21. října : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 21. října : Straidelné čokoládové muffiny pro odváné děti. Zabaví i zasytí! 21. října : Jak vyuít skořápky z vlaských ořechů? Odvar z nich dodá chybějící jód a pomůe i s kalem |
|
|
Hluboká místy, utajená, plná ivota.
Kdy jako hladina zrcadlí nai mysl,
náhle zavibruje dotykem nepoznaného
pohupujících se představ rozechvění,
ne se rozhodneme ponořit v ní, očistnou
koupel hledání pravdy naeho prozření.
Není tady
Tichem tajemne krajiny vsednich dni
rozverny potucek nacal svou pout
cisty a nevinny
o tom ze stane se rekou ted sni
rekou dravou co na ceste dlouhe
brehy pohladi v dobrote pouhe
a v nadeji vsi_
prirodo mocna, chran ho vsech vin
divko pohled, prave tu narodil se tvuj syn
Upravil(a) Dita.L (13. 3. 2006 21:22)
Není tady
Otisky v písku na pobřeí.
Zvedl se vítr a načechral hřbety vln. Jemná vůně, která tu jetě před okamikem visela v prostoru, unikala pryč nad hladinu i podél pobřeí. A tu ji první vlny začaly smývat otisky v písku. Dolíčky podpatků obsadila bílá pěna, aby zahladila reliéf stop. Kadým dalím vodním nájezdem se částečně odplavila, ale mizely s ní také poslední známky, e sem někdo vstoupil. Obloha měnila barvu i tvar a zároveň stupňovala napětí. Snadno vytlačila vzpomínku z mysli a odsunula ji k prahu snových vidin. Posléze nezůstalo jediného záchytného bodu, e tudy prola, e vůbec existuje.
Věděla to?.. Zvolila tenhle vstup od moře s úmyslem, aby za sebou zakryla stopy?.. Anebo je to jen souhra náhod karmických souvislostí dávno zapomenutého jednání?.. Či ho snad váně oklamaly smysly a ona ve skutečnosti není?! - Mysl si s ním pohrávala v náporech větru blouznící naděje. Vlny ji dosahovaly skoro a k němu, kadou chvíli ho některá z nich olízla. Bylo stále obtínějí uvěřit tomu, e ji potkal. Snad se mu zdála ve snu, jistěe reálná, ale tam za horizontem, na druhé straně vědomí.
Říkala něco. A ona slova se jetě nesetřelá chvěla v paměti. Rozhovor, který si zpětně promítal, přeci sám o sobě musel být důkazem jejího bytí. Nebe úplně zeedlo, začínalo pret. Drobné kapky chladivě dopadaly na rozpálenou tvář. Trochu zklidněný se vydal pomalými kroky napříč dunami. - Co s ní vak nerozmlouval po celý ivot jen ve svých představách?..
Musím ji znovu zahlédnout, jestli tu byla. Nemohla se tak ihned vytratit! Leč prostor mu do tváře čiel naprostou samotou. Dé zesílil, přilepil mu aty k tělu. Ale on nevnímal, provázen vidinami. Horečné mylenky pozvolna ustávaly, duí pronikalo mrazivé prázdno. Malátná únava rozevřela náruč, vábila ho ke vstoupení, aby v ní utonul. Poddal se jí a nechal vést větrem, splynul s bouří i stal její součástí.
Potom v nesmírné dálce přes pochmurné valéry edivých tónů mlhy zahlédl jasný bod, kterak se kolébá na vlnách. Nedokázal vak rozliit, jestli ho vnímá vizuálně nebo jen nitrem. Bludička naděje, prstýnek zpečetění, který zas dává odvahu znovu se nadechnout. Usebral svoji mysl, soustředil v tajemné světlo, pronikl dálkou, odplavil pochybnosti. A jako esenci bytí vytáhl ze dna své touhy harmonii očistných představ neuchopování. Co se jak píseň rozezněla kolem, naplnila ho slovy i refrénem. Nechtělo se mu, pravda, je příli opakovat, jiná bytost v něm samém je zakryla sítí rybářských ok. Tak zněla v něm a na povrch jediného záchvěvu; v bouři nastalo ticho, jen vlny se vzdouvaly.
