Milá Evo,

odsouzeníhodná nejsi ty, ale všichni ostatní, o kterých píšeš. To za prvé. Zapamatuj si, že ti, kteří se nejvíc starají o problémy druhých, mají ve skutečnosti ještě mnohem větší problém. Problém, který se jmenuje: závist a zloba.

Nikdy se nesnaž těmhle lidem něco vysvětlit. Nejsi vůbec povinná se jim zpovídat ze svých chyb. Protože oni ti v dané chvíli nepomohli a ty jim tedy nic nedlužíš. Ani vysvětlení ne. Vykašli se ZCELA A ÚPLNĚ na to, jak na tebe lidi koukají. Když uviděj, že to s tebou nic nedělá, přestanou je ty jedovaté pohledy a pomluvy bavit. Sami jsou to zbabělci, sami mají máslo na hlavě.

Za druhé:
Nevidím nic nemorálního na tom, že jsi dala děťátko k adopci. Ono na tom totiž nic nemorálního není. Dát zdravé dítě těm, kteří po něm touží a nemohou ho mít, dát jim ho když se o něj nemůžu postarat sama, to je spíš hrdinství než zbabělost. Protože to prospěje jak dítěti (které bude milované a zabezpečené), tak i jeho adoptivním rodičům (kteří budou šťastní).

Za třetí:
Je mi moc líto, že se ti po miminku stýská. Tady ti holčičko neporadím nic. S tím se budeš muset vyrovnat. Pochopit, že dítě nemůžeš žádat zpátky. Je to sice příliš vysoká cena za jedno "malé" mladické uklouznutí, ale každý z nás někdy zaplatil příliš mnoho za malou chybu. Doporučuju ti určitě navštívit psychologa. Sama se s tím nesrovnáš. To je téměř jisté. Mně osobně terapeut moc pomohl.

Za čtvrté:
ROZHODNĚ to svému budoucímu muži řekni. Projevíš tím respekt a úctu k jeho osobě. A také důvěru. Řekni mu to s důvěrou, protože v 17 není nikdo prorokem a chyby děláme každý. Věřím, že to pochopí. A ocení, že se tu "novinu" nemusel dozvědět od nějaké dobré duše, která si to pěkně přibarví a udělá z tebe stvůru.

A za páté:
Držím ti palce, abys vykročila už do zítřejšího slunečného dne plná radosti z toho, jak krásný život leží před tebou, po boku prima chlapa, s vědomím, že tvoje děťátko je právě teď někde moc šťastné (protože má prima mámu, která ho nezabila potratem a umožnila mu žít s lidmi, kteří se mu věnují). Abys už od zítřka dokázala s úsměvem a pochopením pohlédnout na ty zlé lidi, protože oni nejsou zlí, jsou nešťastní a proto chtějí škodit ostatním.
Přeju ti, abys byla šťastná. Jak se to dělá? Prostě buď! Nedělej si starosti s tím, co se stane, NEODSUZUJ SE (s tím hnedka přestaň!!), a usmívej se. Život je prima. To mi věř!

Upravil(a) avalonka (21. 4. 2006 17:20)

Milá Evo, souhlasím s holkama. Každej at se stará o sebe, to tě trápit nemusí. Partnerovi to řekni určitě, to je prostě život, už se to stalo a rozhodně lepší, když to mimčo měl někdo, kdo ho moc chtěl, než abyste se trápili oba.
Co víc: opravdu musíš zapomenout, nic víc se bohužel říct nedá. Držím ti palce, at to všechno zvládneš a určitě zase bude dobře. 

