Otisky v písku na pobřeží.

Zvedl se vítr a načechral hřbety vln. Jemná vůně, která tu ještě před okamžikem visela v prostoru, unikala pryč nad hladinu i podél pobřeží. A tu již první vlny začaly smývat otisky v písku. Dolíčky podpatků obsadila bílá pěna, aby zahladila reliéf stop. Každým dalším vodním nájezdem se částečně odplavila, ale mizely s ní také poslední známky, že sem někdo vstoupil. Obloha měnila barvu i tvar a zároveň stupňovala napětí. Snadno vytlačila vzpomínku z mysli a odsunula ji k prahu snových vidin. Posléze nezůstalo jediného záchytného bodu, že tudy prošla, že vůbec existuje.

Věděla to?.. Zvolila tenhle vstup od moře s úmyslem, aby za sebou zakryla stopy?.. Anebo je to jen souhra náhod karmických souvislostí dávno zapomenutého jednání?.. Či ho snad vážně oklamaly smysly a ona ve skutečnosti není?! - Mysl si s ním pohrávala v náporech větru blouznící naděje. Vlny již dosahovaly skoro až k němu, každou chvíli ho některá z nich olízla. Bylo stále obtížnější uvěřit tomu, že ji potkal. Snad se mu zdála ve snu, jistěže reálná, ale tam za horizontem, na druhé straně vědomí.

Říkala něco. A ona slova se ještě nesetřelá chvěla v paměti. Rozhovor, který si zpětně promítal, přeci sám o sobě musel být důkazem jejího bytí. Nebe úplně zešedlo, začínalo pršet. Drobné kapky chladivě dopadaly na rozpálenou tvář. Trochu zklidněný se vydal pomalými kroky napříč dunami. - Což s ní však nerozmlouval po celý život jen ve svých představách?..

„Musím ji znovu zahlédnout, jestli tu byla. Nemohla se tak ihned vytratit!“ – Leč prostor mu do tváře čišel naprostou samotou. Déšť zesílil, přilepil mu šaty k tělu. Ale on nevnímal, provázen vidinami. Horečné myšlenky pozvolna ustávaly, duší pronikalo mrazivé prázdno. Malátná únava rozevřela náruč, vábila ho ke vstoupení, aby v ní utonul. Poddal se jí a nechal vést větrem, splynul s bouří i stal její součástí.

Potom v nesmírné dálce přes pochmurné valéry šedivých tónů mlhy zahlédl jasný bod, kterak se kolébá na vlnách. Nedokázal však rozlišit, jestli ho vnímá vizuálně nebo jen nitrem. Bludička naděje, prstýnek zpečetění, který zas dává odvahu znovu se nadechnout. Usebral svoji mysl, soustředil v tajemné světlo, pronikl dálkou, odplavil pochybnosti. A jako esenci bytí vytáhl ze dna své touhy harmonii očistných představ neuchopování. Co se jak píseň rozezněla kolem, naplnila ho slovy i refrénem. Nechtělo se mu, pravda, je příliš opakovat, jiná bytost v něm samém je zakryla sítí rybářských ok. Tak zněla v něm a na povrch jediného záchvěvu; v bouři nastalo ticho, jen vlny se vzdouvaly.

“Ve své mysli tě zas mohu spatřit a je úplně jedno, odkud momentálně přicházíš a z které sféry. Od věků sestupuješ se mnou, neboť jsme provázáni neviditelnými pouty nadějí, zapřísahání, vzpomínek. Neztratíš se mi, protože pocházíš ze stejné planety jako já, se stejnými zákony v srdci, kdekoliv ve vesmíru se najdeme! Zde je i vysvětlení umístění v prostoru: Já jsem Tvým důvodem pobytu tady a Ty zase pro mne! Možná nám společně nevyjde současný život, pak tedy, přes propast zrození, vstoupíme do nového. Ne, touha po Štěstí a Ne, touha po Naplnění, nýbrž chápání, ctění zákonů Lásky je to, co nás svázalo! - Milovaná i zbožňovaná, odmítaná i zavržená, průvodce na mých cestách životem.“

Nebe se od pólu k pólu rozeklenulo duhou smíření, slunce prolamovalo zbytky mraků. Kročeje, které nenávratně smyla voda, navzdory tisícerému spláchnutí byly patrné všude kolem. Osamocený racek nabral vítr pod letky, stoupal ve spirálách podél útesu vzhůru. Jako cesta duchovního usilování, jako úděl. Ačkoliv s ním nalézal paralelu, netoužil vzlétnout. Přál si zapustit kořeny hluboko do země, přerůst sám sebe. Zůstat zde, na místě porozumění, věčně se dívat do dáli. Nechat kolem sebe plynout tok času, zatímco povětrností vlivy osvědčí jeho trpělivost. Čekat, a mezitím se vzdávat všeho nepotřebného, čekat, až se rozpomene a přijde. Aby ji mohl skrýt do svého stínu, potěšit zpěvem ptáků, co usedli v koruně.

