No, prosla jsem mnoha zamestnanima. Vzdycky jsem je prizpusobovala potrebam rodiny, co do casu, ktery tam stravim, i sil, ktere jim venuju... Kdyz jsem citila, ze me zamestnani vycerpava, nebo "doma chybim", ihned jsem menila. Obdobi váhání jsem si nepripustila.
Tak myslim, ze zpetne muzu rict ono známé: Vsim, cim jsem byl, byl jsem rad...
Je fakt, ze to, cim jsem doopravdy chtela byt, jsem z urcitych soukromych duvodu nemohla vystudovat, ale zas se tomu, pokud muzu, venuju jako celozivotnimu konicku...

vrabčák napsal(a):

Damilo, to, co jsi napsala, je moc zajímavý a určitě výstižný. Jenže já k tomu ze svýho "pracovního úhlu" jaksi nemám co říct... 

Nemám představu o tvém pracovním úhlu. Znamená to, že momentálně nemáš práci?

Damilo, tak to je síla, co píšeš o své práci - tedy hlavně konkrétně to, že to je tak náročné, že to lidi vysosá a ti to dlouho nevydrží   To si vůbec neumím představit!
Tohle je teď "mé" téma, protože poslední dobou cítím, že už mě to v práci nebaví a že už to není ono. Pracuji v odvětví tolik kritizovaného hazardu. Práce mě vždy moc bavila, je velmi dobře placená a vím, že lepší práci už nikdy asi neseženu. Ale přesto už to poslední dobou není ono, řekla bych, že je to proto, že to udělám hodně let a už by to chtělo změnu. Protože jinak je ve všech směrech fakt ideální. Jen už jí nemám tak ráda

Damila napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Damilo, tak to je síla, co píšeš o své práci - tedy hlavně konkrétně to, že to je tak náročné, že to lidi vysosá a ti to dlouho nevydrží   To si vůbec neumím představit!
Tohle je teď "mé" téma, protože poslední dobou cítím, že už mě to v práci nebaví a že už to není ono. Pracuji v odvětví tolik kritizovaného hazardu. Práce mě vždy moc bavila, je velmi dobře placená a vím, že lepší práci už nikdy asi neseženu. Ale přesto už to poslední dobou není ono, řekla bych, že je to proto, že to udělám hodně let a už by to chtělo změnu. Protože jinak je ve všech směrech fakt ideální. Jen už jí nemám tak ráda

Hazard?
V Casinu? To se mi líbí. Dělat bych to nemohla (neuměla), ale líbí se mi to.

Ne, v casinu ne   Pracuji normál v kanceláři v administrativě.

Damilo, pracuju. To, co jsi vylíčila, si umím představit, ale na vlastní kůži to naštěstí nezažívám. I když ten nezdravý posun se aspoň částečně týká asi většiny oborů.

Evo, jak tě tak čtu, tak jsem vlastně ráda, že na tom jsem tak jak jsem. :-)

Já si "můžu dovolit" stonat, nevyhodili by mě, i jsem ve většině v práci nahraditelná pracovně (lidsky asi hůře, tak to má tady ale každý, jsou tam důležité i osobní vazby), jen kolegové by toho pak měli více. A samozřejmě neplánuji onemocnět, chraň Bůh!

Doma nepracuji, jen výjimečně udělám nějaký zápis z domu, když nestihnu v práci a je to důležité. Nepadám na hubu, domů si to neberu.
Co mě trochu znepokojuje, je množství různých činností, které jsme nuceni vykonávat, a které nutně tříští pozornost a odvádí od skutečné práce, tedy práce s klientem.
K naší práci, abychom se vůbec uživili, patří propagace, prezentování na veřejnosti, komunikace s jinými organizacemi, a tuny administrace, na všechno lejstro, každý měsíc o nějaké navíc.

Bojím se už aby pro všechen ten boj o přežití a papírování bylo vidět ještě na ty, pro které to má všechno sloužit. Původní poslání.