Evíku, ani nevím, co dodat k tomu, co napsaly holky.
Mám dvě  děti, a tak chápu, jak ti je, protože asi často přemýšlíš nad svým synem. Nad vším- jak vypadá, jak se má, chtěla bys ho vidět...
Máš můj obdiv, to by málokdo dokázal, dát dítě k adopci. Litovat toho budeš do konce svého života, ale nic s tím nenaděláš. Musíš se s tím srovnat, opravdu to asi sama nedokážeš.
Přítelovi to řekni, to je bez debat.
Na sebevraždu zapomeň, zkus nemyslet na syna. Prober to s přítelem, co nejdřív. AŤ víš co nejdřív, jaké k tomu zaujme stanovisko, a pokud to vezme, ať se máš o koho opřít, ať v tom nejsi sama. To je asi taky blbý, že ani ten tobě nejbližší člověk to neví a nemůže ti říct- neplač, nebuď smutná...

Moc vám všem děkuji, ani nevíte, jak mi to pomohlo. Myslela jsem, že mě budou i tady všichni odsuzovat, ale zkusila jsem to a je mi o moc líp.
Stydím se sama před sebou, nejraději bych se ani neviděla. Tenkrát mi to bylo jedno, prostě jsem porodila syna a byla tak hrozně hnusně chladná, nic jsem k němu necítila, nechtěla jsem ho. Jen jsem se těšila, až budu z porodnice doma a pojedu zase s miláčkem na cesty. To děcko mi v tom překáželo, pamatuju si to jako dneska. A budu trpět celý život. Teď v květnu to bude 10 let, 10 let bude "mému synovi". Ano, já přemýšlím, jak asi vypadá, jak se má, jak se učí a zase bulim jako želva. Co když už nikdy nebudu moct mít děti? A co když se na mě přítel vykašle až mu to řeknu? Co pak? Je to jediný člověk, kterého mám, všichni ostatní už mě ranili i moje máma. Nemůžu mu to říct, nedokázala bych se mu podívat do očí, bojím se toho. Lidé si říkají, jak může můj přítel chodit s takovou .... která onehdy tahala tátu od rodiny a pak udělala to, co udělala. Já vím, že se na lidi můžu vykašlat, každý dělá chyby, ale já udělala tu největší!! Co jsem to za mámu, když jsem se vykašlala na vlastní dítě!!!Vykašlala se na mě kvůli tomu i nejlepší kamarádka, teď mě ani nepozdraví a to bydlíme skoro vedle sebe. Já ani nikam nechci chodit, protože když někam přijdu, tak mi pohledy těch očí říkají "co tady chce ta macecha?" už mi dokonce jeden člověk řekl, že jsem krkavčí máma. A když vám tohle někdo řekne do očí, pak nevíte, co na to máte říct. Takový jsou lidi, dokážou vám říct cokoliv. A nejhorší je, když vás schazuje rodina, místo toho, aby podržela.
Jsem ráda, že sem o tom můžu napsat, cítím se líp. Děkuju

Evo, opravdu se neboj říct příteli pravdu. Chceš mít vedle sebe člověka, který bude stát při tobě a zastane se tě? Tys neprovedla žádný zločin, i když to tak třeba cítíš... Dalas človíčkovi život, a za chybu, kterou udělalas, už máš své vytrpěno.
Možná to bude zkouška- když se přítel dozví o dítěti- zkouška vašeho vztahu. Je to  situace, kdy se dá poznat, jestli bude stát při tobě, i v těžké chvíli... ale i kdybys  to  neřekla teď, stejně se to někdy dozví. Nečekej, aby to slyšel překroucené od lidí...

Eva77 napsal(a):

