Eva77 napsal(a):

Víte, ono to bylo tenkrát vlastně složitější. Ne jenom, že jsem to děťátko nechtěla, ale měsíc před pordem umřel táta náhle na srdeční infarkt. Máma byla už připravená, že bude mít vnuka, ale já ho prostě chladně nechtěla, takže nazbylo než ho dát k adopci. Mohlo to vlastně být všechno i jinak, mohla ho vychovávat mamka sama, ale bylo toho na ní tenkrát taky moc, smrt táty, mě vyhodili z práce, kvůli tomu, že jsem jen cestovala s tím tyrákem, mamka byla na pokraji zhroucení. Dneska mi dovede akorát nadávat, vlastně nemám s kým si o tom popovídat. Mamka mi říká, že jsem si to zpackala sama, tak musím nést následky. Tenkrát na mě mámě domů přišel anonym, bylo tam napsáno, že podporuje a vychovává krypla(jako mě) kolik dětí ještě odložíme, že jsme tím zabili tátu, že se bojíme vylézt z baráku atd....
Kdybych měla tenkrát aspoň ten rozum co teď, tak by k tomu nikdy nedošlo. Mohla jsem mít syna a byla bych ušetřená vysvětlování přítelovi a zlých pohledů lidí.

TAK TO SITUACI DOST MĚNÍ. TO UŽ SE BUDE VYSVĚTLOVAT HŮŘ, ALE STÁLE TRVÁM NA TOM, ŽE BYS TO MĚLA SVÉMU PŘÍTELI ŘÍCT.

BERU ZPĚT TO ŠPATNÉ, CO JSEM O TVÝCH RODIČÍCH NAPSALA. HLAVNĚ O MATCE (NEZNÁM POSTOJ TVÉHO TÁTY) JE MI LÍTO, ŽE TVŮJ TÁTA ZEMŘEL A ŽE TVÁ MÁMA TO NEZVLÁDLA, ALE V DANÉ SITUACI MĚ TO NIJAK NEPŘEKVAPUJE.

JINAK, KDYBY BYLA TEHDY JINÁ SITUACE, TAK BYS SIS MOŽNÁ SVÉHO SYNA V 6-TINEDĚLÍ ZAMILOVALA. KAŽDOPÁDNĚ UŽ SE TO STALO A TO SE ZMĚNIT NEDÁ. MUSÍTE SE  S TÍM VŠICHNI NĚJAK VYROVNAT, TY I TVÁ MATKA SI MUSITE ODPUSTIT - VZÁJEMNĚ I SAMI SOBĚ - Z HLUBOKA SE NADECHNOUT A ŽÍT DÁL.

KAŠLI NA OSTATNÍ, TÍM ANONYMEM TOMU OPRAVDU NEPŘIPADALI. SNAŽ SE NĚJAK UROVNAT SI VZTAHY S TĚMI, KTEŘÍ TAM TEHDY BYLI.

NEJDŘÍV SI MUSÍŠ ODPUSTIT SAMA, TAK MUSÍM DÁT OSTATNÍM ŠANCI, ABY TI ODPUSTILI.

OPRAVDU SE OBVIŇOVUJ, TÍM SI NEPOMŮŽEŠ, JEN TĚ TO VNITŘNĚ ROZEŽÍRÁ.
MYSLÍM, ŽE BYSTE MĚLI JÍT NA RODINOU TERAPII (VŠICHNI ZAINTERESOVANÍ JAKO TY A TVÁ MÁMA A ...)

TAK JAK TAK HODNĚ ŠTĚSTÍ,

TYS UŽ V 17-TI PRACOVALA???

Co k tomu dodat- snad že s přibývajícím věkem vidíme chyby, které jsme dřív udělali. To jsme dřív neviděly.
Nevím, co k tomu víc dodat. Vím, že ti to nepomůže, tohle konstatování. Ale s tím, že jsi dala syna k adopci, se budeš muset smířit, jinak fakt skončíš sebevraždou, nebo pokud se ti sebevražda nepovede, někde v blázinci.
Různí lidé dělají různé chyby, nikdo není neomylný.
Bohužel si ale myslím, že čím budeš starší, budeš na svého syna myslet víc a víc. A jak ti tady někdo radil další dítě- podle mě je to částečné řešení. I když svého syna nikdy ze svého srdce nevymažeš. To nejde.

Ještě se chci, Evi, zeptat, oni ti ho po porodu ukázali? Mám totiž dojem, že asi jo.

