Uffff!
No slaaaava     
Uz jsem se lakla, ze jsi vzal lopatu a odesel do lesa....
Mistrovska zkouska nebude, setri se a zatim pa

Asi bych se měl naučit včas poposednout, Pí. Protože až teprve teď mi došlo, jak jsi to vlastně myslela s tou lopatou. Chtěla jsi uvést paralelu s povídkou Na planinách, že je to tak?.. Ufff, někdy na mě používáš příliš silný kalibr. O to složitější, když vlastně nevím, jak jsi to dedukovala. Ne že bych nevěděl o Tvé intuici, ale v jiných případech pak zase jednáš zkratkově, naučeným postojem, pročež situace se rozpouští do prázdna. Jako by nebylo nic, ani pochopení, ani zasvěcení, dokonce ani náznak čehokoli, jen jakási manýra. - Tomu rozumíš, že?.. Moc dobře víš, co mám na mysli. Právě proto jsem včera zdůrazňoval, jak je načase.

Každopádně ta předchozí omluva patří především Tobě. Protože Crabat se odebere do limbu snění zrovna, když bys ho tu nejvíc potřebovala. A pak nejenže neusiluje tu dobu zkrátit, ale fláká se, odpočívá, relaxuje, ať si Příroda mezitím klidně sama vypučí.

No ale řekněme si to takhle: Není to nakonec nejlepší postoj?.. Teď bude setsakramentsky důkladně zalitá, jakmile vyleze sluníčko, odstartuje jak zběsilá. Řekněme, že jsem alespoň po tu dobu meditoval na její zdárný vývoj. A to je fakt. Jsem s ní hluboce spjatý. Dokud budu žít, mé vědomí vstupuje do ní, ladí s jejími rytmy, je v souladu. Až pak zemřu, rozprostřu se do ní duchovním principem a ta fyzická schránka skončí nakonec také tam. Takže jupí, eldorádo, veliký tobogán. Nakonec v ní zase posbírám jednotlivé prvky, sestavím si nové tělo, vyvinu a začnu se dokola rozhlížet, kdeže jsou Ti ostatní spolujdoucí, které znám ještě z duchovního fora. Sice se už neodvážím prohlásit zrovna z Babinetu, i když babinec bude určitě existovat navěky, ale bude se mu obecně třeba říkat "Uhumaruna" a každý si pod ním představí tu sešlost dam. Nu a portál pak možná získá slavnostní jméno "Uhumarani", na němž si pak budeme vyměňovat naše skvělé zážitky, či poznatky.

Takže všem to nejlepší i plnou kebuli nápadů skvělé inspihoace. (Hoatat - nově vytvořený pojem, který vyjadřuje doslova snášení nebo též zalévání duchovními vjemy, jež sestupují jak mana na zasvěceného - Hoatu. Pronikají páteřním kanálem sušumnou do jednotlivých čaker, kde se tzv. rozsvítí, jakoby vybuchnou gejzírem asociací, takže adept nevnímá jen jeden pojem v konkrétním čase, nýbrž celou lavinu fraktálově uspořádaných vzruchů, jež se přelévají do jiných hodnot, mění tvar i podobu a unášejí fantasii Hoarity, tj. člena řádu, jenž vyměnil smyslové vzruchy za hoaploaci. Na úrovni svěstké se pak hovoří o již zmíněné inspihoaci, která zdaleka nemá tak velkolepý efekt na vnímání, avšak přesto má neporovnatelně vyšší halucinogenní účinek než LSD.)

Opět zpátky.

Ne, nikam jsem se nepropadl, jenom mi konečně počítač doma (v Krušných horách) vysadil úplně. Nyní jsem v Praze, proto mohu pokračovat v rozhovoru s vámi. Tentokrát se jedná o řadič disku. Respektive vždycky se prý jednalo právě o něj. Takže minulá výměna HDD byla zbytečná. Mám se tudíž připravit na výměnu celého motherboardu. - Zpropadeně!

