Judyna napsal(a):

Já taky nemám židovské předky nebo o tom vlastně nevím. Můj děda tam byl 4 roky kvůli odboji, Osvětim ho minula a co hlavní - přežil. Byl v Dachau a Buchenwaldu. Po osvobození amíky ho pak naštěstí převezli do Brna, kde tyto lidi pomalu přivykali na normální stravu a i jinak je dávali do pořádku.

4 roky je opravdu hodně. Průměrně vězni po třech měsících umírali (to jsem četla v jedné německy psané publikaci).

Vilemína napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já taky nemám židovské předky nebo o tom vlastně nevím. Můj děda tam byl 4 roky kvůli odboji, Osvětim ho minula a co hlavní - přežil. Byl v Dachau a Buchenwaldu. Po osvobození amíky ho pak naštěstí převezli do Brna, kde tyto lidi pomalu přivykali na normální stravu a i jinak je dávali do pořádku.

4 roky je opravdu hodně. Průměrně vězni po třech měsících umírali (to jsem četla v jedné německy psané publikaci).

On byl naštěstí mladý a zdravý, než tam šel. A měl vlastně i štěstí, jelikož před pochodem smrti ho zachránil jakýsi bachař, který dědu znal z civilního života. Někam ho schoval a tím mu zachránil život. Děda prý měl rozdělanou nohu a rozhodně by pochod nezvládnul.

Bohužel moc toho nevím. Děda o tom nikdy neluvil - nemohl. Nemohl se dívat ani na válečné filmy a dlouho po válce byl prý v jakési letargii - dělal jenom to, co mu někdo řekl.

Na střední škole v rámci povinné četby jsem četla Žert od Milana Kundery, kniha mě velice oslovila, což se ale už nedá říct o dalších Kunderových knihách.

Ivana napsal(a):

Já se taky nemůžu dívat na filmy o válce, nesnáším hlavně dokumenty, nikdy jsem se nedívala na filmy o Hitlerovi apod. Nečtu o tom ani knížky, je mi z toho prostě zle. Do Osvětimi bych nejela ani náhodou, byl tam můj ex a vyprávěl mi, jak tam byla hromada dětských botiček, jak kvůli tomu nemohl několik nocí vůbec spát.Tu Honzlovou si Vil přečti, je to úžasná knížka, hodně jsem si u ní pobrečela. Líbila se mi víc než všechny Škvoreckého romány.

Já tam byla v říjnu, na říjen bylo ten den krásné počasí, v prvním táboře (tam, kde je ten slavný nápis Arbeit macht frei, Auschwitz I.) jsem cítila zvláštní klid. Měli jsme česky hovořící průvodkyni, Polku, měla polský přízvuk, focení tam nebylo vysloveně zakázané, byli tam i Japonci nebo Číňani (nevím) a ti na průvodčino "prosím nefótit" nedbali a cvakali o sto šest, přišlo mi to vůči těm mrtvým neucitvé. V druhém táboře (Auschwitz-Birkenau), kde jsou rampa a nuzné dřevěné baráky, resp. pozůstatky, většinu z nich vyhodili před příchodem Sovětů do povětří, tam už jsem takový klid nepociťovala. Bála jsem se, co to se mnou udělá a překvapivě jsem večer normálně usnula. Sama sebe nechápu. Sedm let jsem nebyla schopna mluvit o babičce, až po sedmi letech od její smrti jsem toho pomalu začala být schopna, dřív bych to nezvládla, jak někdo doma řekla babička, chtělo se mi brečet, bylo mi strašně smutno. I teď po deseti letech od její smrti se mi o ní těžce mluví. Strašně moc mi chybí. Často se mi o ní zdává, nejsou to radostné sny, vždycky v tom snu obživne a já se pak vzbudím a necítím se nejlépe.

Po té Honzlové se podívám, momentálně mám ale ještě čtyři knihy z knihovny, které jsem nečetla.

