Vůbec jsem netušila, že jsou archeologové špatně placení. A přitom zbytečně, protože je jich relativně málo, takže by neubylo.

Lupi, ty jsi ARCHEOLOZKA???
Oou!!!
Tak to klobouk dolu a palec nahoru!!!

Ja vlastne ani nevim, co, nebo kdo jsem.
Ale nejvic, jak sama sebe vnimam, na “sklonku sveho pracovniho zivota“, jsem asi ta “markytanka“...
Ja vim, ze takove zamestnani ani povolani ani funkce uz dnes neni, ale ja ji jsem...

Upravil(a) Dorka (11. 10. 2015 21:02)

Neeee. Markytánka neeeee.

Já myslím, že právě původně to vůbec nebylo označení štětky s vojskem jdoucí, ale spíš zdravotnice v poli, nebo tak nějak.

No Viki, já jsem to vlastně nikdy nedělala, jen na škole, pže jak říkám, tehdy bylo snad jedno, nebo dvě certifikovaný místa, samozřejmě obsazený až do důchodu příslušné restaurátorky
No a mimo Prahu jsem popravdě nepátrala, nikam daleko se mi nechtělo.

Markytánka - štětka ne. Ona existuje i mužská varianta a je to od slova "trhovec". Prodávala vojákům jídlo a drobné předměty, popřípadě poskytovala zdravotnické služby a jiné.
Ale jestli ti je toto Dorko nejblíž, jak jsi psala, proč ne.
To neee patřilo mně. Já bych markytánkou být nechtěla.

Eva. napsal(a):

Když sleduji tolik let Dorčin život, opravdu je to taková markytánka. Prostě si takové chlapy přitahuje.
Mě to neláká, raději bych skutečného MUŽE, co se bude starat o mě a bude mě hýčkat, než dělat nějakému markytánku.

Radeji bys.....ale, zatim se neobjevil.  Me tohle, "ja chci muze, ktery me bude hyckat" pripada jako urputne sneni nejakych holcicek o princi na bilem koni.

V mých očích je Dorka markytánka v tom nejlepším slova smyslu:
Budu-li ve stáří odkázána na cizí pomoc, přála bych si, aby o mě pečovala ona nebo někdo jí typově podobný. 

Budu-li ve stáří odkázána na cizí pomoc
Pevně doufám, že se mi podaří umřít dřív, než by na tohle došlo.

helena napsal(a):

Budu-li ve stáří odkázána na cizí pomoc
Pevně doufám, že se mi podaří umřít dřív, než by na tohle došlo.

Ano. To by bylo ideální. Ale bohužel, podaří se to málokomu....

Dorka napsal(a):

Jo. Zenska pro vsechno. Bez ni by se neobesli...

Bez nej by sa ale neobišli VOJACI - čiže jej prakticky stále dýcha smrť na krk. A ona je s ňou kamoška, denne sa na ňu díva a možno ju aj pomáha privodiť ... Mne sa viac páči, keď už tak, frontová sestrička alebo ošetrovateľka, niečo ako Florence Nightingale. Ale ako sa poznám - ja by som ajncvaj zdrhla. Ja mám smrť radšej na diaľkové ovládanie ako veľmi zblízka.

Upravil(a) Selima (13. 10. 2015 17:27)

Ale bohužel, podaří se to málokomu....
No-o-o... člověk si může (a umí) poradit, pokud to jen trošku jde...

Milí přátelé, cítím to tak, že vám dlužím pokračování mého příběhu:

Poté, co jsem nezvládla práci pečovatelky v domově důchodců mi byl asi za týden nabídnuto prodávání v potravinách v našem městě. Ne supermarket, ale taková klasická prodejna se spoustou položek, zároveň s prodejnou Sazky a s malou cukrárnou.
První den to docela šlo. Druhý den jsem začala dělat chyby hlavně u kasy (špatně sem markovala) a byla jsem nešťastná, že si nedovedu zapamatovat, kde najít které zboží, hodně jsem tápala.
Třetí den jsem se po dvou hodinách klepala, úplně vynervovaná. Dělala jsem pořád víc a víc chyb nešťastná  tím, že já, VŠ s dvěma jazyky nejsem schopná ani prodávat v potravinách, kde pracují i nevyučení lidi z ulice. Vzdala jsem to.

Pak jsem byla asi týden doma a bylo mi psychicky hůř a hůř. Deprese se začala ozývat čím dál častěji a víc. Nakonec jsem svého psychiatra požádala, aby mi vyjednal pobyt v nemocnici, už jsem nemohla vydržet sama se sebou, bylo mi hůř a hůř. Musela jsem počkat týden, než se uvolnilo v nemocnici místo. Ten týden jsem vysloveně přetrpěla.

V nemocnici jsem pobyla 2 měsíce. První měsíc mi dávali stejné léky jako ambulantní psychiatr, jen v jiném poměru. Bylo to jak na houpačce - den, dva úplně dobře a pak propad, a tak pořád dokola. Po měsíci mi tedy léky radikálně vyměnili za zcela nové. Ty mě sedly a okamžitě zabraly. Tak už je mi měsíc úplně dobře, bez propadů. Pustili mě teprv před pár dny, chtěli mít ověřen účinek těch léků. Jsem terapeutickému týmu, lékařům i sestřičkám nevýslovně vděčná.

Prý mi navrhnou invalidní důchod 1. stupně, ale jestli to posudkový lékař uzná, to se uvidí. Kdyby ano, bylo by to fajn, měla bych ty asi 4000 - 5000 Kč jistých. Ak tomu si chci najít něco úplně jednoduchého, byť blbě placeného. Známá třeba vydává ručníky v plaveckém bazénu - tak asi něco takového bych si představovala.

Ale to budu řešit až po novém roce. Teď si hodlám užít vánoc a hlavně mého nového přítele. Seznámili jsme se přes seznamku asi měsíc před nástupem do nemocnice. Já mu než jsem šla do nemocnice vše o svém zdravotním stavu řekla a nabídla jsem mu svobodu. On to rezolutně odmítl, že se mě nevzdá a že ve dvou to určitě zvládnem. Celé 2 měsíce mě neskutečně podporoval. Tak teď jsme každou volnou chvilku spolu, je to krásné, chtěli bychom společně bydlet a už spolu zůstat napořád. Je úžasný a moc si rozumíme.

Tak mi držte palce, ať po novém roce něco jednoduchého najdu. Ale co je hlavní - je mi s těmi novými léky úplně dobře a s novou láskou jsem velmi šťastná. A s tou prací to nějak dopadne, věřím, že dřív nebo později něco najdu, něco bez stresu. Mějte se pěkně a po čase zas napíšu.