Ahoj.Já si myslím,že už máš dost staré děti na to,abys jim řekla jak to je ve skutečnosti,že se prostě už s tátou nemáte tak rádi jako dřív a chceš abyste byli jako rodina šťastni.Proto máš nového přítele,kterého znají a pokud ho mají rádi jak říkáš,tak v čem je problém?Děti pak můžou být střídavě u tebe nebo jejich otce,prostě si užijou obou.

Melino, myslíš že jsi pro záchranu vašeho manželství udělala všechno? Nejde o tebe a tvého manžela, ale o děti, o rodinu... Chlap prostě potřebuje někdy "facku", otevřít oči protože do ženský a melounu nevidíš. My chlapi neslyšíme ty Vaše výkřiky do tmy, dokážeme jednat až když nám teče do bot. Poznal jsem to sám na vlastní kůži, naše manželství bylo hodně podobné, i věk dětí odpovídá atd. Oči mi otevřela až prozrazená nevěra a to že má BM pár měsíců milence se kterým později stejně odešla. V tu chvíli jsem poznal že je to hodně špatný a začal jednat, ale ona už nechtěla i když se tak tvářila... Utéct z manželství je asi snadné, vždy se najde nějaký nový přítel, který rád zaskočí, ale co ty děti. Jsou v tom nejhorším věku kdy to má na ně dopad. Vidím to na našich dětech, BM volá každou chvíli že musím něco řešit jako jejich táta atd. Ten frajer co s ním odešla byl taky náš letitý rodinný kamarád :-) koukám že je to příběh jako přes kopírák a nebýt to za náma, měl bych pocit že jsi moje BM :-)

Jak to říct dětem?  Myslím že je nejlepší říct jim pravdu v tom smyslu, že prostě táta a máma se už nemají rádi tak jako dřív, jsou spíš jako kamarádi a ty jsi poznala, že tvůj přítel tě má rád a ty jeho taky, tak že se od tatínka odstěhujete a budete bydlet spolu... Váš tatínek bude samo dál vašim tatínkem apřítel kamarádem, budete k tatínkovi jezdit na víkendy atd. atd. a samo kdykoliv mu můžete zavolat nebo jet k němu když si to budete přát. Počítej s tím, že budou  mít v hlavičkách trochu zmatek, ale v tomhle věku už vědí co je to mít někoho rád nebo nemít rád, že se rodiče rozvádí a každý bydlí někde jinde atd. Bylo by dobré aby jste u toho byli oba, tedy ty i manžel a byli předem dohodnuti na základních věcech, tj. hlavně na styku s dětma.

Promluvit si s manželem- to půjde těžko, on je samozřejmě proti tomu. děti budou s náma, manžel nemá čas, bude je mít na víkendy.
Ono asi kdybych si našla někoho cizího bylo by to jiné, ale takhle mám problém, že kamarád je najednou víc než kamarád tak nevím jak z toho najednou ven. Ale asi budui jednat narovinu. Jen s etrochu bojím, protože my se s manželem nikdy nehádali, tu lhostejnost dětia si nevycítily tak teď to pro ně bude rána z čistého nebe. Budu jim muset vysvětlit, že budou mít najednou tatínky dva.

to doublex. : už opravdu nemůžu, nedokážu si představit že by se manžel dokázal změnit. On už má pocit, že je zajištěný, měl všechno,ale já chtěla něco víc, fungující domov, třeba ještě jedno děcko, nechtěla jsem skončit ve stereotipu. Mám děti ráda a nechci jim ublížit, ale mám pocit, že v nefungujícím vztahu kde nebude štastná jejich matka nebudou ani ty děti. Mě to taky bolí, ale nastal zlom a vrátit se nelze- doufám jen, že si oba zachováme jistou důstojnost a nebudeme problémy řešit přes děti.
Jo, a nemyslím si, že najít nového chlapa je tak snadný. tohle je můj kamarád, já s ekdysi rozhodla pro manžela, on mě asio měl rád po celou dobu ....

Nevím, ale tahle situace pokud jak píšeš rodina nějak fungovala, nehádali jste se, jezdila jsi na dovolenou atd. atd. a z pohletu manžela vše fungovalo je skutečně ohromná rána a ten chlap může začít hodnotit svůj předchozí život a změnit se. Neudělá to ze dne na den, ale jde to. Věř mi. Mě ta situace u nás i když to skončilo rozvodem, děti si půjčuju atd. otevřela oči a udělala mně nového a lepšího pro další vztah který jsem začal a jsem šťastný, šťastný víc než dřív. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem měl asi zásluhu na rozpadu naší rodiny (i když stále neznám ten skutečný důvod a bojím se že ho nezná ani BM, že jen v tu chvíli uvažoval trochu jinou částí těla než hlavou, ale to je fakt dneska už jedno...), ale ani BM není bez viny. To je důležitý si uvědomit, že ta vina je na obou stranách! Věřím ti, že se ti nechce vracet něco zpět, ale co je lepší pro děti?