Ahoj všem,
až si přečtete můj příspěvek, tak mě mnoho z vás jistě odsoudí, nebudu vám to mít za zlé, vlastně jsem na to zvyklá, ale bolí to.
Když mi bylo 17-náct, nechtěně jsem přišla do jiného stavu, byla jsem mladý nevybouřený střevo, neměla jsem ponětí, jak se postarat o dítě, spíše jsem neměla zájem, nicméně, byla jsem tak hloupá, že jsem ani nešla včas ke gynekologovi, šla jsem tam až když bylo pozdě. Byla jsem poblázněná ženatým řidičem kamionu. Čtyřicetiletý, ale pěkný chlap, no dneska bych o něj nezavadila. Ale k věci, narodil se mi krásný, zdravý chlapeček a já jsem udělala tu OSUDOVOU CHYBU, dala ho k adopci. Dneska, když se ohlédnu zpátky, tak je mi ze sebe zle, dokonce někdy přemýšlím o sebevraždě. Brečím snad obden, vím, že bych potřebovala k psychologovi, ale nemám tu odvahu mluvit o tom s někým z očí do očí. Lidé z vesnice o tom samozřejmě vědí, na malé vesnici se nic neutají, taky mi to dávají patřičně najevo, neodpovídají mi na pozdrav, a kdyby oči zabíjeli, tak jsem mrtvá. Co hůř, mám přítele, máme se brát, on o tom samozřejmě neví a já nevím, zda mu to říct, nebo ne. Myslím, že se to stejně jednou doví od zlých jazyků. A co pak? Také mám tak "skvělou" švagrovou, která bydlí se mnou ve vesnici a neustále to těm lidem tady připomíná, říká, že mám komplexy z toho, že jsem dala dítě k adopci. Takže už je jen otázka času, kdy se to přítel doví. Také máma, když je na mě naštvaná, tak mi nadává, že jsem k..., ať si vzpomenu, co jsem tenkrát udělala. Ptám se vás, jak s tím mám žít? Nevím, jestli budu mít dál vůbec sílu s tím žít.....jsem odepsaná.

Evo 77,
přečetla jsem si jen tvůj příspěvek, proto takto reaguji:
ano, vesnice je jedna velká drbárna, já sama bydlím na vsi  s 360 obyvateli, každého znám a každý zná mě a jistě i mé problémy.....ale není problém naučit se s tím žít a i čelit jakémukoliv problému hredě a se zdviženou hlavou...."bojuješ pouze" proti x lidem z vaší vsi jinde tě neznají a nerozebírají, jako např. kráůlovnu Alžbětu - tu rozebírají po celém  světě....o to ty jsi na tom líp, či hůř, jak to vezmeš!
Nicméně, na řeči nedej, klid, klidně se případně zeptej, zda by i nekdo jiný se zachoval takto řekněme korektně...ano, dalas k adopci, pomohlas někomu, takhle se k tomu stav a nechť se k tomu tak staví ostatní, kdyby jsi šla na potrat, pravda, nikdo by se nic nedozvěděl, anebo....prostě o tom nebádej.

Jiná věc je -a to ti 100 % bohužel neporadím: říct to partnerovi či ne?Podívej, to co se seběhlo ve tvém životě dřív, to prostě s partnerem nemá co společného, to je pouze tvoje soukromá věc - ovšem to je můj názor, může to být i tvůj názor, příjmeš-li ho, jde  ovšem o to , jak to příjme tvůj partner - ať je jakýkoliv: ješitný, žárlivý, nebo třeba mu to může za x let někdo jen připomenout v hospodě...nebo je v pohodě, klidně mu to můžeš říct - nakonec svěřil-li se ti třeba se svými bývalými kamarádkami, proč mu neříct  , co se dělo u tebe....
Ovšem , kdybys mlčela, nezapíráš, pouze mlčíš.
Jinak od tvých příbuzných není vůbec hezké, že ti to  nějak připomínají (švagrová, matka) -bacha na ně!
V tom případě, že by mohlo dojít od nich k nějakému "prozrazení" ( dávám schválně do uvozovek, protože to bylo tvé rozhodnutí a tvá věc - za tím si stoj!), tak snad by bylo lepší  to tvému příteli říct- normálně - bylo, stalo se a on ti v žádném případě(ať to ví či neví), nemá co vyčítat -protože, znovu opakuji tvůj život a tvé rozhodnutí...
drž se, jsi v právu a jestli se chce na tebe někdo mračit, že jsi udělala to, nebo to, věř, že by se mračil , kdyby jsi udělal úplně i pravý opak...
měj se pěkně a vydrž, lidi dovedou být zlí, když poznají, kde je tvoje slabost. Ty ji ale nemáš, takže klid!

