Právě, někdy si říkám v pohodě, zvládnu to, jsem zvyklá starat se sama o sebe,  i když možná bude pár těžkých večerů .....pak si zas říkám ani náhodou, plácat se celý život sama s dětma v domácnosti.....Proto mě právě zajímají vaše zkušenosti. Díky předem za ně.

já si to dovedu představit, ale jen na přechodnou dobu a jasně předem ohraničenou. kdyby mě přítel poprosil abych byla tolerantní, tak kvůli práci bych to vydržela tak rok. Ale hodně těžko.

Sama napsal(a):

Mám přítele, se kterým se kvůli jeho práci vidím zhruba den a půl za týden, většinou o víkendu. S tím, že se neuvidíme částo, s tím jsem do toho vztahu „šla“ a nechci mu to nijak vyčítat, ani by to nemělo smysl. Přes týden mám sama svých aktivit dost, večer se mi sice zasteskne, pokaždé se na něj moc těším,  ale zatím v pohodě. Ale co dál? Co kdybychom měli děti? Nedokážu si to představit. Máte někdo podobný vztah, přítele který je pořád na cestách? Jak se s tím vyrovnáváte? Jaké to je být sama s dětma? A co nevěra,  žárlivost? Stihnete mít společné zážitky ? Jak vám takový vztah funguje?

Můj předchozí vztah byl něco podobného, možná i horšího. Když jsme spolu začali chodit, tak jsme se viděli každý den (byly zrovna povodně a on dobrovolně pomáhal). Pak ale nastoupil zase do práce a už to jelo. Vídali jsme se opravdu čím dál méně. Dokonce se k nám nastěhoval, abychom se vůbec někdy stihli vidět. Pak to bylo asi tak, že jednou za dva měsíce přijel ve tři ráno utahaný k padnutí, ráno mě odvezl do školy a zase odjel. Nebo jsem za ním jela do Prahy, on z auta skočil do letadla, já jsem mu jen zamávala a zase byl fuč.


Nejhorší na tom, bylo, že si bral v práci i věci, které nemusel. Chtěl si "vybudovat post". Ale bylo to jen tak, že ho milá firma zneužívala a nic z toho...
Musím říct, že já bych si takovou budoucnost představit nedokázala. Jsem přesvědčená, že děti k výchově potřebují pokud možno oba rodiče. Můj bývalý přítel razil názor, že máma dítěti stačí a táta jen vydělává. Nedokázala jsem si představit, jak žiju (třeba i ve zlaté klícce) sama s dětma a on se prostě možná občas objeví. Za to mi žádné peníze nestojí. Snažil se mě přesvědčit, že tak je to normální (a já už jsem mu i začínala věřit).

Musím říct, že to bylo hodně těžké a každou ženskou, která vydrží být sama a čekat na krátká setkání tak dlouho, obdivuji. Já jsem tu sílu neměla a nakonec jsem se snižovala i k výčitkám. Mít s ním dítě, tak je ze mě asi hysterka. Nebyla jsem šťastná a ten vztah mě spíše vyčerpával.

Když se objevily další problémy, tak jsme se rozešli a já jsem teď spokojená. Můj nynější přítel je sice lékař a také má často služby, ale v porovnání s tím předchozím vztahem mám pocit, že se vídáme často. )) Ono všechno špatné je k něčemu dobré. Třeba kdybych neměla takovou zkušenost, tak bych teď nebyla tolik spokojená.

Milá Elleano, jsem taky hodně sama doma. Manžel odjede každé pondělí ráno a vrací se středa večer, ve čtvrtek a v pátek se vrací v šest a o výkendu hraje v kapele. Je to dlouhé, ale zvykneš si. Teď bude jezdit v pondělí a vracet se až v pátek, myslím, že jediné co mě drží je rodina , děti a babinet. Toho pejska si poři'd, pokud na něj budeš mít čas. Pokud ne, je lepší si tady popovídat a získat nové přátele, já nepatřím k těm, co by chodili po návštěvách, mě je dobře doma a tak to řeším takhle.

V žádném případě nechci kohokoliv zrazovat ze vztahu na dálku. Myslím, že je tento způsob možný do doby, než plánujete založit rodinu. Zkrátka - přijde mi zvláštní, aby děti znaly svého otce jen z fotek a byly vychovávány jen matkou. Je to můj názor, ale někomu jistě tento způsob života může vyhovovat...

Ahoj všichni, taky patřím do kategorie vztahy na dálku. Manža jezdí pracovně do zahraničí a je to třeba na 3 týdny až měsíc,pak je pár dní doma a zas nanovo. Takhle jsme žít nechtěli,ale u nás na malém městě je bohužel nedostaek pracovních příležitostí,takže jiná možnost nebyla (u nás takhle žije spousta párů,samozřejmě z finančních důvodů).Ze začátku to bylo krušné,ale zvykli jsme si, jsme spolu už 16 rok a máme malou dceru.Docela to funguje, ale na druhou stranu už mě docela unavuje,že jsem tady na vše sama a musím vše zařizovat - od bytu,přes zahrádku až k autu a podobně. Je to bohužel něco za něco.