Damilo,
to je teď asi celkový trend. Zaměstnavatelé požadují větší a větší efektivitu, úřady potřebují víc a víc dokumentace a zároveň podnikatelé chtějí čím dál tím víc zvyšovat své zisky. Lidé přestávají být důležití, ale stávají se jen nástrojem pro zvyšování obratu, protože je dostatek vzdělaných pracovních sil. Nevím, kam až to dojde, ale jednou se tohle všechno zbortí. V Japonsku už to začíná. Lidé se tam extrémně fixují na výkony a stále více a více lidí páchá sebevraždy.
Není řešení snažit se to všechno zvládnout. Také jsem se o to snažila být perfektní asistentka, stále jsem měla strach, že udělám chybu, že mě vyhodí, kdo zaplatí hypotéku, zda najdu jiné místo.... ale ruku na srdce: chceš žít celý život v tomto strachu, tempu a vyčerpání? Nebo raději opustíš to, na čem lpíš, a začneš si práci užívat?
Já bych tohle řekla šéfovi. Že svoji práci  miluješ, ale jsi vyčerpaná a začínáš dělat chyby. Že bys potřeboval míň práce, ale zároveň bys jí udělala kvalitněji (a možná ve výsledku více).
Jinak já dělám práci, která mě baví, naplňuje, je to můj koníček. Ale jsem OSVČ. Občas mám taky pocit, že už to prostě nedám, už nemůžu, sem tam nějaká depka, ale pak se to urovná. Je potřeba naučit se vědomě odpočívat. Třeba když ti hlava pořád "mele" kdo co máš udělat, co zařídit, dokonce i o víkendu, ve svátek, tak si opakuji, že dnes nic nemusím a snažím se dopřát si ten luxus prostě nezvednout telefon nebo nevyřešit mail, který spěchá, protože prostě mé zdraví je přednější než přijít o zákazníka

Jsou oprávněné z jejich hlediska. Pro klienta přínosem nejsou. I když se zaštiťují jejich bezpečím, apod.
Obecně vzato "oprávněné z jejich hlediska" může bejt pochopitelnej způsob "ochrany".
Vezmi si ty příklady z Émeriky, kdy někdo vysoudí neuvěřitelný odškodnění jen proto, že na kelímku s kafem není upozornění, že je horký...
To zní jako by bylo nevhodné pro práci být zapálený, kvalifikovaný a poctivý. Tak zkažený svět snad ještě není, ne?
Skoro jo... někde...
Ale ono je to trošku jinak - "zapálený, kvalifikovaný a poctivý" sice člověk může bejt celej život, ovšem v různý intenzitě, která se mění i neovlivnitelně (zdraví, věk, třeba i situace doma atd.)... a zaměstnavatel holt požaduje to stoprocentní nasazení ve všech položkách a když ho nedostává, buď se zajímá a případně vyjde vstříc, nebo nahradí kus za kus. Bohužel obojí je v jeho kompetenci.
Tohle znáš?
Mladá a starší pracovnice jdou spolu do zaměstnání.
Mladá - notebook, dva mobily, tři čipové karty na krku, několik flešek, kufřík plný prezentací atd.
Starší - uvolněná, jen kabelku a igelitku s jablkem a jogurtem...
Mladá říká s obdivem: "Paní kolegyně - po tolika letech práce to máte všechno v hlavě, že?"
"Ne slečno - u pr*ele!"

Mně nebaví a nikdy nebavila žádná práce, chodím tam celý život s odporem.
Já teda nevím, Ivano... ale vyštudovat cosi jen proto, abych "měla školu" a za nějakejch pětatřicet let si neumět najít práci, která by byla aspoň trochu přijatelná, tomu nerozumím.
Taky jsem vždycky nedělala (nemohla dělat) jen to, co by mě JENOM bavilo... ale na druhou stranu nikdy to, k čemu bych měla odpor - namátkou třeba pás ve fabrice. Teda - kdybych skutečně nebylo zbytí, vzala bych to - ale ne do konce života.

