XYZ napsal(a):

Po čtyřletém vztahu je to téměř 6 měsíců, co máme pauzu. Citově jsme se nikdy vážně neoddělili, a dvakrát už jsme se málem dali znova dohromady. Jenže nikdy to nedotáhl do konce, vždycky se na poslední chvíli stáhne s tím, že si ničím není jistý, že neví, jak se rozhodnout, anebo se nějak extrémně pohádáme kvůli nějaké úplné banality (což v našem vztahu byl vždycky problém, přítel je horkokrevný jižan, takže to vždycky byla tak trochu Itálie). Jde ale vidět, že mě nikdy nepřestal milovat, a že se to v něm bije a že uvnitř zápasí s něčím, co mi ale odmítá říct.

Teď se po dlouhých měsících odhodlal mi napsat dopis (jen napsat ho mu trvalo 3 týdny a jednou ho mezitím smazal), ve kterém vysvětluje, co cítí. Má veliký problém ve vnímání žen. V dětství byl pravděpodobně znásilněný (říkám pravděpodobně, protože mi to naznačil jen jednou na úplném začátku vztahu a odmítl mi sdělit jakékoli detaily, a hned prohlásil, že se k tomuto tématu už nikdy v životě nevrátíme. Po určité době jsem si až téměř nebyla jistá, jestli si to nevymyslel, protože se mu zrovna v dané situaci hodilo dělat ze sebe oběť), a dnes vnímá každou ženu, která už měla nějaké sexuální zkušenosti (což je v dnešní době prakticky každá - je mu 30, takže v jeho věkové kategorii už těžko najde zcela neposkvrněnou ženu, která by mu zároveň ale vyhovovala v jiných životních oblastech), jako děvku.

Vždycky jsme měli určité problémy v sexuální oblasti (viz vlákno Co s partnerovým sníženým libidem?). Někdy je to naprosto skvělé, jindy nemá vůbec chuť, a jindy zase mám dojem, že zcela kašle na moje potřeby. Než jsem ho poznala, zažívala jsem jen klitoridální orgasmus. Až s ním jsem poznala ten vaginální. Než k tomu došlo, trpěl hrozným komplexem, že mě nedokáže usokojit svým penisem. Člověk by si řekl, že ode dne, kdy k vaginálnímu orgasmu konečně došlo, se všechno spraví?! Omyl. Zároveň ho nesmírně těší to, že mě dokáže uspokojit, na druhou stranu ale mě za to nenávidí. Jsem-li schopná vaginálního orgasmu, a jelikož všechny ženy jsou děvky, tak si beztak od té doby představuju, jak ho podvádím s někým, kdo ho má většího, a já u toho ječím rozkoší jak po*nězda. A v zápětí za to všechno nenávidí sebe, protože ví, že uctívám hodnoty jako je věrnost, upřímnost apod. a že tyhle myšlenky, kterými je posedlý, nejsou realita. Jenže ve chvíli, kdy ho taková myšlenka zachvátí, má nával vzteku a chuť se mstít. Pokud k takové myšlence dojde v posteli, znechutí ho to natolik, že nemá chuť pokračovat, a pokud v běžném životě, tak je na mě tak naštvaný, že mi pak vyčítá každou kravinu a vyvolává hádky.

Jsou chvíle, kdy mu hlavou proběhne, že jsem krásná a žádoucí žena, a je neskutečně hrdý, že mě má po svém boku, a jindy má chuť mě za to zabít (případně kohokoliv, kdo se na mě byť jen podívá). Vědomě ví, jaký jsem člověk, že jsem už pár vztahů před ním měla, ale do děvky mám daleko (nevyznávám sex bez lásky, mám silné hodnoty, apod.)... ale těmhle myšlenkám se ubránit nedokáže.