Ve své mysli tě zas mohu spatřit a je úplně jedno, odkud momentálně přichází a z které sféry. Od věků sestupuje se mnou, nebo jsme provázáni neviditelnými pouty nadějí, zapřísahání, vzpomínek. Neztratí se mi, protoe pochází ze stejné planety jako já, se stejnými zákony v srdci, kdekoliv ve vesmíru se najdeme! Zde je i vysvětlení umístění v prostoru: Já jsem Tvým důvodem pobytu tady a Ty zase pro mne! Moná nám společně nevyjde současný ivot, pak tedy, přes propast zrození, vstoupíme do nového. Ne, touha po těstí a Ne, touha po Naplnění, nýbr chápání, ctění zákonů Lásky je to, co nás svázalo! - Milovaná i zboňovaná, odmítaná i zavrená, průvodce na mých cestách ivotem.
Nebe se od pólu k pólu rozeklenulo duhou smíření, slunce prolamovalo zbytky mraků. Kročeje, které nenávratně smyla voda, navzdory tisícerému spláchnutí byly patrné vude kolem. Osamocený racek nabral vítr pod letky, stoupal ve spirálách podél útesu vzhůru. Jako cesta duchovního usilování, jako úděl. Ačkoliv s ním nalézal paralelu, netouil vzlétnout. Přál si zapustit kořeny hluboko do země, přerůst sám sebe. Zůstat zde, na místě porozumění, věčně se dívat do dáli. Nechat kolem sebe plynout tok času, zatímco povětrností vlivy osvědčí jeho trpělivost. Čekat, a mezitím se vzdávat veho nepotřebného, čekat, a se rozpomene a přijde. Aby ji mohl skrýt do svého stínu, potěit zpěvem ptáků, co usedli v koruně.
Kolikrát takhle stál, a celý zestromovatěl.., v hlubinách věků jej mnohdy pokryla kůra. Nebylo snadné vystihnout pravý okamik sestoupení, potkat ji v patřičný čas na správném místě. Ve vesmírných dálkách čas plyne jinak, občas se minuli o celá staletí. Tehdy právě přestrukturalizoval stav bytí, čím dále od sebe, tím obtínějí setkání. Čekal na ní dlouhověký tisíce let, a ona ho mezitím vícekrát minula. Kdy se vak potkali, poznali se, a v jakémkoliv stavu. Vedle sebe na povrch vyplývala jejich prapodstata. Slzy těstí odplavily stáří i bolest, ivot konečně získal určitý směr.
Jen na malou chvíli se vzdálím, zde peče přísahy ivotního dechu. A se Tvé putování skloní k obzoru a znovu se rozhodne vejít do světa, budu nedaleko po Tvém boku, vstoupím s Tebou. Nebo Ty jsi má naděje, mé světlo, jsme spolu skrze Cestu spojeni do věčnosti. Slyel se říkat poslední slova předchozího vtělení. Pak ji vak dlouho nemohl nalézt, svět se tak změnil.., zdálo se, e mu opět naroste kůra. Vstupoval do lesů za jasných měsíčních nocí a vzýval due stromů, aby ho přijaly mezi sebe. Byl domovem tam, u nepatřil mezi lidi, stále více se odtahoval, podléhal transmutaci. Věděl, e ho nakonec porazí, nepopřejí mu klidu, osud stromů byl ve věku pomatených lidí příli krátký. Ale nezoufal, radoval se z toho, tím dříve se s ní na druhém břehu setká.
Moře se zklidnilo ve ztiení výbojů jeho srdce. Zde je to místo přijetí osudu. Raději ivly, ne člověk. Raději vyvrácen větrem, ne pilou. Hluboké porozumění a souznění s tímto nehostinným krajem, to protoe tudy prola. Svým příchodem, i kdy se nezdrela, posvětila tento prostor na místo setkání. Kam jen se ohlédl nalézal její stopy. - Otisky minulých ivotů v písku na pobřeí.
