Judyna napsal(a):

V osmdesáti se samečci tvý věkový skupiny budou třást i bez tebe

To se možná budu třást i já.
Ale to ještě neznamená, že nebude nic hezkého, a nebo jen jak se říká - Jednou v roce na Vánoce.

Čtu tady, jak nikomu stárnutí nevadí, všichni se cítí zdraví, svobodní, akční. Já jsem výjimka - posledních několik měsíců - asi od podzimu - se necítím vůbec dobře. Ano, nemusím se starat o děti ani o manžela, čímž odpadla i značná část vaření, úklidu, praní a žehlení, a to je jediná pozitivní věc na starším středním věku, v němž se teď nacházím. Svobodná se ale vůbec necítím, musím chodit do práce a velice mi to vadí. Možná někoho práce baví (závidím to já neměla nikdy!), ale taky asi většina lidí v mém věku si je v pracovních záležitostech jistá, ví, co a jak má dělat, aby to bylo dobře. To já nemám, s většinou věcí si vůbec nevím rady a pak to tedy nějak udělám, ale vím, že to dobře není a čekám, kdy zas přijde kontrola a všecko mi to vytkne. Jediné, co je dobré, je to, že na výsledky kontroly naše vedení nijak nereaguje. Poprvé jsem byla přesvědčená, po zkušenostech z minulé práce, že mě určitě vyhodí, ale nic se nestalo, nikdo se ani nezmínil. Ale protože bych chtěla dělat všecko dobře a správně, tak mě to štve.
Dále se opravdu necítím dobře po tělesné stránce - jsem pořád hrozně unavená, téměř každé= odpoledne únavou usnu na pohovce při čtení. Ujdu 10 km a cítím se, jak dříve po celodenní túře. Jdu na nákupy do města a vrátím se úplně vyšťavená. A nic mě nebaví, na nic se netěším, nic se mi nechce dělat. Dřív jsem sama chodívala na procházky a výlety, ale už mě otrávilo kroužit furt jen kolem našeho města v dosahu MHD, kde už jsem všude byla tisíckrát a znám to tam. Rezignovala jsem na jakoukoli kulturu, kdyby mě občas nějaká kamarádka nevytáhla na výstavu, tak nejdu. V kině nebo divadle či na koncertě jsem už nebyla několik let. A strašně mi stále chybí můj BM - po 10 letech od rozvodu! Už mi ani tak nechybí naše každodenní soužití, ale spíš to, jak jsme spolu každý víkend jezdívali někam na výlety, chybí mi naše turistické dovolené. Občas sice jedu někam s kamarádkama, ale to je párkrát do roka. Většinu víkendů trávím doma s knížkou na gauči a už mě ani moje milované čtení tolik nebaví. Vlastně mě nebaví celý život, na nic se netěším nic neočekávám, jen se hrozně bojím budoucnosti, jak vydržím ještě téměř 5 let chodit do práce, jestli neonemocním a nebudu na někom závislá, mám i neodůvodnitelné úzkosti typu, že mě někdo okrade, že přijdu o byt, že pomalu ztratím zdravý rozum. Někdy si říkám, že bych nejradši ze všeho už umřela, ale bezbolestně, ve spánku. Vím, že se tomu, co prožívám, říká dysthymie, ale beru proti ní antidepresiva. Možná přestaly účinkovat, nevím. Ale nemám sílu to řešit. Nechce se mi nic, jen spát, spát a spát.

Ivano, co ten dceřin pejsek? Ten tě nabíjel energií, když jsi ho hlídala...ten už není?

Vím, že se tomu, co prožívám, říká dysthymie, ale beru proti ní antidepresiva. Možná přestaly účinkovat, nevím. Ale nemám sílu to řešit. Nechce se mi nic, jen spát, spát a spát.

Ivano,   ty jsi opravdu v depresi.   Asi je zbytečné ti něco radit, protože  u tebe to ta nechuť je prostě dlouhodobá.  Bohužel jsi se nikdy nevzpamatovala s rozvodem a asi z toho to pak vše pramení.

Myslím, že každý máme starosti,  prožíváme někdy šťastnější, někdy horší období svého života.  To je prostě normální. 

Nechci tě v žádném případě urazit, nečtu zase tak pozorně  příspěvky, abych mohla soudit, ale prostě se mi zdá, že si tak nějak v té tvé situaci libuješ, proč to změnit, když se v tom mohu plácat a stěžovat.    Nemáš sílu něco měnit, bohužel.