Pořád přemýšlím, jak to přítelovi říct. Známe se 9 let z toho spolu 5 let chodíme, nejsme ze stejného místa, poznali jsme se v práci. Bydlíme od sebe 20km, takže jemu už se to kdysi doneslo, ale nevěřil tomu, neptal se sice, ale já jsem mu tenkrát sama řekla, že kdyby něco takového slyšel ať tomu nevěří, že jsem z malé vsi a že je to drbárna. On říkal, že něco zaslechl. Řekla jsem mu, že jsem chodila s ženatým a otěhotněla jsem a bohužel pár týdnů na to o to přišla. Jo, tohle jsem mu nakecala a on mi věří, nepátrá po tom dál. Kdybych už tenkrát řekla pravdu!!! Já husa hloupá. A co teď udělá, když mu řeknu, že jsem lhala? Na druhou stranu, jestli se se mnou má kvůli tomu rozejít, tak tomu stejně nezabráním. Rozejdem se tak jako tak. Jestli se to doví ode mě, nebo od cizích.
Mám skvělého přítele, je mi ve všem oporou, je moc hodný, víc si ani nemůžu přát, říkám si, jak může takový hodný člověk chodit s někým, jako jsem já, že si ho ani nezasloužím.

Evičko, vidíš...lhát se nemá, pak tě to trápí !!! Ale v žádném případě tě neodsuzuji, určitě jsi udělala dobře, v dané situaci jsi  asi ani jinak nemohla, když ti nikdo nepomohl a ty jsi dítě nechtěla. Jsi na tom psychicky dost špatně, na tvém místě bych se asi ted nevdávala, když ještě nemáš odvahu říci partnerovi pravdu. Myslím, že partner by to měl vědět rozhodně před svatkou, aby jsi před ním nemusela mít tajnosti a cítila se svobodná a zároven i štastná , jinak ty lži tě budou spoutávat, stále budeš mít strach z prozrazení....a co když se stane, že by tě právě pro tuto skutečnost, kterou tajíš,  manžel opustil ???  Co pak ? Byla bys ještě víc neštastná.... Já si myslím, že to chce čas ......partnerovi to říct...nechat vychladnout....vdát se....a pak mít třeba i dítě, pokud po něm budete toužit...ale určitě se netrap tím, co už je pryč !!!  Mysli na budoucnost, ne na minulost .Přeji  ti hodně síly a odvahy !

Evi, zkus mu to říct co nejdřív, třeba dnes večer, jestli se uvidíte. Řekni, že se tím strašně trápíš. Uvidíš, jaký ti spadne kámen ze srdce, když se o to trápení s ním podělíš.

Jen ty můžeš vědět, hádat, jak zareaguje. Ty si asi myslíš, že tě kvůli tomu opustí, že? Máš z toho strach...
Co myslíš, jaká bude jeho reakce?
Mám dojem, že si myslíš, že tě odsoudí, jako celá vesnice, proto mu o tom zatím neřeklas pravdu. Je to tak?

Jenže na co čekat? Takto jenom prodlužuješ trápení- svoje. Protože vlastně nevíš, na čem jseš.

Upravil(a) Leila (22. 4. 2006 9:23)

Leila napsal(a):

Evi, zkus mu to říct co nejdřív, třeba dnes večer, jestli se uvidíte. Řekni, že se tím strašně trápíš. Uvidíš, jaký ti spadne kámen ze srdce, když se o to trápení s ním podělíš.

Jen ty můžeš vědět, hádat, jak zareaguje. Ty si asi myslíš, že tě kvůli tomu opustí, že? Máš z toho strach...
Co myslíš, jaká bude jeho reakce?
Mám dojem, že si myslíš, že tě odsoudí, jako celá vesnice, proto mu o tom zatím neřeklas pravdu. Je to tak?