Kolikrát takhle stál, až celý zestromovatěl.., v hlubinách věků jej mnohdy pokryla kůra. Nebylo snadné vystihnout pravý okamžik sestoupení, potkat ji v patřičný čas na správném místě. Ve vesmírných dálkách čas plyne jinak, občas se minuli o celá staletí. Tehdy právě přestrukturalizoval stav bytí, čím dále od sebe, tím obtížnější setkání. Čekal na ní – dlouhověký – tisíce let, a ona ho mezitím vícekrát minula. Když se však potkali, poznali se, ať v jakémkoliv stavu. Vedle sebe na povrch vyplývala jejich prapodstata. Slzy štěstí odplavily stáří i bolest, život konečně získal určitý směr.

„Jen na malou chvíli se vzdálím, zde pečeť přísahy životního dechu. Až se Tvé putování skloní k obzoru a znovu se rozhodneš vejít do světa, budu nedaleko po Tvém boku, vstoupím s Tebou. Neboť Ty jsi má naděje, mé světlo, jsme spolu skrze Cestu spojeni do věčnosti.“ – Slyšel se říkat poslední slova předchozího vtělení. Pak ji však dlouho nemohl nalézt, svět se tak změnil.., zdálo se, že mu opět naroste kůra. Vstupoval do lesů za jasných měsíčních nocí a vzýval duše stromů, aby ho přijaly mezi sebe. Byl domovem tam, už nepatřil mezi lidi, stále více se odtahoval, podléhal transmutaci. Věděl, že ho nakonec porazí, nepopřejí mu klidu, osud stromů byl ve věku pomatených lidí příliš krátký. Ale nezoufal, radoval se z toho, tím dříve se s ní na druhém břehu setká.

Moře se zklidnilo ve ztišení výbojů jeho srdce. Zde je to místo přijetí osudu. Raději živly, než člověk. Raději vyvrácen větrem, než pilou. Hluboké porozumění a souznění s tímto nehostinným krajem, to protože tudy prošla. Svým příchodem, i když se nezdržela, posvětila tento prostor na místo setkání. Kam jen se ohlédl nalézal její stopy. - Otisky minulých životů v písku na pobřeží.

Miluji řeky

Miluji řeky v letním ránu, kdy slunce protkává svými paprsky koruny stromů až k jiní hladině.
Omámená každodením rytuálem probuzením oparem mlhy nad hladinou.
Vodní ptáci přistávající na její hladině s pokřikem vábení.
Slunce, když pomalu vysává ranní mlhu, ohřívá, češe její vlnky a stará se o jejich třpyt.
Mám ráda řeku klidnou i rychle tekoucí, tiše zpívající i hlučně řvoucí.
Řeka je silný tok energie,  tok krásy, tok pohody, tok lásky, tok naděje, tok přátelství, tok času ...
Znám i řeku přijímající energii z nebe v podobě deště, kdy nabírá sílu na svojí dalekou cestu.
Jak důvěrné jsou mi večery pozlacené hladiny zapadajícím sluncem, která pomalu tmavne,
aby mohla nabrat stříbrný pozdrav měsíce, s přáním dobré noci.
Ona zna ještě místa neposkvrněná, teče si v náručí dvou břehů, krásných stromů, sklal, lesů a luk.
Jen když se po ní vydáte, tak jí pochopíte a porozumíte jejím zpěvům a nářkům.
Je krásná i z kamenného mostu ale krásnější je, když smíte na ní plout a být s ní na její pouti životem,
každý rok aspoň chvíli ....

Noc u nás

Na nebi hvězdy, hluboká noc
pod nimi lidé, v očich bezmoc
pěsti zaťaté vzteky
zachmuřené tváře
temný hukot řeky
stříbrná měsíční záře

Děs zračí se v pohledu zarytém
bílý sníh
prudké jarní deště
horské prameny
to jarní vody
valí se městem
kalně korytem

Lide jen tak tu stojí
zoufalstvi je vždy spojí
před lety nechápali
teď se bojí

Přírodo, ano ty můžeš
ale prosím
nebuď jako my
lidi...