Není tady
Voda
Na zastrčeném místě,
vysoko v horách,
jsem potkal vodu.
Přicházela čistá, nezkalená,
protékala kolem
a snad na ní něco ulpělo ze mne,
nebo pak u jsem byl volný.
I les se prozářil svěí zelení,
otočil v ústrety čelem
a vdechl do mě hluboký klid.
Pak stín mlhavé mylenky
přelétl přes paseku
a ona to byla - průzračná,
je mi určila ivot
vedený v srdci přírody.
Tam dole,
kde protékají pinavé stoky řek,
jsem necítil radost.
Snad je skutečně voda
nadaná cizí mocí,
aby zrcadlila lidskou dui.
A páchnoucí anebo křiálová,
vdy nám určuje nai povahu,
a podle toho, jak o ní pečujeme,
se nám její odraz
ukládá do srdce.
Není tady
Miluji řeky
Miluji řeky v letním ránu, kdy slunce protkává svými paprsky koruny stromů a k jiní hladině.
Omámená kadodením rytuálem probuzením oparem mlhy nad hladinou.
Vodní ptáci přistávající na její hladině s pokřikem vábení.
Slunce, kdy pomalu vysává ranní mlhu, ohřívá, čee její vlnky a stará se o jejich třpyt.
Mám ráda řeku klidnou i rychle tekoucí, tie zpívající i hlučně řvoucí.
Řeka je silný tok energie, tok krásy, tok pohody, tok lásky, tok naděje, tok přátelství, tok času ...
Znám i řeku přijímající energii z nebe v podobě detě, kdy nabírá sílu na svojí dalekou cestu.
Jak důvěrné jsou mi večery pozlacené hladiny zapadajícím sluncem, která pomalu tmavne,
aby mohla nabrat stříbrný pozdrav měsíce, s přáním dobré noci.
Ona zna jetě místa neposkvrněná, teče si v náručí dvou břehů, krásných stromů, sklal, lesů a luk.
Jen kdy se po ní vydáte, tak jí pochopíte a porozumíte jejím zpěvům a nářkům.
Je krásná i z kamenného mostu ale krásnějí je, kdy smíte na ní plout a být s ní na její pouti ivotem,
kadý rok aspoň chvíli ....
Moc krásné Čha, úplně jsi mě dostala do té nádherné nálady ranního vstávání u tekoucího proudu, jako bych se tam právě teď probudil. Ale té jsi mi tím připomněla jeden text povídky, který pojednává o takovém zastavení na noc u řeky. Tedy zde je:
Stenovo putování
Po dlouhém únavném pochodu přetínala cestu irokým obloukem řeka. Zde se ji musel zastavit. Pokouel se za postupujícího era hledat brod, ale nerozeznával přesně, kde končí pobření porost a kde lze vstoupit do vody. Nasbíral si otýpku chrastí a suchých stvolů rákosu, vyhlédl nezarostlé rovné místo, na něm bude moné přespat, a rozdělal oheň. V kotlíku uvařil trochu naklíčeného obilí, k němu měl pár ředkviček, potom postavil vodu na čaj. Kdy začal bublat, nasypal do ní suené byliny, kotlík ihned odstavil a oheň zadupal, aby ho nepovolané zraky nemohly náhodou objevit. Usrkával horkou tekutinu a pozoroval temnící stíny stromů, jak se rozlévají po hladině do matové edé černě. Občas vytvořilo vzdutí vlny slabý odlesk, jen se na kratičký okamik zatřpytil do očí. Rozeznával té mnoho zvuků, které s sebou řeka nesla. Nejen plouchání vody, ale i jakýsi um a dupot pobřeních tvorů, skřehotání ab, do toho neúnavný cvrkot cvrčků. Kdesi zahoukal sýček, pak nad hlavou ucítil mávání těkých, téměř neslyných křídel. Na vteřinku mu před vnitřním zrakem vytanula podoba té, kterou v sobě tolik bezúspěně zapíral. Mysl byla vedena unikavými představami vzpomínek, je se slévaly s vjemy tajuplného nočního prostředí. Kdesi na rozhraní mezi snem a bděním donekonečna putoval imaginárními prostorami, ne mu konečně vědomí začaly zastírat vlny spánku. Jetě dlouho k němu vak doléhaly výrazné zvuky projevujícího se ivota, spjaté s břehem plynoucího toku v nesčetných meandrech a mrtvých ramen.