Vím, jak těžké pro něho muselo být mi tohle všechno svěřit a kolik to vyžadovalo odvahy (všichni víme, co je to ješitnost zakomplexovaného muže), ale nevím, jak se k tomu stavět. Chci mu být milující oporou a vím, že i on mě celou tu dobu miluje (zpochybnil spoustu věcí v našem vztahu, ale lásku ke mně nikdy), ale zároveň nechci být naivní kráva, co už půl roku věrně čeká, než se milostpán rozhodne, a ještě si nechá líbit, že ji někdo považuje za děvku, ač nic špatného neudělala.

Uvědomění si je první krok, komunikace druhý...ale co dál??? Máte někdo s podobným přístupem zkušenost? Jak z toho ven? Jde to vůbec? A můžu mu v tom nějak pomoci já? Investovali byste znova do takového vztahu?

...hodně, ale hodně rychle....

Dost dlouhy, obsazny a inteligentni popis situace na to, aby sis nechala libit nazor partnera, ktery jsi uvedla do nazvu vlakna...

Investovali byste znova do takového vztahu?
Znova?
I ty první čtyři roky by pro mě byla špatná investice.

V peci psychiatricky uz je, vyhledal ji sam, a po trech sezenich se odhodlal, ze mi napise tenhle dopis. Po 4 roky nebyl schopen to verbalizovat, urcita temata byla tabu. Tak si rikam, ze je to dobry zacatek, ale netusim, jak rychly spad muze mit to pokracovani, proto jsem prisla sem, abych zjistila, jestli se uz nekdo s necim podobnym setkal a vi, jestli se to da opravdu trvale odstranit (cimz padem bych nevahala a sla znova do vztahu s nim), anebo jen zmirnit (a tim padem bychom se bud rozesli nadobro, anebo bych se s tim musela smirit - na vlastni riziko).

modrovous napsal(a):

Přítel by měl vyhledat psychologickou pomoc. Možná spíše psychiatra. Bez legrace.
A ty - no to záleží na tom, jestli opravdu chceš být ve vztahu s psychicky nevyrovnaným, nebo spíše nemocným člověkem a čekat, jestli  z něho nějaká terapie (pokud by se vůbec nějaké léčbě podrobil) udělá člověka schopného žít v normálním partnerském vztahu.
S tím, že musíš počítat, že to bude běh na dlouhou trať s velmi nejistým výsledkem.
Já osobně bych asi zbaběle prchla.

Upravil(a) XYZ (13. 11. 2015 13:48)

Ten muž by potřeboval hlavně psychologa. Psychiatr je o něčem jiném.

Prvnich 4 let nikdy litovat nebudu. Nic mi v zivote neprineslo tolik, jako nas vztah. Poznala jsem a naucila se diky nemu spoustu veci, otevrela se svetu, naucila se vnimat svet z jineho pohledu... Ac v nasem vztahu bylo hodne negativnich veci, ty pozitivni prevazujou. Kdyby to bylo naopak, asi bych si tyhle otazky nepokladala. Masochista nejsem, abych se vedome nicila.

helena napsal(a):

Investovali byste znova do takového vztahu?
Znova?
I ty první čtyři roky by pro mě byla špatná investice.

XYZ napsal(a):

Jak vnimas rozdil mezi temi dvema?

Eva. napsal(a):

Ten muž by potřeboval hlavně psychologa. Psychiatr je o něčem jiném.

To je nesmyslná otázka. To nelze nijak vnímat, to jsou fakta.
Psychiatr je lékař, předepisuje léky, některý i s pacientem rozmlouvá. K psychiatrovi se chodí s psychickými nemocemi.
Psycholog není lékař. Nemůže předepisovat léky. Chodí se k němu řešit problémy.
Nepleteš se ty, nechodí tvůj bývalý přítel k psychologovi?

XYZ napsal(a):

V peci psychiatricky uz je, vyhledal ji sam, a po trech sezenich se odhodlal, ze mi napise tenhle dopis. Po 4 roky nebyl schopen to verbalizovat, urcita temata byla tabu. Tak si rikam, ze je to dobry zacatek, ale netusim, jak rychly spad muze mit to pokracovani, proto jsem prisla sem, abych zjistila, jestli se uz nekdo s necim podobnym setkal a vi, jestli se to da opravdu trvale odstranit (cimz padem bych nevahala a sla znova do vztahu s nim), anebo jen zmirnit (a tim padem bychom se bud rozesli nadobro, anebo bych se s tim musela smirit - na vlastni riziko).