Leila napsal(a):

Co k tomu dodat- snad že s přibývajícím věkem vidíme chyby, které jsme dřív udělali. To jsme dřív neviděly.
Nevím, co k tomu víc dodat. Vím, že ti to nepomůže, tohle konstatování. Ale s tím, že jsi dala syna k adopci, se budeš muset smířit, jinak fakt skončíš sebevraždou, nebo pokud se ti sebevražda nepovede, někde v blázinci.
Různí lidé dělají různé chyby, nikdo není neomylný.
Bohužel si ale myslím, že čím budeš starší, budeš na svého syna myslet víc a víc. A jak ti tady někdo radil další dítě- podle mě je to částečné řešení. I když svého syna nikdy ze svého srdce nevymažeš. To nejde.

Ještě se chci, Evi, zeptat, oni ti ho po porodu ukázali? Mám totiž dojem, že asi jo.

Po porodu mi ho ukázali, vlastně jsem ho měla celý týden u sebe v porodnici. To že ho dám k adopci jsem se rozhodla až když mě měli pustit z porodnice. Tak jsem byla hnusná!!! Kojila jsem svého syna a pak se ho vzdala. Říkám, dneska se stydím sama před sebou, nejradši bych se ani neviděla. Nebýt přítele, asi bych už nebyla, nebo byla, ale někde v léčebně.
Teď dělám uklízečku, nikde jinde uplatnění neseženu, ale chtěla bych si udělat nějakou rekvalifikaci, ale to až na tom budu líp psychicky, jestli vůbec kdy budu. Hodně moc by se mi ulevilo, kdybych to dokázala přítelovi říct a on by to pochopil. Byl by to člověk, se kterým bych si o tom mohla promluvit. To ale budu muset navštívit prvně nějakého odborníka. Myslíte, že by šlo, kdyby šel k psychologovi se mnou a společně s tím psychologem bychom mu to řekli? Nejprve bych samozřejmě psychologa seznámila s mým problémem a potom mu to pověděli. Zdá se mi to lepší řešení, než kdybych mu to měla říci sama, to nedokážu.

Evo,

v životě to chodí tak, že vše, co se nám stane, se stane správně

Připadá ti to jako nemožné? Není to nemožné - je to pravda. I to nejhorší, co tě v životě potká, tě potkat mělo a jak říkával můj psycholog - nic není špatně. Ty největší chyby našeho života, ty největší průšvihy a ta největší neštěstí mají svůj smysl, jenže to mnohdy pochopíme až o pár roků později.

Nemá žádného smyslu litovat toho, co se stalo. K čemu myslíš že je to dobré. Co to dneska změní? Nic, viď? Tak s tím přestaň ztrácet energii. Přestaň ještě dneska, protože se lituješ a obviňuješ naprosto zbytečně. Nepomáháš tím ničemu, jen ses nechala okolím totálně připravit o duševní rovnováhu.

Tím, že bereš názory ostatních vážně a necháš se jimi odsuzovat, se na sobě proviňuješ stejnou měrou jako oni. Obviňuješ totiž sama sebe stejně nelítostně jako ti hajzlové, co žijí kolem tebe.

Pokud se k tobě okolí chová způsobem, jakým píšeš, totálně se na ně vyser!! Tento vulgární výraz zde volím záměrně, abych mu dala opravdovou sílu.

První krok k tomu, aby byla šťastná (a opravdu budeš, to mi věř!), je přestat se obviňovat. Když ti těsně před porodem umřel tatínek, byla jsi bez partnera, matka byla na prášky a tobě bylo POUHÝCH 17 let (!), jak by se asi rozhodlo mnoho z nás ve tvé situaci. Stejně jako ty. Neříkám, že všichni by dali dítě k adopci, ale jistě by to některé z nás udělaly.

Já opravdu nechápu, z čeho se obviňuješ???? Byla jsi dítě, naprosto neschopné vychovat bez opory matky, partnera a hodných lidí další dítě. Prostě by ses o něj bývala sama nepostarala. Nikdo ti nepomohl, všichni se postavili proti tobě. Kdyby se ti to stalo ve 25 letech, je to možná něco jiného, ale v 17 jsem já byla na vrcholu puberty a vím, že by mé dítě trpělo, že je jeho máma naprostý tele.

Takže se zbav toho pocitu viny. Jinak nikam nepokročíš.