Ráno ho zastihlo čilého v příjemné náladě. Stíny noci odezněly, proud řeky je uchopil, odplavil. Bylo jetě velké chladno, přesto Stenovi nezbývalo, ne se ponořit do studené vody a přeplavat na druhou stranu. aty svázal do uzlíku, připevnil si raneček páskem k hlavě, aby měl obě ruce volné. Pak udělal několik rychlých dřepů a poskoků na místě, potřeboval rozproudit krev, a odváně vkročil do ledového říčního objetí. Plaval mocnými tempy k druhému břehu, studená lázeň ho bez oddechu bičovala vpřed. Jeho pae i nohy rozráely hladinu divokou rychlostí, a umdléval. Kdy se mu nedostávalo kyslíku, náhle jej konečně zalila vlna tepla. Z vody vylézal spokojený, klidný, beze spěchu. Tisíce mrazivých - horkých jehliček opoutělo jeho pokoku, tělem se rozlévala nepředstavitelná úleva a blaenost. - Hbitě se oblékl a sviným krokem vyrazil k horám.
Není tady
Noc u nás
Na nebi hvězdy, hluboká noc
pod nimi lidé, v očich bezmoc
pěsti zaaté vzteky
zachmuřené tváře
temný hukot řeky
stříbrná měsíční záře
Děs zračí se v pohledu zarytém
bílý sníh
prudké jarní detě
horské prameny
to jarní vody
valí se městem
kalně korytem
Lide jen tak tu stojí
zoufalstvi je vdy spojí
před lety nechápali
teď se bojí
Přírodo, ano ty můe
ale prosím
nebuď jako my
lidi...
Není tady
Proč nejkrásnějí z vod je pro mě moře
kdy zapadá slunce a topí ho nad obzorem
kdy plouchá jako jiná z vod a přesto duní
kdy s ním vstávám, dávám si ho ke snídáni
je nejkrásnějí z vod a do něj vechny ledy tají...
pak dělám stopy v písku a smývá je
a ponořím se do něj a neskončí dokud nedoplavu
a nadnáí mě ve svém proudu
chladí krev i hřeje v noci
vítr vane bez pomocí a bere detě hor
a dává vlhkost do prostoru
předpovídá nepohodu
a bouře
v celé kráse postupuje
ostovy jsou jako roje
kdy obeplouvá kříník velrybu
nemá dvakrát stejnou barvu
světlo hvězd si nenechává
zvuky města pohlcuje
a jako um si vítr duje...
pak sama stojím na pobřeí
smečka toulavých psů
.... u za mnou běí
a ve vlnách u neznám strach...
Upravil(a) host eska (1. 6. 2006 18:48)
Není tady
Margarita Aligerová
Znala jsem enu. Byla jak řeka,
zářivá, tichá, pokorná,
zdánlivě nehluboká, mělká,
vak nedohleděl ses v ní dna.
Tuláci unavení městy
z kratochvíle či s nadějí,
stáčeli k ní své chvatné cesty
a různě nadbíhali jí.
Zmáčení, s podlomenou vůlí,
prchali, jen vír kalu zbyl.
Jestlie mnozí utonuli,
jeden se plavat naučil.
Není tady
Tajemství
Stojí na planině, ze tří stran lemované lesem. Za stromy je tajemství skrytého. Jen nalevo protéká řeka. Je vidět na druhý břeh, kde pokračuje les, ale ten je ji mírně rozpitý pásy mlhy. Které jdou ve vrstvách za sebou, take podle nich rozezná hloubku vzdálenosti. Ty se vak dívá po proudu toku, jak se v dálce ohýbá, zavlní, prostorově rozřízne krajinu a pak mizí.
