Ještě bych dodala, že nejen psychika, ale i po fyzické stránce je tato práce těžká, ta moje známá nezvládala noční služby - že tam byla sama  a při manipulaci s klienty jí vypovídala záda....

Já (doufám) nestraším. Obecně si myslím, že práce se starými lidmi je fajn, a vůbec si nemyslím, že s nimi člověk jakkoli "zahazuje" vzdělání. Naopak, někteří jsou daleko vzdělanější, navíc zkušenější a člověk se od nich může spoustu dozvědět. I ti Nikyni alzheimeroví pacienti bývají spolehlivě usazení ve své profesi a tyto návyky jim vydrží ještě hluboko do nemoci. A ještě i ke konci mívají "jasné chvilky", ty jsou ale svým způsobem nejbolestnější - měla jsem dojem, že v tu chvíli vědí, jak jsou na tom zle, bolelo mě jejich vědomí i to, že za okamžik to zase pomine a ten kdysi brilantní mozek se ponoří do mlh.
Na druhou stranu je neuvěřitelně zajímavé a vzrušující sledovat stopy paměti, díky tomu budeš vnímat i svou. Možná stejně jako já zjistíš, žes o ní měla naprosto mylné představy. K tomu (ale i ke komunikaci a dobrému zacházení) je třeba se co nejvíc seznamovat s příbuznými a přáteli těch "svých", nechat si od nich vyprávět, nechat si o nich vyprávět.
Je to ohromně zajímavá a naplňující práce, jen je opravdu třeba na sebe dbát. Když to neuděláš, tak ubližuješ nejen sobě, ale i těm "svým", a ti za to nemohou. Před několika lety jsem měla maminku chvíli v LDN a když jsem tam sledovala ty sestry a sanitářky a sanitáře, říkala jsem si, že než tady trápit pacienty i sebe tou lhostejností a znechuceností, radši bych jim dala nějaké štědré sociální dávky, ale ať přestanou takhle škodit, říkala jsem si, že i nic je snad lepší, než tohle.
A co se manipulace se stařečky týče, také je dobré být pozorná a vynalézavá a "zdržet se" třeba s nastavením postele na jinou- vhodnější - výšku, když něco dělám. Mně hodně dala porada s fyzioterapeuty, jak správně co dělat. A důležité je taky neostýchat se požádat o pomoc muže. Často je alespoň pár asistentů nebo sanitářů, občas mizí, aby nebyli obtěžováni - tak nelenit, najít a obtěžovat. Když člověk vidí, jak zvládnou levou zadní to, s čím by se žena dřela ...... samozřejmě před tím dámy (i pány) pečlivě odít, či přikrýt, aby se nepropadaly/i studem.

Ano. Je to asi tak, jak Barča píše - pečovat o sebe po všech stránkách. Akorát s těmi asistenty - no asi jak kde. Ta  moje známá na tu fyzickou práci byla sama nebo ještě s jednou paní....Je zajímavé, že práci v domově důchodců fyzicky ani psychicky nezvládla, ale dělá pečovatelku po domácnostech a tam je moc spokojená. A její klienti prý také. I když má taky ležáky.

Eva. napsal(a):

Niky, to je moc prima.
Dobré by bylo pracovat ještě na psychice. Aby ne/existence tvé deprese nebyla závislá na ne/existenci partnera.

Evo, ne/existence mé deprese nikdy nebyla a není závislá na ne/existenci partnera. V době, kdy jsem prožila své 2 depresivní epizody, jsem právě partnera ještě měla, a fakt mě podržel. Nikdy mu to nezapomenu. Rozešel se se mnou až později.
Ale samozřejmě - osamělost mi na náladě a životní pohodě nepřidávala, to ale nepřidává nikomu.

Barčo, nikdy jsem si nemyslela, že by práce se starými lidmi byla nějak podřadná. Je strašně záslužná, to vím, i to, že od nich člověk ještě leccos může odkoukat apod. Ale SŠ, VŠ nebo dokonce jazyky člověk nevyužije (pokud tedy nejde pracovat do zahraničí).

Zítra mám jít k závodní doktorce, s výpisem z mé zdravotní dokumentace. Bohužel, mám v ní napsanou poznámku - depresivní sy (nevím, zda ta zkratka sy znamená stavy, sklony nebo co přesně) a mám tam vypsané léky na depresi, které beru.
Tak se trošku toho zítřka bojím, aby mi závodní doktorka neřekla - máte depresi, tak se na tuhle práci nehodíte, nebereme vás...

