Jééé Steličko, ahooj Osobně si myslím, že nepřeháníš, taky by mi to vadilo a hodně. Tady v tomto vztahu je prostě tak nějak něco špatně :-(

Steličko, taky si myslím, že se tak cítíš oprávněně.

Taky by se mě to dotklo.....zdá se, že pán nebere vztah vážně.

Steličko, myslím si, že není vyrovnaný se smrtí své ženy a ani se vztahem ke svým dospělým dětem. Že tě nepozval na oslavu svých padesátin, by pro mě nejspíš byla poslední kapka a ukončila bych tento vztah.

vrabčák napsal(a):

S někým chodím, a přitom se nevejdu mezi jeho 24 nejbližších? 

To je přesné, výstižné. Asi budu citovat.

vrabčák napsal(a):

S někým chodím, a přitom se nevejdu mezi jeho 24 nejbližších? 

No, vzhledem k vyse popsanym okolnostem bych to plne chapala a tolerovala, uz jen proto, abych nebyla za "vetrelce", a taky abych zbytecne neprevzala zrejme nedobrou povest predchozi kratkodobe nove partnerky....

Ano. Presto mohl na nej velmi negativne zapusobit, coby vdovce, ktery rodine predvedl novou partnerku, kt. "se neosvedcila"...
To fakt nemyslim ve zlem. Zazila jsem to,  jak "opatrne" se rozhodoval, kdy a jak predstavovat tu nasledujici...

Stelička napsal(a):

Téměř tři čtvrtě roku mám nový vztah. Partner je 5 let vdovec, má dvě dospělé dcery studentky VŠ, s jednou bydlí, druhá bydlí se svým přítelem. Jsem na tom podobně, co se dětí i velikosti bytu týká. Absolutní většina našich setkání se ale odehrává u mě.
Partner si totiž své území, rodinu a dcery "hájí", prostě nějakým způsobem chrání. Moje děti i širší rodina partnera tak nějak přijala, baví se s ním, zvou mě i s ním na menší oslavy, beru ho mezi nás na naši rodinnou chatu.
Jeho dcery mě po jediném společném setkání nějak "nemusí". Nemyslím si, že to je ale má chyba a bylo by to tak s každou jinou partnerkou.

Partner mě zatím nevzal na žádnou jejich oslavu, už tam mimo jiné proběhly padesátiny švagrové, chystá se svatba neteře. Dobrá, to celkem beru, pokud nikdo konkrétně neřekne přijď s partnerkou, nemůže o tom on rozhodnout.

Jenže za dva týdny má partner padesát. Chystá oslavu v práci a oslavu rodinnou pro 25 osob - v restauraci, s bowlingem. Vím, že pozvánky rozvážel už před dvěma měsíci. No a já pořád vyčkávala, jestli budu pozvaná. Zkrátím to - nejsem. Nedokázal o tom sám mluvit, nějak to se mnou předem probrat, já byla pořád v napětí, až jsem se před dvěma dny zeptala, jestli se mnou počítá. Kroutil se a řekl, že ne. Že tam bude rodina jeho zesnulé manželky, hlavně tchýně a že se nechce ukazovat s novou partnerkou, co když spolu nebudem. Před rokem měl totiž jinou partnerku, kterou vzal jednou na nějakou společnou grilovačku a co by tomu řekli lidi, že má partnerku novou. Naznačil, že to oslaví se mnou a mou rodinou. O to já ale nestojím - máme před sebou oslavu promocí, synových narozenin - prostě s mou rodinou jsme často.

Já taky vydala napospas svou pověst, že mám nového partnera (po roční pauze po předchozím 6-ti letém vztahu) před sousedy i rodinou. On toho však není schopen a asi se za mě stydí - respektive se stydí za sebe, za svůj nový vztah, za to, že to "nemusí dopadnout". Ale tuhle záruku nemá nikdo nikdy.

Jsem zklamaná, cítím se poníženě, využitě. Přeháním? Nebo jsou mé pocity oprávněné?

Trištvrte roka ešte nie je veľa, ale otázka je, KEDY je tá správna chvíľa uznať, sme patríme spolu, že sme partneri... Bojím sa, že ako sa to "usadí" henď na začiaktu, tak to bude pokračovať... Čím neskôr, tým horšie sa už nastavené veci menia - moja skúsenosť...

před dceřinými státnicemi jsem jeho noční návštěvy u mě dost omezila. Z jeho strany se nic nezměnilo, jen výčitky, že už ho nemám tak ráda a vlastně proto si není naším vztahem tak jistý.
Hm... jak se pánovi nedostalo teplý večeře a teplý postýlky, najel na vydírání a výhružky.
Myslím, že jeho minulý vztah (taky 9 měsíců) skončil kvůli jeho žárlivosti a odehrával se taky jen u partnerky.
To nebude jen jeho žárlivost... to bude i strach dcerunek, aby tatíček náhodou neinvestoval jinde. Materiálně, citově, pracovně... já nevím, jak to doma mají... ale i ta extchýně mi přijde spíš jako jejich dílko. Teď pustě spekuluju - ale babička je náhodou nepoňouká?

Já respektuji památku jeho ženy, nevadí mi, když o ní přede mnou mluví, jezdí na hřbitov, dokonce bych se ani nepozastavila nad tím, kdyby měl doma vystavenou její fotku (což nemá). Chápu i jeho další udržování styku s její rodinou. Ale pokud jí nechce být věrný jako labuťák do konce svého života a má fyzické i citové potřeby, měl by se k tomu postavit čelem a žít již přítomnosti, byť se vzpomínkami na minulost. A pokud do té přítomnosti patřím, chci, aby se za mě postavil a obhájil si mě před celým světem i svým svědomím. Chci tak mnoho?

Stelička napsal(a):

Já respektuji památku jeho ženy, nevadí mi, když o ní přede mnou mluví, jezdí na hřbitov, dokonce bych se ani nepozastavila nad tím, kdyby měl doma vystavenou její fotku (což nemá). Chápu i jeho další udržování styku s její rodinou. Ale pokud jí nechce být věrný jako labuťák do konce svého života a má fyzické i citové potřeby, měl by se k tomu postavit čelem a žít již přítomnosti, byť se vzpomínkami na minulost. A pokud do té přítomnosti patřím, chci, aby se za mě postavil a obhájil si mě před celým světem i svým svědomím. Chci tak mnoho?

Steličko, vidím to stejně, jako ty.

má fyzické i citové potřeby
Ošklivě řečeno - můžu mít smutek a přesto udržovat hygienické návyky...