Náš rozvod byl dohodou a snažili jsme se s chladnou hlavou domluvit vše zásadní. Dneska po roce vidím, že řada věcí nám utekla a snažíme se je doladit za chodu, ale i tak je občas problém :-( Každopádně to bude chtít oboustrannou toleranci a vstřícnost, snahu dohody, ustupovat atd.

Melino, to nemusí být BM ani temperamentní, ale prostě otec když si uvědomí že přichází o svého syna, děti je schopen všeho. Chlap se pozná v krizové situace a ne jen jako domácí bulík..

O tom ten život je- člověk se mění a někdy to třeba odnese rodina. Něco za něco. Nedokážu si představit, že by se manžel změnil, ale přála bych mu to. Já věřím tomu, že oba budem jednou štastnější jak píšeš ty…On se třeba poučí, najde své štěstí s jinou ženou, já nejsem mstivá a ze srdce bych mu to přála….teď si ale říkám proč jsem si ho brala ty děti měla tak brzo… Je to rouhačský, já vím, musím být za vše vděčná, ale měli jsme s tím pár let počkat….- ze mě se příliš rychle stala maminka, hospodyně a manžel ve mně asi přestal vidět tu mladou holku kterou si bral. Neměli jsem pořádně čas se poznat, hned po škole jsem byla těhotná, nebyli peníze, nebylo nic.
Přítel mě vždycky obdivoval, byl do mě zamilovaný, já toho nezneužívala, snažila jsem se ho dát dohromady s svojí kamarádkou, říkala jsem mu, že se nikdy nerozvedu, bylo to pro mě nepředstavitelné, jsem rodinný typ, jeho zájem o mě mi ale pomáhal přečkat krizová období ( když mi umřela maminka byl manžel pryč, když byly děti nemocné byla jsem s nima sam celý den a on ( je to shodou okolností taky náš praktický lékař) za náma chodil, dětem dával obklady, mě konejšil, že to nic není …) Když jsem potřebovala stačilo zavolat a on hned volal zpátky... Nic víc si ale nikdy nedovolil.
Nechci se omluvit, jen se asi potřebuju ze všeho vypsat aby se mi ulevilo. Z mé strany  a citům k příteli to není žádná velká láska, spíš vztah založený na dlouholeté důvěře, přátelství. Do nějakého flirtu bych nikdy nešla … Vím, že mě nečekají promilované dny ani noci, dovolené u moře, moře peněz ( on jako lékař moc peněz nemá – daleko míň než manžel ) ale doufám jen v to, že konečně naleznu rodinné štěstí a zázemí…. Nechci už jezdit na dovolený sama- to radši budu chodit s dětma  a s přítelem po lese, zajdem k řece – ale budeme spolu.
Rodina fungovala, to ano- ale od nového roku vím, že by už fungovat přestala. Rodina bude fungovat všude tam, kde bude ženská, která bude schopný vyprat,vyžehlit, uvařit, starat se o domácnost…. To, že nejdu do žádného dobrodružství ale do vztahu s člověkem o kterém si jsem celkem jistá že mě nezradí, že mi dá zázemí ikdyž to není a nebude živočišná láska dělám kvůli rodině, kvůli dětem… - ty si zaslouží štastnou mámu. Nemyslím si, že kdybych měla problém s dětma, tak bych musela volat manželovi, on děti nevychovával… Když byla děti nemocné, voalla jsem příteli. Věděla jsem, že on přijde. Když jsem šla k doktorovi já, taky se mnou šel několikrát přítel a držel mě za ruku když jsem se bála. ( manžela jsem s tím nechtěla otravovat, ten se nikdy ani nezeptal, jestli nepotřebuju k doktorovi odvézt )

melina napsal(a):

to Mandy. Jenže ono když přijde ta krize je už pozdě...
já jsem tolikrát naznačoval, ptala se, jestli mě má ještě rád, jestli s emnou počítá, chce zestárnout- bez odezvy. Respektive ano, vyznal mi lásku, ale skutek utek.

