.