Upravil(a) Niky123 (4. 10. 2015 19:55)

Sy jako syndrom.

Nevadi, Niki, kazda zkusenost dobra, ne?
Vis, na to zvedani a manipulaci jsou ruzne “vychytavky a finty“, meli ti to aspon ukazat... Ale to je uz ted jedno. Hledej dal,drzim palce...

Práce ošetřovatelky je velmi těžká, náročná psychicky i fyzicky. Obdivuju ženy, které ji dělají. Jsem sebekritická a to bych opravdu nezvládla.
Držím palce při dalším hledání, Niky.
Jen jsem se pozastavila - já bych se do sestěhovávání po tak krátké známosti a v našem věku už nehrnula. Nechala bych tomu nejdříve nějaký čas, nejmíň rok, spíš víc... Už jsem opatrná. Ale to je můj názor a postoj, možná ty to máš jinak.

Ano, Majko, chapu te. Taky ve mne “hrklo“, ale ne kvuli nesestehovat se, ale kvuli memu nastaveni “laska bud je, nebo neni“, takze VERIT!A doufat, obrovska a riskantni investice...
Niki je fajn! Da to!
Ja ji verim... A moooc fandim...

Niky, dopadla jsi stejně jako moje známá, o které sjem Ti před časem psala. A snažila jsem se psát opatrně, abych Tě neodradila. Ani ona to nedala fyzicky ani psychicky. Ale jako pečovatelka chodící do domácností pracuje dál - tam je spokojená. Je to prý daleko přijatelnější. Tak možná bys to mohla zkusit taky tak.
Nic si nevyčítej, ta práce je tak těžká, že plat 13 000 hrubého je HRUBÝM výsměchem.

Plat trinact tacu - hruby vysmech, no...

Ja “zacla“ az po “odchazeni“, umirani a smrti me mamy.
Trosku jsem do te problematiky musela nahlednout, kdyz ona na “posledni ceste“ potrebovala moji pomoc.
Nikdy predtim jsem se nicim podobnym nezabyvala...
Kdyz jsem cekala svoji druhou dceru, jeste na Slovensku /1984/, ma “druha maminka“ a nejlepsi kamaradka opatrovala sveho tchana, lezaka, ve sve domacnosti...
Ja citila tu obrovskou peci a snahu, ac za docela slozitych podminek /sama cekala sve druhe dite/, vnimala ji, ale neprozivala jsem to tak hluboce, jako kdyz se to tykalo mne...
Kdyz s moji mamou zacinalo byt zle, chodila jsem za ni, jak to jen bylo mozne. Kdyz zaclo byt HODNE zle, objednala jsem sluzbu dostupnou od VZP. Kdyz uz to nestacilo, opustila jsem zamestnani, kt.me a dceru zivilo, pracovala jsem doma a mamu navstevovala a osetrovala dle moznosti, ktere jsem v te dobe pobazobala za dostacujici...

Upravil(a) Dorka (9. 10. 2015 20:35)

Jo, ja vlastne chtela psat k tomu “směšnému“ platu...
Na fabrice jsem mela prumer cca 17tis. Ok. Slusne, i kdyz ne, jak pisou podle “prumer.platu v CR“, ok,ok...
Drela jsem jako blbec, ale mohla jsem zaplatit najem,  pokryt sve a dcery zakladni potreby...

Pak jsem “klesla“ na zhruba polovinu svych predchozich prijmu...
Jo, jo, nikdy me to nemrzelo!
U nove prace pecovatelky jsem mela cca 10 tis. /soukr.firma/, pak u nynejsi vydelky v hodinovce zalezici na poctu hodin u klientu..., nekdy 4 tacy a nekdy 12...

Upravil(a) Dorka (9. 10. 2015 21:09)

No tak pokud s tím platem vyžiješ, tak není nad to dělat práci, která tě naplńuje. Ale přesto si myslím, že plat 13 000 hrubého je za tuto práci prostě ostudný - obecně.

Ta moje známá pracuje pod charitou, takže má asi taky míń. Ona mi to jednou říkala, ale já to zapomněla. Ale ona žádnou jinou práci u nás nesehnala a nakonec v tom našla zalíbení a baví jí to. Navíc její manžel pracuje taky, takže se oba uživí. Ona má sice úplně jinou profesi, ale udělala si přes rpacák nějakou rekvalifikaci na pečovatelku - myslím to trvalo půl roku. Jinak by ji nezaměstnali.

Jo, asi tak...