Ivana napsal(a):

Pustě závidím všem, které jejich práce baví. Mně nebaví a nikdy nebavila žádná práce, chodím tam celý život s odporem. Možná to souvisí s tím, že jsem vystudovala obor, který je mi zcela vzdálený a v kterém jsem nikdy nebyla dobrá, ale spíš si myslím, že je to tím, že já celkově nesnáším, když něco musím.  A hlavně když to musím dlouho, což je pro mě 8,5 hodin denně 5 dní v týdnu. Kdybych svoji práci mohla dělat tak 2 hodiny 3x týdně, asi bych to snášela mnohem líp. Zajímavé ale je, že jsem vždycky strašně ráda chodila do školy a učila se nové věci. Něco jsem brala vysloveně jako zábavu - dějepis, literaturu, ruštinu, angličtinu, ale ani ostatní předměty mi nevadily, vždycky jsem si v nich našla něco, co mě zajímalo. Ani vysoká mi až tak nevadila, i když obor mě jako takový nebavil. Ale už ve škole jsem věděla, že nejsem typ, který by uměl nabyté vědomosti uplatnit v praxi, děsila jsem se toho, že budu muset do práce a přesně to, čeho jsem se děsila, se stalo. Práce mě nikdy nebavila a nešla mi. Jestli existuje něco jako dyspraxie, tak to mám já - neumím uplatnit svoje poznatky v praxi. Kdybych mohla, budu celý život studovat, strašně ráda se dozvídám nové věci, nejlépe ty, které jsou mi úplně k ničemu. Už se těším, že v důchodu budu chodit na Univerzitu třetího věku. Práce je pro mě ale strašný stres, každé ráno je mi úzko, když musím do práce, v kanceláři se musím do práce strašně nutit a kolikrát se mi chce strašně brečet. Vím, že svoji práci nedělám dobře, nikdy jsem nedělala, snažím se, ale je pořád spousta věcí, které nevím, neumím, nevím si s nimi rady. Někdy si říkám, že by to bylo jiné, kdybych věděla, že když udělám 1+1 a vyjde mi 2, tak budu vědět, že je to správně, v pořádku, odškrtnuto. Ale v mém oboru jsou všechny hodnoty relativní a to je právě ten problém, nikdy nepoznám, že výsledek je správný. A ta správnost je také relativní, neposuzuju ji já, ale můj nadřízený orgán a je to věc názoru. Chodím do práce od roku 1982 s přestávkou 2 mateřských a už jsem z toho všeho unavená, otrávená, vyšťavená. Těším se do důchodu, že nebudu muset dělat nic. S důrazem na muset, ne na nic.

Ivano, když bych si měla zkazit prací, která mě nebaví, celý život, tak to si radši hodím mašli.

Eva. napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

Ivano, když bych si měla zkazit prací, která mě nebaví, celý život, tak to si radši hodím mašli.

No to je opravdu velmi empatické konstatování.

No on si to člověk často ani nechce uvědomit a když to napíšu na tvrdo, tak to tady před ním stojí a už před tím utéct nemůže. Fakt nevím, co empatického napsat. Nejsilnějším impulsem pro změnu jsou negativní emoce, ne ty pozitivní. Dokud si tu realitu neuvědomí, nic s tím neudělá. Já sama vím, co nejvíc funguje, aby člověk udělal změnu. Byla jsem přesně v té situaci, co Ivana. A věty typu: když změníš práci, tak možná uvidíš, že to nebylo tak špatné, ty mi fakt nepomáhaly. Pomohla mi až kolegyně, díky které jsem skončila u psychologa a dostala prášky na nervy. Jinak bych se odtamtud nehla

Tulipánka napsal(a):