Co třeba se podívat na to z druhé stránky  :

-  máš práci -  což ti asi mnoho lidí může závidět,  takže jsi vlastně v této oblasti úspěšná.  Že ti něco nejde, je normální, nikdo nejsme perfektní, ale chápu, že tě chyby štvou, taky to tak mám

-   jsi zdravá  -  (vyjma tvé deprese)   to je velké štěstí

- máš děti

-   máš kamarádky, které zřejmě stále  stojí  o tvou společnost, když tě zvou

- jsi  relativně zabezpečená, máš vlastní bydlení......


Ale to všechno víš, teď se snažit změnit myšlení a bude ti líp...

Upravil(a) Nela (9. 6. 2016 11:24)

No, jo, Judyno, proto já se doktorům raději zdaleka vyhýbám....protože oni ti vždycky něco najdou

Ivano, to je mi moc líto, že se necítíš dobře. Jak Tě tak čtu, tak myslím, že Tě deprese vlastně nikdy zcela neopustila, jen se ji asi dařilo několik let léky trochu tlumit. Ale asi ty léky přestávají účinkovat.
Ve Tvých větách - Chce se mi jen spát, spát, hrozně se bojím budoucnosti, mám úzkosti, jsem úplně vyšťavená - vidím sama sebe v akutní depresi.

Ivano, zajdi k doktoru, ať tě pošle na nějaký čas do nemocnice (doporučuji Hradec, nejen dobří lékaři, ale i skvělé moderní prostředí), nebo do lázní Jeseník, a hlavně - asi hlavně vyměnit léky (to by fakt chtělo v té nemocnici, pod každodenní kontrolou lékařů, co s Tebou změna dělá).

Prosím, zkus to, zajdi tam, vždyť je to škoda, takhle žít, když to jde žít jinak, normálně, fajn. Sama to nezvládneš, to nejde, ani snaha o pozitivní myšlení je k ničemu, když v mozku prostě ty serotoniny neběhaj. Dneska se každým dnem vynalézají nové léky, ale i nové metody v léčení deprese.
Ivano, vyhledej pomoc a neboj, pomůžou Ti, moc Ti držím palce.

Jinak mě hodně překvapuje přístup "Raděj k doktoru nepůjdu, ještě by mi něco našli". Ano, je to vaše tělo, ale přijde mi krátkozraké takhle hazardovat.
V tomhle já jsem disciplinovaná, kontroly na mamografu, na gyndě, u zubaře, pravidelné preventivní prohlídky u obvoďáka. Jsem zdravá jako řípa, tedy "až na tu hlavu" - jak ve snaze o zlehčení situace říkám.

Upravil(a) Niky123 (9. 6. 2016 12:44)

Niky123 napsal(a):

Jinak mě hodně překvapuje přístup "Raděj k doktoru nepůjdu, ještě by mi něco našli". Ano, je to vaše tělo, ale přijde mi krátkozraké takhle hazardovat.
V tomhle já jsem disciplinovaná, kontroly na mamografu, na gyndě, u zubaře, pravidelné preventivní prohlídky u obvoďáka. Jsem zdravá jako řípa, tedy "až na tu hlavu" - jak ve snaze o zlehčení situace říkám.

Já chodím taky pravdelně na ženské, mamograf , k zubaři a s cholesterolem.Ale na prevenci u obvoďáka jdu teda fakt poprvé. Ale já se snažím jinak - bylinky, pohyb. To je moje prevence

Ivana napsal(a):