Tvůj partner zní jako prima chlap. Najdi konečně (možná poprvé) odvahu stát si za tím, kdo jsi, a řekni mu celou pravdu. I s okolnostmi smrti tvého otce před porodem. Tohle tvůj partner pochopí. A nepochybuj o tom, že jsi pro něj dost dobrá. Jsi super holka, jen tomu konečně musíš uvěřit!

Já jsem věděla, že jsi ho musela zahlídnout. A co víc, ty ses o něho normálně starala!!! Nějak jsem to poznala.
No, já nevím, co poradit.
Pokud se dítě matka rozhodne dát dítě k adopci, tak se matce nesmí ukázat. Pokud jí dítě jen někdo ukáže, a to se nesmí, je to trauma na celý život.
No teď opravdu už nevím, jak ti poradit. Zapomenout nemůžeš, to nejde.
Moje jediná rada- řekni to příteli dnes, jinak se z toho fakt "zblázníš".

Držím ti palečky, netrap se. Ozvu se až večer. Měj odvahu, řekni to příteli, ať v tom nejsi sama.

Evo 77 - nic si nedělej z lidských řečí. neříkej žádná kdyby..., protože co se stalo, stalo se. Tenkrát  v 17 letech jsi  prostě díte nechtěla  a basta! prostě by ti překáželo a tomu se nesmí nikdo divit, ani ti to připomínat.Každej se prostě nějak chováme, něco upřednostňujeme a podle toho žijeme...ˇˇZe tenkrát zrovna umřel tvůj tatínek, že by se mamka starala o tvoje dítko jao o vlastní, kecy, kecy, samo, že mohlo být vše jinak, ale  stalo se, je to tak jak to je, a nenech si dál kecat do života. tenkrát sis taky nenechala,k souhlasilas s adopcí, teď ničeho nelituj a žij dál!!!

Eva 77,určitě mu to řekni.Ono se i Tobě uvolní psychyka a spoustu věcí budeš dělat jinak,váš vztah bude stát na pevnějších kořenech a  vůbec i problémy běžného charakteru budeš řešit jinak. Takhle jsi velice zranitelná a věř mi,že k problémum se je třeba postavit čestně.Uvidíš jak to zapůsobí na tvého přítele,ale nech mu čas aby si vše mněl možnost si přežvějkat. Kdyby to mnělo dopadnout vaším rozchodem,tak to ber jako zkušenost a jdi dál. Já mněla sousedku,která mněla stejný problém.Nakonec se to vyřešilo tak,že do restaurace,kde byla s přítelem na večeři přišla její kamarádka a tá mu to v její přítomnosti řekla a pak od nedopitého vínka odešla a nechala je,aby si to probrali spolu.Vše dopadlo dobře.A také to tobě přeji.

Neřekla jsem mu to. Jsem srab, nedokázala jsem to. Už jsem si včera večer v jednu chvíli myslela, že mu to povím, ale pak jsem couvla. Snažím se před ním chovat normálně, nic na mě jěště nepoznal. Ale myslím, že tohle už dál nevydržím a řeknu mu to. Dneska je mi dobře, ne sice úplně, ale rozhodně líp. A to díky vám. Dáváte mi sebevědomí a odvahu.
Kdybych tenkrát šla na potrat, nebyla bych možná tak nešťastná. Lidé se na potraty koukají jinak, pro ně to není tak hnusné, jako dát dítě k adpoci. Sousedka byla na potratu 4krát, poprvé, když jí bylo 14-náct. A tý si nikdo ani nevšimne, nikdo jí nepomluví. Její máma mi tu dělá dusno ve vsi, pořád o mě mluví jako o vyvrhelovi. Ale na svojí dcerunku se nepodívá. Myslím, že by mi nebylo nic platné, kdybych se odstěhovala, svět je malý a všude mě bude někdo znát.

Eva 77

- možno by stálo za úvahu :

napísať mu to, stručne, čo sa stalo, na jednu stranu A4, nič viac, žiadny sloh, aby to vôbec dočítal, a aj dôvod prečo si mu to nepovedala, nikoho by som v tom liste neobviňovala,ani ľudí, ani mamu, ale ani seba, vecne by som skonštatovala, čo sa vtedy stalo, a ako to vidím teraz, neviniť, len povedať, je to naozaj tvoja minulosť, nič s ňou už teraz nespravíš, popola si si na hlavu už nasypala dosť  sama v sebe aj pred ľuďmi,  ......a dať mu to večer prečítať pri poháriku dobrého vínka-v kľude, keď mu to nedokážeš povedať, nech číta, aspoň máš istotu, že to čo si mu dala na papier-tak že si sa tam vyjadrila zrozumiteľne-a aspoň uvidíš ako reagovať, /keď by si mu to dala len tak, nech si to prečíta kedy chce, nemôžeš na to reagovať, mne by sa to nepáčilo/