Pro něho to dobrý začátek může být, ale asi nikdo na světě ti nezaručí, jaký bude výsledek té terapie. Pokud má opravdu nějaký traumatický zážitek z dětství, jak jsi psala, může mu vztahy ničit celoživotně i přes péči psychologů.
Záleží i na tom, na jakého terapeuta narazí, i na tom, jak se bude sám snažit. Ve hře je tolik faktorů...
Fakt těžko radit. Na jednu stranu je v jeho situaci podpora partnera k nezaplacení, na druhou stranu to pro tebe může být "zahozená investice".
A uvaž, že investuješ svůj život. Tak aby sis ho nezničila kvůli nějakému pocitu falešného soucitu.
Na to, jak by reagovala většina nebo menšina lidí, se můžeš zvysoka... víš co, viď? Oni za tebe tvůj život žít nebudou.
Nevím, kolik ti je, ale předpokládám, že nemáš děti. A asi je jednou budeš chtít. S tímhle člověkem? Zvládla bys péči o dítě, kdybys je měla mít s tímhle partnerem? Nebo bys otěhotnění odkládala, až on bude psychicky v pořádku?
To by ses jich ale taky nemusela dočkat.

Neni to nesmyslna otazka. Ziji v zahranici, rozdil mezi psychologem a psychiatrem je tady trosicku jiny nez u nas. Ne, nepletu se, chodi opravdu k psychiatricce, leky mu nepredepisuje, rozmlouva s nim. V obou pripadech snad jde o reseni problemu, ne??? Pokud mas chripku a jdes k obvodakovi a ten ti predepise neco, co te ji zbavi, tak snad taky vyresil tvuj problem, ne..??? A pokud ti obvodak rekne, ze nemas chripku, ale mas unaveny organismus a je treba si poradne odpocinout, a odejdes od neho bez prasku, znamena to, ze nesplnil svou roli lekare?? Co kdyz leky proste nepotrebujes, ma ti je predepsat za kazdou cenu??? Aby se farmaceuticky prumysl nazral?
Podle tebe mam neslyslnou otazku, podle me mas nesmyslnou odpoved....
Ale diky i tak za tvuj nazor.

Eva. napsal(a):

XYZ napsal(a):

Jak vnimas rozdil mezi temi dvema?

Eva. napsal(a):

Ten muž by potřeboval hlavně psychologa. Psychiatr je o něčem jiném.

To je nesmyslná otázka. To nelze nijak vnímat, to jsou fakta.
Psychiatr je lékař, předepisuje léky, některý i s pacientem rozmlouvá. K psychiatrovi se chodí s psychickými nemocemi.
Psycholog není lékař. Nemůže předepisovat léky. Chodí se k němu řešit problémy.
Nepleteš se ty, nechodí tvůj bývalý přítel k psychologovi?

Proc?? Protoze narozdil od toho, co tady pises, nemam nadmerne ego, naopak uznavam, ze se mozna pletu, a proto ze snazim prijit na to, co je spravne udelat. Protoze kdyz se budu chovat tak, jak to citim, mozna na to dojedu, protoze, co ja vim, mozna to citim blbe??
Promin ale pises o egu a o pravu rozhodovat, kdo si co zaslouzi, ale sama tady vynasis soudy a myslis si, ze mas patent na rozum - "pises nesmysly"??
Co se namyslenosti tyce, vzdycky jsem mela problem se svym sebevedomim a nikdo z lidi, co me znaji, me jeste nikdy za namyslenou neoznacil, naopak, lidi me vyzyvaji, abych si vic verila.
Co se tyce tech hodnot, nevykrikuju, pouze konstatuju jeho vlastni vyrok, sam mi rekl, ze jednim z duvodu, proc se do me zamiloval, byly moje hodnoty. A ja sama jsem nerekla "mam vetsi hodnoty nez vy vsichni ostatni", zkusi si to precist znova a vsimnes si, ze pokladam OTAZKY a neznam odpovedi...
A co se tyce te zasluhy - proc nedostatek pokory???? Nemluvim tady o sobe ale o nem, ze si zaslouzi podporu a lasku, a to podle me kazdy clovek, ktery je v jadru dobry, proc by nekteri meli pravo na prijemny zivot jen proto, ze se v zivote nesetkali s nicim tezkym, a ti, co jim holt zivot postavil do cesty par prekazek, by nemeli pravo na lasku a partnerovu podporu???