Margarita Aligerová

Znala jsem ženu. Byla jak řeka,
zářivá, tichá, pokorná,
zdánlivě nehluboká, mělká,
však nedohleděl ses v ní dna.

Tuláci unavení městy
z kratochvíle či s nadějí,
stáčeli k ní své chvatné cesty
a různě nadbíhali jí.

Zmáčení, s podlomenou vůlí,
prchali, jen vír kalu zbyl.
Jestliže mnozí utonuli,
jeden se plavat naučil.

Mořský koník

Koníku mořský, hopsající,
veselý, rozjásaný, s velikou kapsou...
Ponořeného stavu bílé pěny
nad hlavou, kde se tříští vlny o břeh.
Mnoho pozdravů za tebou do hlubin
sestupuje jako přesměrovaný tlak
nepřeberných významů odeslání,
jež tě dostihlo na pozadí splývavých řas.

Ještě dnes se rozeběhneš do dáli
modrého horizontu naděje,
kde lastury tiše odnáší vířivý proud
na cestě odevzdání vstříc tajemství.
Do něhož vejdeš radostným poskokem
splývavým tempem unášení
mezi pulsací rytmických pohybů,
k nimž jsi vyvolen. Ani se nezachytíš
stébel travin, co se kolem vinou.

Nad písčinou unikavou
omytou rozebíháním oceánu
korálovými útesy přitlumených vzedmutí,
rozprostřenou, ztajenou, ponořenou
ve stínech přelévajících se nájezdů hřbetů,
co se rozhýbaly vstříc rozlehlým plážím.

Do tvých očí, odkud je pozoruješ
upoután na místo zapadajícím sluncem
a jenom smutek, únava, očarování,
teskný, tíživý pocit z odloučení
od dráhy koníka, co se rozeběhl
po proudu událostí vybízejících ku spěchu.

Jen zamávání a dotyk očí, dotyk mysli
pocity zčeřenými protáhlých paprsků
odražených od hladiny významem unikání
předurčených tras, co ubíhají jinam
drahami zpěněné pulsující krve.

Můj zážitek ze sjíždění Vltavy začátkem července.
Až na nějaké hysterické dámy to na vodě byla pohoda. První dva dny jsem jela na raftu - tam ta hysterie zcela zbytečná - omlouvám je pro neznalost - a další dva dny jsem byla přidělena k jednomu mladíkovi, který měl zase hysterického kamaráda na kanoi a pak už byl klid a pohoda a zpěv ptáčků, vážky, kachny s kačenkami, Český Krumlov bez chyby,
Japonky  v rukavičkách, ač bylo 33 st.C.
Sjela jsem všechny splavy a šlajsny bez ztráty bodu - v Č.Krumlově jsme sjeli splav jako jedni z mála Někteří na raftu prospali opojeni vínem celý den a pak spáleni kňučeli - dobře, že nesmím pít. Je to zrádné v tom vedru. Poslední večer byla bouřka - to jsme byli už před Boršovem a tak jsme zabrali hostinec nad Dívčí skálou a slečna hospodská se zprvu mračila a pak měla otevřeno o dvě hodiny déle - protože se dost bavila - kamarádi ze Zlína jsou opravdu veselí. V pátek konečná v Boršově a přesun ve vyhřátém autě domů. A tak se těším na další řeku.

Upravil(a) Růža (15. 8. 2006 18:52)

.....duhové oči kaluží básníkům nabízí rým.....

U STUDÁNKY
Josef Suchý

Po jitřní olšové jehnědě
paprsek sklouzl
z jasného nebe.

Průzračná voda zrcadlí je.

Ve svěže zeleném rámečku,hle,
i naše dávná
svatební fotografie!



Od dětství miluji lesní studánky- maličké jak dlaň,
průzračné jako vánek i temné jako noc.
Když zavřu oči vidím zas poskakovat malinkaté žabičky i srnku co se přišla napít.
Jen škoda,že na ty na které mám nejhezčí vzpomínky už nejsou.
Nejsou tam malebné studánky, není tam ani pohádkový les a nežijí ani dědeček s babičkou, které jsem tolik milovala.
Zbyly jen krásné vzpomínky...