Najednou jsem minulý týden měl dost času.., ohromnou spoustu času bez PC! Pročež jsem se i nudil.., těžko uvěřitelné, zasazen v srdci přírody a přesto - nudil!.. A v důsledku toho občas zapl i televizi, jako by neexistovaly lepší způsoby, jak trávit plynoucí tenzi proudu ustavičného směřování dolů po řece našeho života. Ale nalezl jsem tam klenot. Ve čtvrtek večer na čt 2: V šeru ticha.

Nelenil jsem a napsal autorům. Právě dnes dopoledne jsem mail odesílal. A pozval je k nám - na pokec, tak uvidíme, jestli někdo z nich zavítá, případně vloží příspěvek vlastního niterného prožívání rytmu dechu Přírody. Abyste pak věděli, o čem byla řeč, zde je znění textu:

Vážení, chtěl bych pozdravit tvůrce programu „V šeru ticha“ ze čtvrtka minulého týdne (premiéra), který na mne hluboce zapůsobil, neboť byl, takříkajíc, na stejné frekvenci se mnou. Tak úplně v souladu s niterným nazíráním, jako bych stál u samotného jeho zrodu, tvořil ho spolu s vámi. (Za všechny - jediný příklad: Uchovej paměť vody je geniální rčení, které se nesmazatelně vrývá do podvědomí, aby tam už navždy zůstalo obsaženo.) Celé se to rozjelo docela nenápadně, prostě pořad o přírodě, kteréžto mám tolik rád. Ale tohle sahalo strukturálně mnohem hlouběji, až jsem byl doslova přimražen do křesla a jen fascinovaně hleděl na to, jak někdo úplně jiný přede mnou odvíjí moje vlastní myšlenky, mé závěry i napólování, vnitřní obavy, úzkost, tíseň.

Ano, přesně takhle přírodu vnímám. A abyste mohli posoudit, že nepřeháním, odkazuji vás na stránky ... , kde v jednotlivých vstupech s ostatními zúčastněnými odkrýváme svůj způsob pohledu i postoje k tomuto bytostně prožívanému tématu. Čímž vás zároveň i zvu k připojení se do onoho rozhovoru vašimi poznatky, postřehy, náladami, jež v každém vnímavějším tvoru příroda evokuje.

Na tomto poli, bych řekl, je mnoho lidí, kteří budou mít podobné pocity. Proto vám děkuji za nádherný prožitek (je důležité, abyste věděli, že vaše práce má hluboký smysl a nalézá niternou odezvu!) a přimlouvám se k dalším a dalším pokračováním onoho skvělého dílu. Neboť je v pravdě Posláním odkrývat lidem hloubku jejich srdce a odhalovat skryté vlášení kořenového systému vzájemného prorůstání všech živých bytostí jediného symbiotického celku přírody naší planety. Do nějž zajisté patříme i my, lidé.

Nojo, Pí, vždyť já už čarodějova učně neviděl drahnou řádku let a tenhle obraz se mi vybavil až z Tvých slov. Mnohem bližší představu ve mně vzbuzovaly právě Planiny, kde dochází k neustálému prostupování mezi tímhle a oním světem, jen jsem nevěděl, jak ses k výsledku dopracovala, neboť v ukázce byl jen náznak.

Každopádně jsem rád Tvému résumé, kdy i Ty sama si již uvědomuješ, že čas nazrává, je připraven Tě transformovat do jiných poloh. Však vlastně k tomu vesměs naše rozhovory směřovaly. Všechno pak začalo respektive ještě ve starém roce někdy v období vánoc. Jak se zdá, tohle bude zase Tvé setkání s parametry mistrovské zkoušky, ovšem ona sama Tě ještě dlouho nečeká. Však také je to vždy nejkrásnější čas, kdy si můžeme dovolit koketovat s oběma rozměry současně, aniž bychom se ihned museli rozhodnout pro jeden z nich.