Eva. napsal(a):

XYZ napsal(a):

A za co to pokladas?
Ja osobne bych to pokladala za celkem vetsinovou reakci normalnich lidi.
Bohuzel z toho ale pro me vyplyva dilema: je to spravne jen proto, ze by to udelala vetsina lidi? Dela to vetsina proto, ze je to znakem zdraveho lidskeho usudku, a ja jsem tim padem ten ojedinely blazen, anebo je to naopak moje prednost, ze nejsem jako stado, ze jsem necim vyjimecna, ze dokazu OPRAVDU milovat, ze mam hlubsi hodnoty nez mozna vetsina lidi...?
Kazda mince ma dve strany. Ale jsem neschopna usoudit, ktera je ta spravna. Kdybych se mela ridit srdcem a intuici, rekla bych si, ze proste ja ho znam lip nez ostatni, ze vim, za co stoji a ze k nemu mam hluboke city, ze me potrebuje a ze si tohle zaslouzi, protoze je to jinak skvely clovek, ktery mi toho hodne prinesl a nezaslouzi si, abych ho egoisticky opustila, kdyz to, co se deje, neni tak uplne jeho vlastni vina. Na druhou stranu je tady rozum, ktery rika: vetsina lidi by se na to vykaslala a jejich hlavnim argumentem je pud sebezachovy, tak co kdyz maji pravdu a ja se pletu?
A ted kdo s koho: rozum x srdce??

Tebe zajímá, co dělá většina lidí? Proč? Proč se nechováš tak, jak to cítíš?
Píšeš nesmysly o OPRAVDU milovat. Jsi dost namyšlená, egoušek pracuje, když tady tolik vykřikuješ, že máš hlubší hodnoty než možná většina lidí. Co ty víš o hodnotách jiných?
Prostě jsi možná jenom celkem obyčejně závislá.
Láska není závislost. A závislost není láska.
A osobovat si právo rozhodovat, kdo si co zaslouží, to je už opravdu velký nedostatek pokory.

Ty nejsi jeho matka ani psycholog. Chceš být jeho partnerkou ve vztahu muže a ženy a to, co popisuješ, partnerský vztah není. Jen maminka, co se domnívá, že má právo zachrańovat děťátko, protože bez ní ...

Jasne, vysledek nikdo nezaruci, zaruky jsem sem ani hledat neprisla spis nahled ostatnich a pripadne sdileni podobnych osobnich pribehu.

Ne, deti nemam. Snazili jsme se o dite pred tou slavnou pauzou...i proto na nem tolik lpim, protoze rozhodnuti poridit si s nekym rodinu se nebere na lehkou vahu a nezakladame rodinu s kdekym na prvnim rohu, takze to, ze jsem se rozhodla mit deti zrovna s timhle muzem, pro me ma enormni vahu.

S rozchodem/pauzou jsem tim padem totalne nepocitala. V nasem vztahu bylo par negativnich aspektu, ale asi jako v kazdem vztahu. A az ted mi v tom dopise spoustu veci ozrejmil, proc se se mnou chtel odloucit atd. Do te doby jsem to nechapala a dost tezko akceptovala. Jeden z duvodu byl prave to, ze prave kvuli svym osobnim problemum dostal strach a zpochybnil sam sebe, jestli by byl dobry otec atd., a nechtel, aby dite prislo do rodiny, ve ktere otec sam neni schopny zarucit sve vlastni reakce, protoze s nim cloumaji pocity, kterym nedokaze zabranit.