Jinak mě je zle z dnešní povrchnosti, přetvářky, snahy druhého zneužít, obrat ho o poslední peníze (viz různí ti agenti s teplou vodou, samozřejmě si za to mnohdy lidi můžou sami, že jim naletí, ale i tak je mi z toho špatně), dnešní propagace "hledáme atraktivní, flexibilní, komunikativní, pozitivní...", já nejsem ani jedno z toho, pak preference extrovertních lidí, jsem těžký introvert, melancholik, kult mládí, staří jsou "out", některá média se nám snaží namluvit, že mít vrásky je něco špatného, přitom je to přirozené atd. Takže tak.

Vilemína napsal(a):

Ivana napsal(a):

Já se taky nemůžu dívat na filmy o válce, nesnáším hlavně dokumenty, nikdy jsem se nedívala na filmy o Hitlerovi apod. Nečtu o tom ani knížky, je mi z toho prostě zle. Do Osvětimi bych nejela ani náhodou, byl tam můj ex a vyprávěl mi, jak tam byla hromada dětských botiček, jak kvůli tomu nemohl několik nocí vůbec spát.Tu Honzlovou si Vil přečti, je to úžasná knížka, hodně jsem si u ní pobrečela. Líbila se mi víc než všechny Škvoreckého romány.

Já tam byla v říjnu, na říjen bylo ten den krásné počasí, v prvním táboře (tam, kde je ten slavný nápis Arbeit macht frei, Auschwitz I.) jsem cítila zvláštní klid. Měli jsme česky hovořící průvodkyni, Polku, měla polský přízvuk, focení tam nebylo vysloveně zakázané, byli tam i Japonci nebo Číňani (nevím) a ti na průvodčino "prosím nefótit" nedbali a cvakali o sto šest, přišlo mi to vůči těm mrtvým neucitvé. V druhém táboře (Auschwitz-Birkenau), kde jsou rampa a nuzné dřevěné baráky, resp. pozůstatky, většinu z nich vyhodili před příchodem Sovětů do povětří, tam už jsem takový klid nepociťovala. Bála jsem se, co to se mnou udělá a překvapivě jsem večer normálně usnula. Sama sebe nechápu. Sedm let jsem nebyla schopna mluvit o babičce, až po sedmi letech od její smrti jsem toho pomalu začala být schopna, dřív bych to nezvládla, jak někdo doma řekla babička, chtělo se mi brečet, bylo mi strašně smutno. I teď po deseti letech od její smrti se mi o ní těžce mluví. Strašně moc mi chybí. Často se mi o ní zdává, nejsou to radostné sny, vždycky v tom snu obživne a já se pak vzbudím a necítím se nejlépe.

Po té Honzlové se podívám, momentálně mám ale ještě čtyři knihy z knihovny, které jsem nečetla.

Jinak mě je zle z dnešní povrchnosti, přetvářky, snahy druhého zneužít, obrat ho o poslední peníze (viz různí ti agenti s teplou vodou, samozřejmě si za to mnohdy lidi můžou sami, že jim naletí, ale i tak je mi z toho špatně), dnešní propagace "hledáme atraktivní, flexibilní, komunikativní, pozitivní...", já nejsem ani jedno z toho, pak preference extrovertních lidí, jsem těžký introvert, melancholik, kult mládí, staří jsou "out", některá média se nám snaží namluvit, že mít vrásky je něco špatného, přitom je to přirozené atd. Takže tak.

Vil, mám to taky tak. Jakmile je něco takového ve zprávách, hned to přepínám, dělá se mi z toho zle. Mně je 53 a vůbec se necítím stará. V hloubi duše jsem pořád stejná. Četla jsem si své deníky, které jsem si psala ve 23 letech a jsem stále stejná. Jen vizuálně samozřejmě ne. Nechápu to odsuzování lidí přes 50 let.  Jsem taky introvert a melancholik. Teď, když jsem přišla o práci a musím si hledat něco jiného, šílím z takových inzerátů, že "hledáme do mladého kolektivu ambiciózní dravou osobnost, odolnou vůči stresu, reprezentativního vzhledu" ....atd. atd.  Je mi nanic, protože něco takového nejsem schopna splnit. Potřebuju si najít místo, kde budu normálně pracovat, v normálním kolektivu normálních lidí, ale toto mi přijde jak z nějakého amerického seriálu.