Vztah na dálku může fungovat jen tehdy, když po partnerovi nebudete nic chtít, vše si zařídíte sama, vše zvládnete. Jinak se začnou společné víkendy hroutit do vyčítání, že je vše na vás, že nestíháte, že potřebujete chlapa doma a vztah skončí. Trochu se mi do toho vkrádá myšlenka, proč žít s mužem, kterého mám de facto na ozdobu o víkendu a to si ještě nemůžu dovolit být naštvaná, nemocná nebo rozladěná, když se tak málo vidíme. Zažila jsem dva takové vztahy a oba dva skončily, protože potřebuji muže doma, aby zařídil, co je třeba pro chod domácnosti. Jestliže by to mělo vše ležet jen na mně, můžu být klidně sama, na to nemusím prát prádlo navíc :-). Žertuji, vím, že to někde jinak nejde. Momentálně má už 3,5 roku takový vztah moje švagrová, má s partnerem malou holčičku a vychovává ji sama. Je to poznat. Malá je vzteklá, panovačná, máma na ni prostě nestačí, je vidět, jak moc chybí mužská autorita. Je to na každém z nás, každý jsme strůjcem svého štěstí. Pokud to někomu funguje, proč ne. Já bych to - po zkušenostech - nezvládala.

Přesně tak, vztah na dálku může vydržet jen orčitou dobu.Pokud příjde svatba, děti,spolecné bydlení,...tak ženská potřebuje vedle sebe někoho mít.Navíc myslím, že když se vidí 1krát týdně odcizí se.On má své zájmy, ona taky a nakonec si nemají co říct. J

No, nedá mi to nenapsat svoji zkušenost. Přes net jsem se seznámila s bezvadným člověkem, ale máme také vztah na dálku - už více než rok - věděla jsem to hned ze začátku, že to tak bude. Já mám svoji práci zde, dvě děti a on o 70km dále svoji práci a v blízkosti i svoji dceru. Změna momentálně ze spousty důvodů není možná. Vídáme se o víkendech a to je nám super. Ale já jsem rodinný typ a začíná mi to tak trošku lézt na mozek - chci řešit neřešitelné -  a vede to jen k mému trápení. Upřímně řečeno, přestává mi tahle situace vyhovovat, ale nevím co s tím. Jsem strašně ráda, že jsem potkala prima člověka, že ho přijmuli moji kluci i s jeho tříletou dcerou (puberťáci 15 a 17 let), že nás všechny má rád on i to jeho malé sluníčko. Co bude dál nevím. Asi bych sama potřebovala poradit - ale snažím se vážit každé společně prožité chvilky ikdyž to jde občas ztuha. Moc držím všem co se mají rádi i na dálku palce.

Jen mezi vás vstoupil chlap, nějak se zde přestalo diskutovat ?

Co si myslíte o Chlapovi mezi vámi ?

šmankote - na co je psychologie dobrá u psaní? podle mě je lepší čeština + psaní...

Já myslím, že nevím

Vztah na dálku jde, ale asi je to na úkor ústupků, obětí a dost tolerance. A hlavně si myslím, že i trošku citové strádání. Kamarádce odjíždí chlap vždy v pondělí nebo v úterýa přijíždí v pátek. Sice říká, že jí to tak vyhovuje, že má čas sama na sebe, ale obě víme, že to pravda není.... Chci říct, že jsem v takové momenty fakt ráda, že mám toho svého pořád vedle sebe. I když třeba někdy přijde až dlouho z tréninku a nebo z práce...i tak. Tu večerní pohodu a nebo společné odpolední aktivity bych neměnila, ani kdyby to znamenalo vyšší přísun peněz. Ale tohle je opravdu velice obsažné téma, hlavně důvody. Někdo musí zajistit rodinu a třeba nemá jinou příležitost.... Je to fakt těžké. Ale já vím a za sebe mohu říci, že bych to tolerovala, ale trpěla bych a určitě bych to dlouho nevydržela než bych sklouzla k výčitkám a nebo bych tlačila partnera, aby to změnil, případně společný přesun na jedno místo. Když si jednou vyzkouším, jaké je mít ho vedle sebe, těžko bych se toho pak na většinu týdne zříkala. A pokud by se to někomu třeba zdálo stereotypní, pak jistou dynamiku tomu dodá paradoxně to, že třeba jeden z nás jede za příbuznými přes noc nebo na nějakou akci, čas od času. Ale pořád ho mít pryč...ach jo. To by mi teď fakt mrzelo.