Pokiaľ mu to sťažuje a obmedzuje každodenný život, tak to je problém, ale celkovo: on proste asi je "plachý introvert" a nemá zmysel prerábať ho a čakať, že sa prepracuje na leva salónov. Nepríjemnosti a konflikty v práci sú blbé - to ho čiastočne aj chápem, ja som tiež odišla, ale teda až keď som si našla náhradu, dovtedy som vydržala.

Ellys, myslím, že to o čem píšeš není porucha osobnosti, ale deprese kde sociální fobie je jako špička ledovce, která je jako první vidět.
Byla jsem 3krát v nemocnici s depresí. takže jsem měla kolem sebe spoustu spolupacientů. Viděla jsem na nich, jak různě se deprese projevuje. Velmi často bývala spojená právě se sociální fóbií. U některých pacientů to ještě doma, před nástupem do nemocnice, vygradovalo tak, že nebyli schopní vyjít z domu. Poměrně dost lidem tam dělalo zle, když měli jet hromadnou dopravou nebo jít do obchodu, natož do nákupního centra. Dělalo se jim v takových situacích i fyzicky zle, na zvracení až na omdlení. Jedna spolupacientka, již trochu zaléčená, plakala strachy, když jí terapeuti dali za úkol vyjít 10 metrů za bránu nemocničního parku.

To, jak se deprese komu projevuje, je hrozně individuální. U mě například po sociální fóbii ani památky. Já měla hroznou úzkost, nervozitu, nesoustředěnost a to vše přerůstalo až po touhy po nebytí.

Že jde o depresi, napovídá i přítelovo popíjení, aby se zbavil stresu. Bohužel, toto je nejhorší cesta a strašně často takto reagují muži: Vždyť nejsem žádný blázen, za žádným psychiatrem chodit nebudu, ani to nepotřebuju, já to zvládnu sám, a neotravuj mě už s tím.
A ty osamělé přítelovy procházky v lesích, toho bych se bála. U depresí je touha nebýt velmi častá. Nechci tě strašit, ale je to tak.

Strašně moc záleží, jak se přítel k tomu postaví. Zda sám sobě přizná, že má problém a zda ho on sám bude chtít řešit. To znamená zajít za psychiatrem a vše mu povědět. A pak zodpovědně a podle předpisů brát léky a možná k tomu i na nějakou psychoterapii.
Pokus se ho k psychiatrovi co nejdřív dostat. Nepůjde to asi hned lehce, určitě to taky nesmí být po zlém a nebo pod velkým nátlakem. Ale dej mu šanci - když to on sám bude chtít a ochoten řešit, můžete žít docela spokojený život.

Pokud by dlouhodobě pomoc odmítal a nic s tím nedělal, dopadne to bohužel, jak píše Rosieta...

Kdyby Ti mohla pomoci jakákoli má rada, napiš mi klidně soukromou zprávu, ráda ti vypíšu všechny mé zkušenosti (a že jich v této věci mám - bohužel). Ale Tenhle problém dopadne dobře, pokud on sám bude chtít. Já mám taky diagnostikovánu periodickou depresivní poruchu (někde to nazývali i úzkostná deprese) a momentálně žiju v pohodě a šťastně, i ten partnerský život. Přečti si kdyžtak "mé" diskuzní vlákno nazvané Je mi 50, mám sklony k depresi a hledám práci. Tam leccos vyčteš.
Hodně štěstí přeju.

Holky, takhle úplně z dálky viděno (nemám zkušenosti) bych řekla, že u pána je problém daleko hluší než u Evy či Niky. Tam u obou  byla deprese, ale v době před jejím příchodem fungovaly obě běžně. Pokud vím.
Zatímco tento pán je takový po celou dobu, co ho Ellys zná. Takže bych se jako naprostý laik přikláněl k tomu, co píše Ros. Bohužel.
Ale dobře žes napsala, holky mají zkušenosti, třeba Ti to nějak pomůže.

Ale určitě mu dej šanci. Být tebou, stanovila bych si někde vnitřně termín, např. když by ani po tvém laskavém a přitom nekompromisním přesvědčování 3 měsíce nikam nešel a nic v tom nepodnikl, šla bych od toho. Čím déle bys v takovém vztahu byla, tím hloub bys zapadala a tím je těžší odejít. Zvlášť když se člověk u toho druhého bojí, aby si nic neudělal.

Třeba si dá říct a dopadne to dobře.

Možná bys zatím mohla zajít si sama k psychologovi, vypovědět mu vše co o příteli víš a nechat si od něj poradit. Psycholg mi myslím mohl dost fundovaně poradit, zda je třeba přítelova spolupráce s psychiatrem a jak se k tomu všemu máš stavět ty.

Elyss napsal(a):

Děkuji Vám moc za Vaše názory - se žádnou z Vás nemůžu nesouhlasit... uvidíme, jak se mi toto podaří ustát, protože nečinně určitě přihlížet nebudu. Dere se mi na mysl pořekadlo "starýho psa novejm kouskům nenaučíš" - ale pořád můžu doufat, že zrovna on bude výjimka potvrzující pravidlo..

Nejspis nebude... Na to v tom zije uz moc dlouho.
Cesta ven je sice vzdycky,  ale kazdy po ni musi jit sam a z vlastni vule.
On,  ale i ty. Cim driv to prijmes,  tim min te to bude bolet.

a není spíše jen "líný". Viz to zařizování atd? A třeba problémy v práci bere jako výmluvu? Jak víte, že to tak přesně je ? Ale jako nevyděla bych to hnedka na něco tak tragického. Tak když to víte. Tak ho stimulujte do toho, aby věci zařizoval. Čím více toho budete dělat za něho, tak on si řekne "ona to zařídí" a bude to horší.