I já měl minulý týden velkolepý zážitek, který veškeré mé závěry posunul trochu jinam. Jako bych z prostoru doslova slyšel: "Vstaň pacholku a nečum pořád do toho displaye, nýbrž se rozhlédni kolem, popatři souvislosti!" Jako bych si vážně ten skon svého půl roku starého PC způsobil sám vnitřní neochotou se od něj odtrhnout. Takže ani nějak necítím ztrátu toho všeho, nýbrž spatřuji nevyhnutelnost, která si mne vyhledala, ukázala prstem i osudově zasáhla do hmoty.

Fénix archetypů je zajisté nádherná myšlenka, ale já jsem přeci jen blíže té realitě zaklapnutí za sebou náhrobní desky z Planin. Protože až teprve v krajně vyhrocených situacích povstává nový rozměr, popel vydá své tajemství, nadchází mysterium dimenzionálního vzkříšení. Anebo také ne.., jen hrůza a děs! O čemž jsme ovšem kdesi na začátku mluvili u řidiče náklaďáku. Jen zavzpomínej - se sekyrou v ruce.

Kdo říká, že se nad sebou bude muset zamyslet?..

T e m n ý   A n d ě l

Rozkvetlé hlavy kopretin,
po cestě žádný stín.
Jen rozesmáté dny,
v noci sladké sny…
A mezitím
prostorem bez vidin
se snáší pohledný
v blízkosti poustevny
očarovaný nebytím,
nehodný
Anděl z říše Tmy.

Vnímáte tu explozi v přírodě, tu krásu zeleně, krásného čerstvého vzduchu po dešti, teplé sluneční paprsky plné energie. Je to čas, kdy nejvíce můžeme čerpat z přírody sílu a vnitřní krásu. Přeji krásné jarní dny.

Pandorraa napsal(a):

Ani se mi nechtelo domu... mam zase "nacerpano" na par dni a vrele vsem doporucuji.

Jsem vděčná za stín vidění v rozestřeném jaru. I bolest se v ní rozpouští.  Je krásné být a vnímat, a být vděční za to, že smíme vše prožít hluboko v mysli. Jaro je krásné, ne jen jaro.

Upravil(a) Ca (26. 5. 2006 10:16)

Hana1 napsal(a):

Crabatovi.
Jsem ráda, že už jsi opět tady a těším se na Tvé odpovědi.

Chybíš tu!

Crabe, verim ti, nemusis se omlouvat 
Crabe, neverim ti, nevzpouzej se

Musím se smát, až se za břicho popadat. Jak elegantně jsi vystihla, že i v tom mém pojetí nevzpouzení je vlastně vzpoura. A takový je celý můj postoj k Nejvyššímu. Jo, jo, před Pandorou se člověk nikam neskryje...

Pokušení musí být, to bys to měla příliš lehké, kdyby na Tebe nečíhalo za každým rohem. Oč rafinovaněji je skryto, o to větší vítězství. Všimni si toho, že jsem nepoužil jásot davů (kdo by o něj stál?!), nýbrž vidoucích. Ale Pí se nedá ani tak, proto jsem se začal smát, až se za břicho popadal (druhý vstup). A zároveň to vysvětlil i ostatním, aby se mohli bavit s námi.

Ale skutečnost je taková: Člověk musí mít odvahu přijmout třeba i triumfální vjezd, byť jen na oslátku. Nemysli, že tak snadno lze odmítnout, co Ti nabízím!

Do konce života váženi.

Jenom.., jenom jiná?..
Tak to si počkám, až začnou moje slova působit.
Čekám...
Ještě pořád čekám...
Abych tady nevyseděl důlek...
Copak se s tou Pandorou dnes děje?..
Že by útlum po včerejším zázračném intelektuálním sršení?..
Safra, safra...