Jenže na co čekat? Takto jenom prodlužuješ trápení- svoje. Protože vlastně nevíš, na čem jseš.

Ano uvidíme se, vidíme se každý den. Kdybych mu to řekla, ten kámen ze srdce by mi spadl, to by byla veliká úleva, nebála bych se, že mu to řekne někdo jiný, nebo dokonce někdo z mé rodiny, švagrová například. To je zmije jedovatá, drbna!! Přemýšlím, jak by zareagoval, asi by zůstal koukat, možná by mi vynadal, proč jsem to neřekla tenkrát, nevím, jak by se pak zachoval. Mám strach, že by se sebral a už bych ho neviděla, na to ho mám moc ráda. Zůstala bych jako kůl v plotě, to by byl konec. Takhle se trápím, pravda, protože o tom pořád přemýšlím, divím se, že na mě ještě nic nepoznal.

Evi, pokud se sebere a odejde, bude to hrozné. Ale takto si prodlužuješ svoji nejistotu.
No, a pokud se sebere a odejde, tak by se to stejně stalo. Pokud to udělá, udělal by to stejně. Ale určitě je lepší, když se to dozví od tebe (no a pro tebe bude nejlepší, když co nejdřív), než od cizích.
Pokud by se to dozvěděl od někoho jiného, tak je ta pravděpodobnost, že od tebe odejde větší- mohl by si fakt myslet, že mu tajíš ještě milion dalších věcí. Prostě by ti asi už nedůvěřoval.
Já ho neznám, znáš ho jen ty, ty dovedeš odhadnout, jak zareaguje. Zřejmě asi předpokládáš, že tě opustí. Třeba ti ale vyrazí dech tím, že ti řekne, že je rád, že jsi mu to řekla. No těžko říct.

Eva77 napsal(a):

Pořád přemýšlím, jak to přítelovi říct. Známe se 9 let z toho spolu 5 let chodíme, nejsme ze stejného místa, poznali jsme se v práci. Bydlíme od sebe 20km, takže jemu už se to kdysi doneslo, ale nevěřil tomu, neptal se sice, ale já jsem mu tenkrát sama řekla, že kdyby něco takového slyšel ať tomu nevěří, že jsem z malé vsi a že je to drbárna. On říkal, že něco zaslechl. Řekla jsem mu, že jsem chodila s ženatým a otěhotněla jsem a bohužel pár týdnů na to o to přišla. Jo, tohle jsem mu nakecala a on mi věří, nepátrá po tom dál. Kdybych už tenkrát řekla pravdu!!! Já husa hloupá. A co teď udělá, když mu řeknu, že jsem lhala? Na druhou stranu, jestli se se mnou má kvůli tomu rozejít, tak tomu stejně nezabráním. Rozejdem se tak jako tak. Jestli se to doví ode mě, nebo od cizích.
Mám skvělého přítele, je mi ve všem oporou, je moc hodný, víc si ani nemůžu přát, říkám si, jak může takový hodný člověk chodit s někým, jako jsem já, že si ho ani nezasloužím.

EVIČKO, POKUD JE TVUJ PŘÍTEL OPRAVDU TAK SKVĚLÝ A JE TI OPOROU, TAK TO POCHOPÍ, VŽDYŤ TI BYLO 17 A VŠICHNI SE NA TEBE VYKAŠLALI A TY JSI NEMĚLA JINOU ŠANCI. NO TAK DO TOHO, ŘEKNI MU TO.

MYSLÍM NA TEBE AŤ DO DOBŘE PODOPNE NEJENOM JÁ, ALE MYSLÍME NA TEBE VŠECHNY, KTERÉ O TVÉM PROBLÉMU VÍME. TFUJ TFUJ PRO ŠTĚSTÍ JDI NA TO