Ví on, že jsi nezadaná?  Víš ty, zda je nezadaný? Myslím, že nejjednodušší a nejjistější je projevit o něj nevtíravý, ale upřímný zájem - ne jako o případného partnera, ale jako o člověka. Dál uvidíš. Nikam bych ho nezvala (i když teď jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, co od toho čekáš a potřebuješ).

Co si asi od toho slibuje....je sama a je jí neveselo. Řekla bych, že zájem dává najevo dost, s pánem si povídá a asi je to oběma příjemné. Jinak by se jen pozdravili. Myslím, že pán by si zjistil, zda je zadaná, kdyby měl zájem. Ale měla by to posunout zcela taktně a nenápadně dál. Třeba....dneska toho mám moc, oběd nestihnu, vzala jsem si ke kafi koláč, nedáte si taky kousek? Třeba budete chtít recept pro Vaši paní.....a on musí zareagovat. Buďto řekne....my se ženou jsme spíš na maso, nebo - to je dobrota, to bych si u vás objednal celý plech, nebo to Vás musím na oplátku někam pozvat....Vzpomínám na takové hovory o obecných věcech s jedním služebně se se mnou potkávajícím známým, škoda, kdoví, kde mu je konec....možná bychom si byli rozuměli. Byla jsem spořádaně vdaná - což tehdy mluvilo za vše. Nikam dál než k počasí, dětem a dovolené jsme se nikdy nedostali....Držím palce, abyste potkala nějakého fajn chlapa, který nebude čekat, až ten zájem projevíte Vy a předběhne Vás. Ze zkušenosti ale vím, že pozvolna se rozvíjející vztah je kvalitnější, než dát se rychle s někým do kupy. Taky nejsem hrrr.

vždy se na mě usměje, prohodíme pár slov na takové to obecné téma jako je počasí, doprava, práce, zprávy
Ale tohle jsou běžný rozhovory s lidma, který jsou "cizí", ale zas ne tak docela.
Dobrá rada je ten kalupinčin koláč... teda pokud pán neřekne "nemám manželku" a nepráskne, že deset let žije s přítulkyní...

Líná huba hotové neštěstí

Udělala bych asi to, co radí kalupinka. Nemáte co ztratit.A flink má svým způsobem pravdu.

Barča napsal(a):

Ví on, že jsi nezadaná? Víš ty, zda je nezadaný? Myslím, že nejjednodušší a nejjistější je projevit o něj nevtíravý, ale upřímný zájem - ne jako o případného partnera, ale jako o člověka. Dál uvidíš. Nikam bych ho nezvala (i když teď jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, co od toho čekáš a potřebuješ).

Tak otázkou, kterou jsem zvýraznila, bych já osobně začala. Zjistila bych si (raději ne přímo od něj, jestli to nějak jde), zda je či není zadaný. Nejen klasicky ženatý, ale i zadaný v nějakém dlouhodobějším vztahu. Protože je-li zadaný, šla bych od toho, ani s tím koláčem bych to nezkoušela.

Já jsem z tohoto směru při seznamování vždy začínala. Jednak nechci své štěstí stavět na trápení někoho jiného, ale taky nechci trápit zbytečně sama sebe. Být pořád "ta druhá, (většinou marně) čekající." Vidím to i kolem sebe: Kamarádky, které šly touto cestou, se jen trápily/trápí. Čekat, až si na mě konečně (po své rodině) udělá čas, by pro mě bylo strašně ponižující.

Ono - začít chodit se ženatým/zadaným, se zdá totiž jako snadnější cesta: Docela sympatických zadaných je dost, na rozdíl od docela sympatických nezadaných (těch je kolem padesátky jak jehel v kupce sena - ale jsou). A i když jsem mívala inzerát, že hledám někoho s vyřešenou minulostí, tak i přesto se mi snažili velhat a vetřít se i ti zadaní, hledající to, co jim v dlouholetém manželství chybí: V 90% je to sex, vzrušení, či jen chuť na  tajné dobrodružství. A těch řečí, že jejich manželství je dávno čistě jen formální, kvůli dětem, a bla bla bla - to bývalo jak z magneťáku.
Doporučuji - nenechat se lapit do téhle vztahové pasti a vytřídit zadané hned zpočátku. Protože poté, co se zamilujete, je myslím odchod mnohem těžší a bolestnější. A léta utíkají, tak proč je ztrácet ve slepých uličkách....

OT: Ma nejmladsi dcera mi nedavno rekla nadhernej nazor jejiho kamosa - prej kazda holka je nezadana, pokud nechodi s nim...
Hm, neco do sebe to ma, ne?
Nemluvim o dlouhodobych a pevnych vztazich, ty se rozbijet nemaj. Ale ti ostatni, hledajici... To je snad boj, a vitezi sikovnejsi, nebo tak neco...

Dorka napsal(a):

OT: Ma nejmladsi dcera mi nedavno rekla nadhernej nazor jejiho kamosa - prej kazda holka je nezadana, pokud nechodi s nim...
Hm, neco do sebe to ma, ne?
Nemluvim o dlouhodobych a pevnych vztazich, ty se rozbijet nemaj. Ale ti ostatni, hledajici... To je snad boj, a vitezi sikovnejsi, nebo tak neco...

A kedy sa už vzťah dá považovať za "dlhodobý a pevný"? Ja osobne si nemyslím, že by tie počiatočné vzťahy, plné zamilovanosti, boli nejako "vhodnejšie" na to, aby sa búrali...   Môj bývalý tvrdil, že vo vojne a v láske je všetko dovolené... a riadil sa tým. (Teda, len pokiaľ išlo oňho - druhí to nemali také jednoduché. )  Mne sa to až také jednoznačné nevidelo.

