Musím říci, že o tomto tématu jsem tady přečetla spousta příspěvků. Veliká většina se točí o tom, že NIKDY bych nedala své dítě k adopci. Musím se přiznat, že jsem patřila k nim. Co je to za matku, která dá své dítě k adopci. Jenže jeden míní a život mění. Držím se hesla nikdy neříkej nikdy. Jsem celkem zdravá, mám velké děti, spokojená v manželství, i když si člověk pořád stěžuje na peníze, vlastně celkem zajištěná. Tak o čem pochybuji. Jenže to tak nemusí být donekonečna. Co když bych byla svobodná, chudá, bez práce, bez rodiny ( to se dá ještě zvládnout), ale co když bych byla nemocná? Teď budou dávat krásný film Druhá nebo první o rozvedené matce, která celkem úspěšně očkuje svoje dvě děti proti nové přítelkyni svého muže, ovšem až do okamžiku, než zjistí, že je smrtelně nemocná.
Nebudu tady rozvíjet tento příběh, přesto to byl jeden k podnětů, proč se zamyslet nad tím, jestli bych byla schopná dát své dítě k adopci.  Srdce mi říká, nikdy, vždy se to dá zvládnout, hlavně když budeme spolu,  rozum říká,snad ano, pokud by nebylo vyhnutí, přece bych netahala svoje dítě pod most. Je to velmi těžké rozhodnutí. Jsem vděčná svému osudu, že jsem toto rozhodnutí nikdy nemusela udělat.Ještě pořád srdce nechápe, ale rozum se sklání před těmi, které byly schopny to udělat, ač jako miminko po nechtěném těhotenství, nebo jako řešení životní krize a smutného osudu. Nedá se o tom moc uvažovat bez emocí, osudy dětí mě vždycky dojímaly, co si o tom myslíte vy, které jste šťastné a spokojené, i vy, kterým osud uštědřil nejeden kopanec?