Katafyge:  v podstatě souhlas, ale proč by mu vůbec měla cosi psát, či říkat, byl a je to, sakra, jají život a její rozhodnutí. Ostatně ona ho taky nezpovídá, kolikrát zasunul ( pardon), či kolikrát měl nějaké děvče, které se třeba taky dostalo do takovéto situace.... ato je dle mě némlich to samý..

katafyge napsal(a):

Michaela.43,   trápi ju to, potrebuje pochopenie / či skôr prijatie, taká aká je / aj od neho, keď má s ním žiť

a predsa len, na svojich predchádzajúcich partnerov, alebo následky spôsobu  doterajšieho života, alebo minulosť je človek dosť viazaný, hlavne, ak tam sú, tie následky, / aj keď dieťa nie je s ňou /,

- predchádzajúci patneri ?, každého páru vec, či a ako si povedia, každý sme iný, a každý unesieme inú úprimnosť / zase len záleží od toho čo máme za sebou /

Evi, sama jsem měla první dítě a byla jen o málo starší než ty. to je ovšem jediná podobnost, ve všem ostatním jsem na tom byla tenkrát "líp" a moje dcera byla chtěná. i já jsem byla tenkrát po porodu celkem "chladná" a pravý mateřský pud a láska k dítěti se objevila až později, při celodenním kontaktu....
a Evi, myslím, že bys to svému příteli říct měla. přece nebudeš žít celý život ve strachu, že se to doví a hlavně : budeš se celý život hlídat co mu můžeš říct a co ne, nebudeš mu moci důvěřovat?

Eva77: Milá Evi, přečti si znova oba příspěvky od Avalonky. A čti je pořád dokola. Ona má ve všem pravdu. A mimochodem - já před tebou smekám klobouk. Donosit dítě a dát jej k adopci, to znamená dát mu právo na spokojený život, s hodnými a laskavými rodiči po boku. Udělalas to nejlepší, cos mohla. Věř si, jsi proto hodná holka. Sama ukazuješ na ženy, které volily potrat. Máš pravdu - okolí se na ně dívá jinak. Ale kdo říká, že ten pohled je správný? Z mého hlediska jde o zabití plodu, který tak nedostane šanci na život....neodsuzuju ty ženy, ale dítě donosit a dát k adopci je podle mě mnohem morálnější. Dala jsi mu to, co jsi v rámci svých možností měla. Neodsuzuj se za to, neviň se z toho. Jsi hodná a citlivá žena. A co víc, výčitkami kvůli minulosti stejně nic nespravíš, jen si zavíráš vrátka k lepšímu a šťastnějšímu životu v přítomnosti. Také věřím tomu, že věci se dějí s nějakým smyslem. Procházíš si velkým trápením, kdyby nebylo adopce, nedošla bys k němu....zůstala bys tou hloupou mladou holkou, která se ani nevyučila, která by třeba ani nepracovala, která by motala hlavu ženáčům.....dneska píšeš, že o toho chlapa bys nezavadila....vidíš...posunula ses a budeš se posouvat ve svém životě dál. Jen k lepšímu. Věř si. Udělalas tehdy dobře, moc dobře. Mnohem lépe než ty ženy, které volily potrat. Tím je samozřejmě nechci odsuzovat. Každý má své důvody a každá situace je jedinečná a není na nikom, aby druhé soudil, protože jejich situaci posoudit neumí ani při nejlepší vůli. Tohle si nikdo nemá dovolovat ani vůči tobě, Evi.

Příteli bych se svěřila, čím déle mu to budeš tajit, tím bude větší pravděpodobnost, že se to dozví bez tvého vysvětlení. Ztratí v tebe důvěru, přestane ti věřit. Vaše vztahy to nahlodá. Čím dřív mu to vysvětlíš ty, se všemi okolnostmi, tím lépe pro vás oba. Držím ti palce a přeju ti, abys opravdu natrefila na toho pravého, který při tobě bude stát i v tomto případě. A znovu ti opakuji - není žádná ostuda, žes dítě dala k adopci. V tvém případě to bylo jediné řešení, které ti zbylo, a bylo správné! I když okolí má možná jiný názor. Na okolí kašli. Moje babi říká "Kdo tě pomlouvá, ten ti na chleba nepřidá. O ty se nestarej." A má pravdu. Drž se