rozumím ti....až moc dobře. Zkus s ním mluvit o tvém odchodu...držím palce at si promluvíte jako dva opravdu dospělí lidi

to Štěpánka. i o tom jsem přemýšlela. Četla jsem tvůj příspěvek, tvůj syn je hodně malý, ale věř, že i on časem pochopí a bude štastný - jinak třeba když bude s otcem a jinak když bude s váma dvěma. Ale naše děti už jsou ve věku, kdy pro ně není a nebude problém, aby třeba po škole zašli k otci ( pokud bude doma), táta pro ně vždycky bude otec, já matka. Ve styku jim bránit nebudu.
Víš, já se nechci dočkat toho, abych dětem jednou třeba i nepřímo vyčetla, že jsem se kvůli nim obětovala  žila ve vztahu který mě neuspokojuje, nakonec stejně zůstala sam a po dětech bych pak chtěla vděk za to, že jsem s ejim obětovala.  Tohle zažila moje kamarádka, matka jí nepřímo naznačila ( když se rozvedla v době když holce bylo 20 ) - že tohle měla udělat už dávno a jestli si je vědoma, že to neudělala jen kvůli ní. Kamarádka pak skončila u psychiatra, dodnes si nese za vinu, že tím, že byla na světě matce zkazila život. Její matka si ho ale zkazila sama tím, že nedokázala odejít včas...
Fungujíécí rodina je základ, ale když nefunguje nedá se nic dělat.... Najít partnera který bude mít rád tebe a děti enní vůbec jednoduché tak si toho važ a nezkaž si vaše štěstí pochybováním.
Já jdu za chvíli z práce  vím, že mě nečeká příjemný víkend- budeme vše doma probírat.

Doublex napsal(a):

Jak je Šárko starý tvůj syn? Je zvláštní, že když se teď setkávám se svojí BM mám také z ní pocit že není šťastná jako na začátku a pomalu prozřela. Chápu tvůj pocit, že jsi nešťastná z toho,že jsi synovi vzala tátu. Mám trochu podobný pocit obráceně, že jsem neprozřel a nezachránilnějak rodinu pro naše děti.. ale na druhou stranu bych se už nevracel, jsem šťastný s novou partnerkou a děti ji mají taky rády, tak to jde...

Mandy, ono jde vyhrotit to do krizové situace třeba jen tím, že se odstěhuje na pár týdnů někam jinam a ten chlap pozná, že ji ztrácí. Prostě takový ten čas na rozmyšlenou, vyzkoušet oddělené domácnosti.

:-)))....nemyslím, že si to musí napřed vyzkoušet, v té době už je vztah narušený natolik, že ztrácí další význam. Čtu si tady už dávno, přispívám málokdy, nemám co říct, většinu stejně všichni ví...ale ttenhle příspěvek mi nedal, ten znám naprosto přesně ze svého života. Seš moooc dobrej, udělal jsi za posledního půl roku obrovský kus cesty...držím palce

kornoutek napsal(a):

Já si tedy myslím, že jsi to nějak moc všechno uspěchala, jsi naprosto rozhodnutá odejít, ale na dětech se to podle mě pěkně podepíše. Já jsem byla ve stejné situaci, manžel byl dost pracovně zaneprázdněn, čekala jsem na něj každý den do večera, pak už nebyla nálada něco řešit,  a naše manželství pomalu ale jistě končilo. Tenhle stav jsem tolerovala celých 6 let, to byla hrůza, taky jsem chtěla odejít, ale měli jsme malé děti a chtěla jsem to zkusit ještě kvůli nim. Žádná debata u nás doma nepřicházela v úvahu, na nic neměl čas, náladu...našla jsem si milence, přítele, byl a je strašně fajn chlap..manžel na vše přišel, prosil, že se zlepší, že bude jiný..je to už asi 2 měsíce, co se vše obrátilo a je to super, jsem s člověkem, kterému jsem dala dvě děti a nikdy toho nebudu litovat!!! myslím, že by ses měla trošku zamyslet nad tím, jestli je opravdu nutný opustit manžela, rozbít rodinu, jen proto,  že ti je jinde lépe, jestli to nejde řešit nějak jinak..ale podle toho co jsi napsala ani nic řešit nechceš, lituješ že sis ho vzala, že děti přišli tak brzo...v tom to není, já měla první dítě s manželem v 19 letech..je to jen v tobě... nevím asi tomu nerozumím, ale jak někdo může říct, napsat, " bohužel jsem si ho vzala a ty děti s ním měla"..asi jsi dobře věděla, proč si ho bereš a ty děti s ním máš, ne???

Klobouk dolů že jsi to ustála. Utéct z boje je to nejsnadnější a tohle je fakt supr.

ono to v žádném případě vůbec nebylo jednoduché, taky jsem sama s dětma jezdila na dovolenou, hory, bylo to strašně moc náročný, ale asi je pravda, že se pro děti udělá hodně.. taky mě kolikrát napadlo, že než takovýho manžela, tátu pro své děti,tak radši budu sama, najdu si někoho jiného, ale ono to tak jednoduché není, když toho člověka i přes to vše miluješ a vlastně víš, že jinak je to super člověk..ono to nakopnutí je někdy potřeba  a asi i za cenu nevěry... když to zachrání manželství...