Judyna napsal(a):

Dorka napsal(a):

OT: Ma nejmladsi dcera mi nedavno rekla nadhernej nazor jejiho kamosa - prej kazda holka je nezadana, pokud nechodi s nim...
Hm, neco do sebe to ma, ne?
Nemluvim o dlouhodobych a pevnych vztazich, ty se rozbijet nemaj. Ale ti ostatni, hledajici... To je snad boj, a vitezi sikovnejsi, nebo tak neco...

No jasně

Bitevní pole v nás?

Spíš o lásku. Zas tak moc se od zvířátek nelišíme.

Jen mírňoučce bych tady poopravila jeden názor. Lze se vídat i se zadaným, aniž by to koho mohlo poškodit nebo bolet. Je to ale otázka hranic. Můžu se občas s někým vidět, s kým si mám co říct, on potřebuje poradit v něčem pro něj důležitém nebo si jen tak popovídat, já potřebuju vymalovat chodbu a neumím to, nebo si chci večer posedět s někým, pro koho jsem zajímavá, kam až oba zajdou, je otázkou jejich soukromí, svědomí, pokud nikomu nebudou škodit, ať si zajdou, kam chtějí, co je komu do toho. Řeknete si možná, že každá nevěra je škodlivá, jak se to vezme, pokud od toho jeden čeká něco jiného, pak je to samozřejmě na škodu. Dneska je jaksi volněji, sousedi neví, zda ten pán, co dvakrát přišel do bytu vedle, je truhlář, co přišel, změřil místnost na obývací stěnu na míru a zase šel, nebo je to  kolega, co  donesl neschopenku a dal si kafe. Lépe je starat se sám o sebe. Za sebe říkám, pokud se dva vídají a nikomu tím neubližují, pokud jim to něco přinese, pak proč ne. Na druhou stranu, pokud by jeden měl druhého tlačit tam, kam ten první nehodlá jít, je to špatně. Lépe, když se lidi vídají, než aby měli doma italskou domácnost, děti vyrůstaly v každodenním virválu, kuli proti sobě pikle, jak jeden druhého odrbat, vyhazovali se z domova, demonstrovali okázalými poměry, jaký je o ně zájem, kašlali na rodinu a domácnost s dětmi, atd. To je špatně. Pokud jeden někam jde, vrátí se v pořádku a jeho partner žije v přesvědčení, že byl o hodinku dvě déle v práci, s klukama na pivu, s holkama na kafi, v tělocvičně, na kole, na nákupu, na koncertě, na služební večeři, kdekoli, kde je to akceptovatelné, zkrátka, jsou horší zla. Než nějaká milosrdná lež, kterou se ten druhý nedozví. Jo, řeknete si, že jednou se to dozví. Nemusí. Pokud mu to neřekne nějaká dobrá duše, co to s ním myslí dobře, pokud sám nezačne slídit, šmejdit, domýšlet se a hledat důkazy. Kolikrát si lidi ztrpčují život domnělou nevěrou. A to musí být hrozné. Věrnost nedokážete! Když se kouknu kolem sebe, leccos vidím. Známou, která mlčela a hleděla si svého, manžel se vyřádil a je s ní dodnes. On si myslí, že ví, že to vždycky asi nebylo košer, ale dneska jsou oba v důchodu, umějí si vyjít vstříc, každý má svého koníčka, radují se z vnoučat...nestálo jít o zato se o něj s nějakou přetahovat a konfrontovat ji. Zase jiná známá čelila několik let podezření manžela, neboť ji šéf poslal s důležitým papírem přes dva bloky dál od pracoviště a ona tam byla viděna a manželovi to jeden dobrák donesl stylem...VY JSTE SE PŘESTĚHOVALI? ŽE JÁ TUHLE VIDĚL TVOU ŽENU.....bohužel ten, co se mu papír měl donést, nebyla kolegyně, ale kolega...no scény, pro nic, za nic.....Takže asi tak. Ať si Jana popovídá, ať to zajde tak daleko, jak se jim oběma bude hodit, uvidí se. No.

Někdy je potřeba potlačit ten vševědoucí vnitřní hlas a neposlechnout svoji intuici. Říct si třeba, přišel pozdě, ale přišel, to znamená, záleží mu na nás a to je hlavní. Já taky moc dobře vím, že jakmile zpozorním, je něco jinak, i když tomu třeba v tom momentě nerozumím. Daleko později se přesvědčím, že jsem tomu měla věnovat větší pozornost. Mám na mysli nikoli nevěru ve svém manželství, ale varovný sen ohledně budoucích neshod jiného dle mého mnohem závažnějšího charakteru, jako bylo naprosto odlišné životní prostředí a rodiny, či blížící se nemoci. Ve snaze nebýt hysterická a nepodléhat ničím nepodloženým dedukcím jsem to přivedla jak k rozvodu s velkými průvodními problémy, tak k nemoci v rozvinuté fázi. Pocit vnitřního nesouhlasu s tím, jak měla fungovat rodina, kam jsem měla směřovat svoje vzdělání, zájmy a práci, jsem nechala vyšumět a pracovala pro blaho druhých. Rodiče, muž, děti, byli spokojení. Já ne. Špatně, špatně. No, aspoň jsem si to uvědomila. Dneska vím, že je dobře udělat, co cítím tady uvnitř. Bez ohledu na to, že ti okolo si myslí, že bych to dělat neměla nebo že mají pro mě lepší variantu. Jak to můžou vědět...co chci, co cítím, co potřebuju? Když nejsou v mé kůži? Nevěra není to nejhorší, co nás může potkat.