Takové je moje hledání

Za letního hřejivého dne přijdeš k tůňce, vezmeš vodu do dlaní, ach, jak je příjemná a chladí obličej. Dlouhý čas se zhlížíš se na hladině, vidíš sebe, ale vidíš i stromy a nebe, slunce v jiskrných odlescích.
Pak najednou za tím vším dohlédneš dna. Vidíš tu temnou čirou hloubku. A dostaneš strach Další svět  pod hladinou. Nespadnu? Umím plavat? Z pohledu shora svět dole vypadá temný, bez světla, je tomu tak?

Takové je moje hledání

Moc čtu. Kvůli té spoustě podnětů zde v poslední době..
Jak píše Crab – dobrodružství, tajemství, objevování….
Úžas nad propojováním myšlenek, nad narůstajícím povědomí o světě.

A pak najednou zásek. Najednou hrůza, ochromení z té obrovské odpovědnosti.
Myšlenky hlídám, jako kuřátka utíkají každé jinam, jsou k neuhlídání. A každá myšlenka jako šíp letí se zmaterializovat.
Najednou je těch myšlenek moc, neumím je ovládat jak bych chtěla.
A navíc:
[i]Už vím prostě moc a není cesta zpět do nevědomosti. [/i]

Upravil(a) poletucha (21. 6. 2006 20:55)

Crabat napsal(a):

A to je právě skvělé! Když mineme bod návratu, nastává ta pravá svoboda. Do té doby pořád jen koketujeme s názorem, kdykoli se můžeme stáhnout, Cesta nás nic nestojí. Ale odtud teprve začíná to správné dobrodružství, za nímž si stojíme celou svou bytostí, protože už nelze jinak. Je jenom možnost jít vpřed do velikého neznáma, za což vždycky zaplatíme sami sebou. Ta cena je veliká!., proto tak omamně krásná.

Nikdy nevíš, co přinese nové rozcestí, jestli i za zatáčkou obstojíš. Avšak chápeš, že v tomhle usilování nejsi sama. Tisíce dalších hledajících vykročilo tím směrem a když to nejméně očekáváš, zdeptaná nekonečnými útrapami, uslyšíš jejich slova Naděje. To, co Tě vždy postaví na nohy je Dobro, Láska, Pravda. Jimi pookřeješ a ucítíš v sobě tu obrovskou sílu, jež tě uschopňuje k dalšímu Jití.

Pomalu poznáváš pravidla Cesty, nepsané zákony těch, kteří šli před tebou. Tou měrou, jak se vnitřně zoceluješ, i obtížnost jednotlivých překážek se stupňuje. Můžeš jít s přáteli, ale v kritickém okamžiku stejně zůstaneš sama. Jsi jen ty a vesmír. Čistota tvého srdce i odvaha proti nepřekročitelným hradbám Osudu, co se s hněvem a neúprosností staví do tvých očí.

Překročíš, nepřekročíš.., záleží jen na Tobě. Když ano, začneš chápat vnitřní podstatu věcí. Krok za krokem, míli za mílí vepisuješ svou dráhu do prostoru, vytváříš za sebou nesmazatelnou stopu s praporci vítězství. Kdokoli by ji pak protnul na místě přetavení, nalezne Tvůj zdroj síly a proto nezemdlí. Jak štafetu si pak předáváte uzly moci na místech skrytých, jež neznalý neuvidí, přestože vedou k překonání!

Zatím to jako svobodu nepocituji.
Je velmi těžké ovládat myšlenky.
Vše bylo snadné když to bylo jedno.
Z toho - chci všechno,
přes - něco možná nechci,
došlo až k -chci jen to malinko co unesu a nic víc.

Má předchozí slova získají platnost teprve překročením.
Mrazivé výšiny, samota, jen hledající a Vesmír.
Zodpovědnost se vztahuje jen k Tobě samé!
Proto máš kdykoli právo ji od sebe odhodit jako přítěž.
Avšak i to bude zkouška na rozcestí, zda-li obstojíš.
Cesta již začala v den, kdy jsi minula bod návratu.

I zde vidím bipolárnost.
Věci lze skutečně řešit tak, že omezíš určitou vlastnost.
Anebo ji zintensivníš.
V obou případech dojdeš stejného cíle.
Respektive skoro stejného cíle.
Tak zkus jeden z nich.
Třeba ten druhý na Tebe čeká jako jediné možné pokračování.

Běž si lehnout někam k vodě, projít do lesa.
Vypni net a nevracej se - aspoň na týden.
Vždyť si ulož tenhle relax, jenom ticho, klid,
pak nech zaznít do svých představ..,
řešení to přijde pozdějc..,
tak to musí být!

Přenes svůj pohled na širou hladinu Vody, kde zachytíš plující loď.