No on si to člověk často ani nechce uvědomit a když to napíšu na tvrdo, tak to tady před ním stojí a už před tím utéct nemůže. Fakt nevím, co empatického napsat. Nejsilnějším impulsem pro změnu jsou negativní emoce, ne ty pozitivní. Dokud si tu realitu neuvědomí, nic s tím neudělá. Já sama vím, co nejvíc funguje, aby člověk udělal změnu. Byla jsem přesně v té situaci, co Ivana. A věty typu: když změníš práci, tak možná uvidíš, že to nebylo tak špatné, ty mi fakt nepomáhaly. Pomohla mi až kolegyně, díky které jsem skončila u psychologa a dostala prášky na nervy. Jinak bych se odtamtud nehla

Vážně jsi byla přesně v té situaci, co Ivana? Nebyla. Protože ty nejsi Ivana.
A že ty sama víš, co nejvíc funguje? Ano, nejspíš víš. Ale co nejvíce funguje pro tebe.
Ale Ivana, já, ... nejsme ty.
A taky nám není tolik, co tobě. Až ti bude tolik, a budeš hledat práci, pak povídej...
A než zase něco plácneš, přečti si třeba to, jak Ivana ne tak dávno hledala práci. A že je sama, samoživitelka. Ji žádný manžel nepodrží, jako podrží tebe ten tvůj...
Hlavně, že máš nastudované různé psycholéčby. Ale akorát nastudované. V praxi je nejspíš uvádět nedovedeš. Protože takový člověk musí být především empatický.
Tak klid, ano? A uvědom si, že každý člověk je originál a co platí u tebe, nemusí platit u jiných.

Upravil(a) Eva. (29. 9. 2016 21:44)

Eva. napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

No on si to člověk často ani nechce uvědomit a když to napíšu na tvrdo, tak to tady před ním stojí a už před tím utéct nemůže. Fakt nevím, co empatického napsat. Nejsilnějším impulsem pro změnu jsou negativní emoce, ne ty pozitivní. Dokud si tu realitu neuvědomí, nic s tím neudělá. Já sama vím, co nejvíc funguje, aby člověk udělal změnu. Byla jsem přesně v té situaci, co Ivana. A věty typu: když změníš práci, tak možná uvidíš, že to nebylo tak špatné, ty mi fakt nepomáhaly. Pomohla mi až kolegyně, díky které jsem skončila u psychologa a dostala prášky na nervy. Jinak bych se odtamtud nehla

Vážně jsi byla přesně v té situaci, co Ivana? Nebyla. Protože ty nejsi Ivana.
A že ty sama víš, co nejvíc funguje? Ano, nejspíš víš. Ale co nejvíce funguje pro tebe.
Ale Ivana, já, ... nejsme ty.
A taky nám není tolik, co tobě. Až ti bude tolik, a budeš hledat práci, pak povídej...
A než zase něco plácneš, přečti si třeba to, jak Ivana ne tak dávno hledala práci. A že je sama, samoživitelka. Ji žádný manžel nepodrží, jako podrží tebe ten tvůj...
Hlavně, že máš nastudované různé psycholéčby. Ale akorát nastudované. V praxi je nejspíš uvádět nedovedeš. Protože takový člověk musí být především empatický.
Tak klid, ano? A uvědom si, že každý člověk je originál a co platí u tebe, nemusí platit u jiných.

Ano, byla jsem v té situaci: měla jsem práci, která mě nebavila, vůbec jsem se do práce netěšila a jen přežívala a těšila se, až budu mít volno. A ty strachy, co máme kolem, ty jsou také podobné: strach ze ztráty zaměstnání, už se neuplatním, nenajdu žádné místo, z čeho budeme platit hypotéku, z čeho budeme žít.... já byla pro jistotu stabilního příjmu ochotná obětovat své zdraví a vlastně od té doby už to není v pořádku.
Tuhle větu přesně znám od mé mamky, oběti: počkej, až ti bude tolik, co nám. Počkej, až budeš mít dítě, taky budeš vařit - nevařím
A na ostatní tvé soudy nebudu reagovat, nemá to smysl někoho o něčem přesvědčovat.

Upravil(a) Tulipánka (29. 9. 2016 22:36)