Čtu tady, jak nikomu stárnutí nevadí, všichni se cítí zdraví, svobodní, akční. Já jsem výjimka - posledních několik měsíců - asi od podzimu - se necítím vůbec dobře. Ano, nemusím se starat o děti ani o manžela, čímž odpadla i značná část vaření, úklidu, praní a žehlení, a to je jediná pozitivní věc na starším středním věku, v němž se teď nacházím. Svobodná se ale vůbec necítím, musím chodit do práce a velice mi to vadí. Možná někoho práce baví (závidím to já neměla nikdy!), ale taky asi většina lidí v mém věku si je v pracovních záležitostech jistá, ví, co a jak má dělat, aby to bylo dobře. To já nemám, s většinou věcí si vůbec nevím rady a pak to tedy nějak udělám, ale vím, že to dobře není a čekám, kdy zas přijde kontrola a všecko mi to vytkne. Jediné, co je dobré, je to, že na výsledky kontroly naše vedení nijak nereaguje. Poprvé jsem byla přesvědčená, po zkušenostech z minulé práce, že mě určitě vyhodí, ale nic se nestalo, nikdo se ani nezmínil. Ale protože bych chtěla dělat všecko dobře a správně, tak mě to štve.
Dále se opravdu necítím dobře po tělesné stránce - jsem pořád hrozně unavená, téměř každé= odpoledne únavou usnu na pohovce při čtení. Ujdu 10 km a cítím se, jak dříve po celodenní túře. Jdu na nákupy do města a vrátím se úplně vyšťavená. A nic mě nebaví, na nic se netěším, nic se mi nechce dělat. Dřív jsem sama chodívala na procházky a výlety, ale už mě otrávilo kroužit furt jen kolem našeho města v dosahu MHD, kde už jsem všude byla tisíckrát a znám to tam. Rezignovala jsem na jakoukoli kulturu, kdyby mě občas nějaká kamarádka nevytáhla na výstavu, tak nejdu. V kině nebo divadle či na koncertě jsem už nebyla několik let. A strašně mi stále chybí můj BM - po 10 letech od rozvodu! Už mi ani tak nechybí naše každodenní soužití, ale spíš to, jak jsme spolu každý víkend jezdívali někam na výlety, chybí mi naše turistické dovolené. Občas sice jedu někam s kamarádkama, ale to je párkrát do roka. Většinu víkendů trávím doma s knížkou na gauči a už mě ani moje milované čtení tolik nebaví. Vlastně mě nebaví celý život, na nic se netěším nic neočekávám, jen se hrozně bojím budoucnosti, jak vydržím ještě téměř 5 let chodit do práce, jestli neonemocním a nebudu na někom závislá, mám i neodůvodnitelné úzkosti typu, že mě někdo okrade, že přijdu o byt, že pomalu ztratím zdravý rozum. Někdy si říkám, že bych nejradši ze všeho už umřela, ale bezbolestně, ve spánku. Vím, že se tomu, co prožívám, říká dysthymie, ale beru proti ní antidepresiva. Možná přestaly účinkovat, nevím. Ale nemám sílu to řešit. Nechce se mi nic, jen spát, spát a spát.

Takto som prežila dva roky... chvalabohu sú už minulosťou...

Niky123 napsal(a):

Jinak mě hodně překvapuje přístup "Raděj k doktoru nepůjdu, ještě by mi něco našli". Ano, je to vaše tělo, ale přijde mi krátkozraké takhle hazardovat.
V tomhle já jsem disciplinovaná, kontroly na mamografu, na gyndě, u zubaře, pravidelné preventivní prohlídky u obvoďáka. Jsem zdravá jako řípa, tedy "až na tu hlavu" - jak ve snaze o zlehčení situace říkám.

Keby si mala tiež zážitky, čo ja - vždy mi niečo nájdu, ale väčšinou je to niečo "netradičné", na hranici normálnosti, hraničné hodnoty, nejasná diagnóza... skúšajú na mne lieky, prípravky, prístroje, a keď už nevedia čo, pošlú ma preč - a som na tom o dosť horšie ako na začiatku. Odmietam mastiť vrecká lekárom a farma-firmám. Keď mi je naozaj niečo, prídem aj sama.

Taky chodím k doktorovi, když mi něco je.
Přijde mi to logické.
Proč bych tam chodila, když mi nic není?
Kdybych třeba v prosinci dala na mou šílenou gynekoložku, když jsem po odchodu z ordinace měla pocit, že podle jejich  řečí do měsíce umřu na rakovinu, a taky si nechala podepsat, že odmítám hospitalizaci, tak bych dnes byla vykuchaná, preventivně, pro její dobrý pocit, aby se nemusela bát, že něco zanedbala.
A já jsem dnes zdravá, protože mi ani tenkrát nic nebylo.
Už hodně let po velmi špatné zkušenosti dám na své tělo a ne na svého doktora.

Neměla jsem na mysli nic s mamografem. Chodím tam každé dva roky, jak se chodí po 45 a jsem díkybohu v pořádku.

Ivano, to je mi moc líto, jak ti je. Možná by to chtělo změnit AD. Zajdi za paní doktorkou, prosím.