Upravil(a) Ivana (4. 2. 2013 18:01)

trnka napsal(a):

Něco pro introverty
http://www.ted.com/talks/susan_cain_the … verts.html

Moc děkuji za odkaz!

Vilemíno, i já jsem introvert.
Posílám odkaz -   test na typ osobnosti (jen tak pro zajímavost)

http://spt.skeletus.com/
a na vyhodnocení

http://www.mujtyp.cz/typy-osobnosti/

Tak já jsem typ Správce, něco z té charakteristiky sedí (nerada riskuji, nerada se svěřuji, jsem samotář, konzervativní), něco ale vůbec nesedí (nemám matematické a technické nadání, svědomitá jsem bývala kdysi, tj. předtím, než jsem se začala léčit s depresí), introverze: 93%.

trnka napsal(a):

Vil - paní Alice Herzová Sommerová je i jednou z hrdinek dokumentu Sedm světel. Výborný.

Alici Herzovou Sommerovou by měli naklonovat. Tak pozitivní přístup k životu, skromnost, vzdělanost jsem už dlouho neviděla. A to i přes tu hrůzu, kterou zažila. Hodně lidí by se od ní mělo učit. Na dokument se podívám, děkuji za tip.

Vilemína napsal(a):

trnka napsal(a):

Vil - paní Alice Herzová Sommerová je i jednou z hrdinek dokumentu Sedm světel. Výborný.

Alici Herzovou Sommerovou by měli naklonovat. Tak pozitivní přístup k životu, skromnost, vzdělanost jsem už dlouho neviděla. A to i přes tu hrůzu, kterou zažila. Hodně lidí by se od ní mělo učit. Na dokument se podívám, děkuji za tip.

Tak jsem si ten dokument včera pustila a doporučuju. Byla tam taky Zdenka Fantlová, napsala knihu Klid je síla, řek tatínek, to je velmi čtivá kniha, silný příběh, stojí za přečtení, oddychová četba to ovšem není.

Vilemína napsal(a):

Včera při čtení tohoto článku: http://zpravy.idnes.cz/omluva-za-pradel … anicni_brm o prádelnách Máří Magdaleny v Irsku jsem si vzpomněla na Kathy O'Beirne: Nikdy o tom nemluv: skutečný příběh dětství zničeného krutostí, strachem a lhostejností.

Diky za tip.

Film jsem videla, ja jen zoram, jake bylo jeste nedavno postaveni zen v Evrope. nekdo holku znasilni a oni ji poslou na dozivotni galeje a muz, ktery je na vine vubec nic.....deti se svobodnym matkam odebiraly, silena krutost.

dokument:
http://www.youtube.com/watch?v=pSZ9i9NaUU4

Upravil(a) sahleb (6. 2. 2013 13:39)

Včera jsem dočetla další výbornou knihu - Josef Haslinger: Jáchymov: tragický osud legendárního československého brankáře Bohumila "Bóži" Modrého. Bohumil Modrý byl hokejista - http://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Modr%C3%BD , by obětí komunistického režimu, v r. 1950 zatčen spolu s týmem a odsouzen ve vykonstruovaném procesu za špionáž a velezradu. Modrý byl nucen pracovat v uranových dolech v Jáchymově, na následky ozáření při těžce umírá.

Judy, jsem ráda, že se líbilo. Vršatecké okolí je taky úžasné. Mám k tomu kraji taky svůj osobní vztah, máme to tam prochozené všemi směry a musím říct, že při čtení jsem si vybavovala tu krásu a zároveň tvrdost toho kraje. Strašně zvláštní kraj a zatím žádný jiný ve mně nezanechal takovou stopu jako právě Moravské kopanice