Je to nádherný výjev a magicky Tě poutá, avak je rozkrytý, známý a vlastně se nikudy nedá přebrodit na druhou stranu, ani jít podél. Kdeto les nabízí překvapení. Dosahuje a ke kamenitému břehu, po něm lze jenom klopýtat, zatímco neprobádané pěiny ticha, je vylapala spárkatá zvěř, vybízejí k následování pocitu odhalení záhad, je na nich leí.
V tom Tě mezi větvemi zaujme pohyb. Tvá mysl i pozornost je soustředěna u jenom tamv předjímání úasných věcí přítích. A kdyby se neozval ten hlas, nezastaví.., ale kdosi v poslední vteřině, ne bude navdy polapena příeřím klopýtání unikavých záhybů mysli, jako by uvnitř Tvé bytosti varoval: "Otoč se, ne zmizí."
A Ty se ohlédne, roztěkaným pohledem opře o krajinu, naposledy ji namapuje jediným miknutím víček a ji se chce pozorností vrátit, kdy se do očí zatřpytí nějaký odlesk. Pohlédne pozorně zpátky, ale protoe jsi mezitím ji stačila udělat dalí krok, nic tam není. Dojde Ti to, proto zastaví a couvne, protoe někde za čelem má pořád onen výjev stříbrného lesku, který byl tolik odhmotněný a průzračný.
Najednou ho uvidí v plné kráse. Přes řeku se obloukem klene prakticky průhledný křiálový most. Nádherný a oslnivý, jak na něj právě teď dopadají paprsky slunce, je ho odkryly Tvému pohledu, protoe jsi stála ve správném úhlu. Krok jinam a neodhalí ho, navdy zůstane skryt Tvým zrakům. Tehdy poklekne a skloní své čelo: "Děkuji Ti Pane", pak vstane, dojde k němu a přejde ho.
Nikdy u nebude stejná! Protoe se Ti podařilo vstoupit do nejoslnivějího Tajemství tohoto koutku vesmíru.
Není tady
Mořský koník
Koníku mořský, hopsající,
veselý, rozjásaný, s velikou kapsou...
Ponořeného stavu bílé pěny
nad hlavou, kde se třítí vlny o břeh.
Mnoho pozdravů za tebou do hlubin
sestupuje jako přesměrovaný tlak
nepřeberných významů odeslání,
je tě dostihlo na pozadí splývavých řas.
Jetě dnes se rozeběhne do dáli
modrého horizontu naděje,
kde lastury tie odnáí vířivý proud
na cestě odevzdání vstříc tajemství.
Do něho vejde radostným poskokem
splývavým tempem unáení
mezi pulsací rytmických pohybů,
k nim jsi vyvolen. Ani se nezachytí
stébel travin, co se kolem vinou.
Nad písčinou unikavou
omytou rozebíháním oceánu
korálovými útesy přitlumených vzedmutí,
rozprostřenou, ztajenou, ponořenou
ve stínech přelévajících se nájezdů hřbetů,
co se rozhýbaly vstříc rozlehlým pláím.
Do tvých očí, odkud je pozoruje
upoután na místo zapadajícím sluncem
a jenom smutek, únava, očarování,
teskný, tíivý pocit z odloučení
od dráhy koníka, co se rozeběhl
po proudu událostí vybízejících ku spěchu.
Jen zamávání a dotyk očí, dotyk mysli
pocity zčeřenými protáhlých paprsků
odraených od hladiny významem unikání
předurčených tras, co ubíhají jinam
drahami zpěněné pulsující krve.
Není tady
Tak, správně by tu Poletucha neměla být. Protoe jinak neposlouchá, co jí říkáme. Ale bylo dobré, e jako poslední zazněla Tvá slova, Pí. Nebo v ní zůstanou otisknutá jako kýený vjezd do přístavu, zatímco se plaví na irém moři. Pozoruje přitom brázdu za lodí a nad hlavou let albatrosů. Její mysl nadále bloudí při horizontu, kde oblaka splývají s hladinou.
Jen očekávání.