A jen tak pro uplnost...on se do me zamiloval kvuli mym hodnotam (mimo jine), ja do neho zase (mimo jine) kvuli tomu, jaky je s detma. Naprosto me fascinuje, kdyz ho vidim, jak se chova s detmi pratel, a rikam si, ze takoveho otce jsem si pro sve deti vzdycky prala.

modrovous napsal(a):

XYZ napsal(a):

V peci psychiatricky uz je, vyhledal ji sam, a po trech sezenich se odhodlal, ze mi napise tenhle dopis. Po 4 roky nebyl schopen to verbalizovat, urcita temata byla tabu. Tak si rikam, ze je to dobry zacatek, ale netusim, jak rychly spad muze mit to pokracovani, proto jsem prisla sem, abych zjistila, jestli se uz nekdo s necim podobnym setkal a vi, jestli se to da opravdu trvale odstranit (cimz padem bych nevahala a sla znova do vztahu s nim), anebo jen zmirnit (a tim padem bychom se bud rozesli nadobro, anebo bych se s tim musela smirit - na vlastni riziko).

Pro něho to dobrý začátek může být, ale asi nikdo na světě ti nezaručí, jaký bude výsledek té terapie. Pokud má opravdu nějaký traumatický zážitek z dětství, jak jsi psala, může mu vztahy ničit celoživotně i přes péči psychologů.
Záleží i na tom, na jakého terapeuta narazí, i na tom, jak se bude sám snažit. Ve hře je tolik faktorů...
Fakt těžko radit. Na jednu stranu je v jeho situaci podpora partnera k nezaplacení, na druhou stranu to pro tebe může být "zahozená investice".
A uvaž, že investuješ svůj život. Tak aby sis ho nezničila kvůli nějakému pocitu falešného soucitu.
Na to, jak by reagovala většina nebo menšina lidí, se můžeš zvysoka... víš co, viď? Oni za tebe tvůj život žít nebudou.
Nevím, kolik ti je, ale předpokládám, že nemáš děti. A asi je jednou budeš chtít. S tímhle člověkem? Zvládla bys péči o dítě, kdybys je měla mít s tímhle partnerem? Nebo bys otěhotnění odkládala, až on bude psychicky v pořádku?
To by ses jich ale taky nemusela dočkat.

Ve state, ve kterem ziju, a vsude ve svete, je psychiatr lekar, zatimco psycholog ne, coz jsou fakta, ale krom tohoto rozdilu je jich jeste spousta. Nuanci je spousta - zeme od zeme, psycholog od psychologa, psychiatr od psychiatra, skola od skoly.... A kdyz se rozhodujeme, zda jit k psychologovi ci psychiatrovi, zalezi to hodne i na nasem osobnim nahledu a potrebach. Ktery ten rozdil pro nas bude rozhodujici. Proto neni zcestne ptat se na to, jak to VNIMAS. Polozila jsem ti otevrenou otazku, ve ktere me zajimal tvuj nazor, a jako odpoved se mi dostane soud, ze ma otazka je nesmyslna...

Tj co me nastvalo, je to, ze ja se ZAJIMAM o tvuj nazor, zatimco ty me SOUDIS.

Eva. napsal(a):

Nerozumím, proč tě tak rozčílí, že jsem ti na tvůj dotaz popsala rozdíl mezi psychologem a psychiatrem v České republice.
Otázka nesmyslná je, když se ptáš, jak to já vnímám. To přece není o mém vnímání ale o faktech.
Nevím, že nežiješ v České republice, (tos neuvedla),  tudíž se mě neptej na rozdíl mezi psychologem a psychiatrem ve státě, ve kterém žiješ, neboť ho neznám.