Vyhlíí, a nějaký obrys zhmotní tvary, aby na něm zachytila svou pozornost. Avak nic takového nepřichází, jen daleká cesta. Vzlínající fantasie rozhozená do prostoru kolem, s přilepenými podpatky na cárech mraků. Vechny povstávající konkrétní vjemy se vzápětí rozpoutí vudypřítomnou vláhou, pouze rychlá fregata s napnutými plachtami určuje její polohu i dráhu směru.
A tak to má být. Nebo v čase naslouchání nekonečným přelévajícím se vlnám zrajeme. Nelze přeskočit tento proces, ale vstoupit do něj, splynout s latentní Nadějí, je se v kadém okamiku můe otevřít s projasněným nebem odkudkoli. Prozatím vak jen samota a moře.
Pevné sevření bezpečí zábradlí na rozhoupané palubě a prka slané vody, co se nám se závanem větru opře do tváře.
Není tady
Můj záitek ze sjídění Vltavy začátkem července.
A na nějaké hysterické dámy to na vodě byla pohoda. První dva dny jsem jela na raftu - tam ta hysterie zcela zbytečná - omlouvám je pro neznalost - a dalí dva dny jsem byla přidělena k jednomu mladíkovi, který měl zase hysterického kamaráda na kanoi a pak u byl klid a pohoda a zpěv ptáčků, váky, kachny s kačenkami, Český Krumlov bez chyby,
Japonky v rukavičkách, ač bylo 33 st.C.
Sjela jsem vechny splavy a lajsny bez ztráty bodu - v Č.Krumlově jsme sjeli splav jako jedni z mála Někteří na raftu prospali opojeni vínem celý den a pak spáleni kňučeli - dobře, e nesmím pít. Je to zrádné v tom vedru. Poslední večer byla bouřka - to jsme byli u před Borovem a tak jsme zabrali hostinec nad Dívčí skálou a slečna hospodská se zprvu mračila a pak měla otevřeno o dvě hodiny déle - protoe se dost bavila - kamarádi ze Zlína jsou opravdu veselí. V pátek konečná v Borově a přesun ve vyhřátém autě domů. A tak se těím na dalí řeku.
Upravil(a) Růa (15. 8. 2006 18:52)
Není tady
Vodě
Zářivá barvo ivota.
Hloubka je Tvoje nahota,
hladina - klenbou Tvého dne
a nocí - ticho bezedné.
Není tady
.....duhové oči kaluí básníkům nabízí rým.....
Není tady
Je to krásné-číst ty básně a mylenky. Je pravdou, e příroda celkově v nás vyvolává vzpomínky, mylenky a pocit svobody a vyjímečnosti.
Bydlím sice na větím sídliti, ale na konci-take kdy vyjdu z domu, jsem za 5 minut u řeky v přírodě. Přímo miluji, kdy můu jít sama, pomalu, uívat si ticho a umění řeky-straně mně to uklidňuje a přináí nové nápady a řeení v různých problémech. A vůbec mi nevadí, e je to i v deti, nebo zimě(to poslouchám i křupající sníh pod nohama).
Mám taky u asi 5let kazetu s přírodními zvuky-je to les, umění listí a potůčku, sem tam cvrlikají ptáčci-kdy nemůu do přírody, nebo večer je to úasná relaxace-jen zavřít oči.
Není tady
U STUDÁNKY
Josef Suchý
Po jitřní olové jehnědě
paprsek sklouzl
z jasného nebe.
Průzračná voda zrcadlí je.
Ve svěe zeleném rámečku,hle,
i nae dávná
svatební fotografie!
Od dětství miluji lesní studánky- maličké jak dlaň,
průzračné jako vánek i temné jako noc.
Kdy zavřu oči vidím zas poskakovat malinkaté abičky i srnku co se přila napít.
Jen koda,e na ty na které mám nejhezčí vzpomínky u nejsou.
Nejsou tam malebné studánky, není tam ani pohádkový les a neijí ani dědeček s babičkou, které jsem tolik milovala.
Zbyly jen krásné vzpomínky...
Není tady