Barča napsal(a):

Niki, také moc držím palce! Myslím, že pro tebe (a vlastně pro každého) je lepší nepracovat v noci a tak podobně. Zarazilo mě to tvé pochopeni, nebo spíš dávání za pravdu tvému bývalému příteli, že se s tebou po dlouhé době rozešel kvůli tvé depresi. To od něj bylo hnusné a myslím, že bylo na místě být rozzlobená.
Tak hodně zdaru!

Já Niki rozumím... teda jejímu "pochopeni".
Kdybych byla nemocná nebo jinak běžnýho života neschopná, taky bych si nepřála, aby se mnou někdo byl jen "z povinnosti"... z pocitu, že "se to tak dělá". nebo nedejbože "co by tomu řekli lidi".

Niky123 napsal(a):

Píšu to sem na Psychologickou, protože se s touhle situací potřebuju srovnat psychicky.

Jsem sice VŠ, ale hned po škole jsem začla pracovat v jiném oboru. V takovém, který dnes prakticky z vnějších důvodů zanikl. Z původního vzdělání už nevím fakt nic a z toho, co jsem 25 let vykonávala, jsou nabyté odborné zkušenosti k ničemu. Mám sice organizační schopnosti a domluvím se AJ a NJ, ale to dnes má skoro každý vycházející středoškolák.

Aby to nebylo "tak snadné" , jsem v období přechodu, což se u mě projevilo dvěma depresivními epizodami, z čehož tu druhou vyvolal právě stres z nástupu do nové práce. Mám prý určitou poruchu adaptace. Jelikož jsem podvakrát byla s depresí 2 měsíce v nemocnici, mám si prý najít práci bez stresu. Jenže - jaká práce je dnes bez stresu?? A kde ji vzít??
A jsem z malého města a o mých pobytech v nemocnici  s depresí se tu mezi lidmi ví.

Zatím zažívám samá odmítnutí, už docela dlouho. Potřebuji tohle pbdobí nějak zvládnout a nezhroutit se potřetí.
Budu ráda za každý podnět, radu zkušenost od vás. Dík.

Zbytečně se podceňujete. Řada dnešních, hlavně placených VŠ má mnohem nižší úroveň, než ty před rokem 1989. Podobné a ještě horší to je s úrovní školství středoškolského. Takže "každý vycházející středoškolák" je na tom s těmi jazyky co popisujete statisticky hůře, než předpokládáte. Znám několik "nových" maturantů a znalost a schopnost reálně se domluvit  vámi uvedenými jazyky je děsivá, až žádná. Takže opakuji, nepodceňujte se. Dnešní vzdělávací systém nevyrábí chytřejší lidi, ba právě naopak. Hlavu vzhůru!!

Judyno, je to velký domov důchodců asi o 120 lidech. Já bych byla (budu? jestli mě tedy vezmou) na patře, kde většina lidí je s těžkou demencí. Asi polovička z nich jsou bezmocní ležící, musí se přebalovat, krmit, některým i se pití dává injekční stříkačkou (samozřejmě bez jehly) přímo do pusy, protože se už nemůžou napít normálně a nezvládnou to ani brčkem. Spíš to tu vypadá jako nějaká LDNka. Nic veselého. Ale vidím, jak někteří i z těch ležících občas reagují na vlídné slovo...
Ta práce má smysl a doufám, že mě vezmou a budu tady něco těm stařenkám a starouškům platná.
Využiju tady svou empatii, které mám od přírody dost. Ale ostatní části mých schopností a vzdělání tady budou ležet ladem....  

Čau
Udělej si kurz pečovatelky /zdarma od ÚP/ : jsi sama, znáš jazyky - v Německu tě vezmou za 50 000 + ubytování a strava. Oficiálně, s pojištěním. Stačí hledat. V Norsku (tam Aj) až  90 000. Hledej sama, nebo přes agenturu.
14 dní pracuješ /jsi v domě nonstop se starouškem / - 14 dní volno. Ale může to být i jinak. Je to něco jako operka - ale starší a pro starší.
Této práce si tam moc váží a obzvlášť si pochvalují ženy z ČR a SR, jsou empatičtější, laskavější ... .
V 50 jsem se rozvedla, odešla z postu ředitelky a život se mi obrátil naruby. Prošla jsem si peklem, depresí, byla jsem na kolenou. Po vzpamatování se studuji VŠ, podnikám a nový partner mě na rukou nosí /já ho tedy také rozmazluji jak můžu/.
Je to tvoje volba jak půjdeš dál. Pokud můžeš, odcestuj, vydělej si ať si v důchodu můžeš užívat. Jestli tedy tě nezakoukáš do nějakého cizince. Drž se, bojuj, neztrácej čas a sílu pro 20 000 ze kterých 5 projezdíš.

Juliano, obdivuji tě, ale na tebou navrhovanou cestu nemám odvahu a asi ani povahu. Jsem citově vázaná na svůj dům, zahradu a moji rodiče budou časem taky potřebovat podporu (79 a 76 let).
Víš, takový život jako popisuješ, jsem vedla hodně let, byla jsem tak trochu motorová myš, zvládla jsem to dost let, ale pak mě porazila první epizoda deprese a v nemocnici mi radili - hlavně zvolnit.

Vlastně bych chtěla žít takový "normální, obyčejný" život - chodit někam do práce, žít ve svém domě, kde jsem ráda, mít prima partnera (na obzoru se objevila naděje... ), chodit na výlety a prožívat s partnerem společný hezký život....

Dorko, ty jsi ten správný typ na pečovatelku. Jestli mě vezmou, chtěla bych nasát tvůj optimismus a přirozenou radost ze života a to předávat těm starouškům....

Myslím, že legálně dělat pečovatelku v zahraničí lze do 40 let. Má příbuzná tam pracovala. Vydělala si velice slušně a jak tu děvčata říkají, 14 dní práce tam, 14 dní doma volno. na starosti jednu starou osobu s jídlem, podáváním léků, vycházkami, předčítáním, a tak. Rodina velice vděčná a uznalá - oni museli do práce a nemohli se o přestárlého osamoceného rodiče celodenně starat. Připouštím, ne každý je toho schopen jak u vlastních lidí, tak u těch služebně přidělených. Všichni vědí, že to stejně skončí odchodem toho opečovávaného. Tady se happy endu nedočkáš.
Přeji Ti Niki, aby Tě přijali, abys tam obstála a aby Tě to obohatilo.
Až budeš muset s rodiči zůstat doma, nezapomeň, že je to finančně ohodnoceno, ta celodenní péče, a že se to počítá do důchodu. Moje kamarádka o oba rodiče pečovala a měsíčně na tom byla lépe, než když chodila do práce. Byli ale s odpuštěním ležáci, ale ona to pro ně udělala  ráda.

kalupinka napsal(a):

Myslím, že legálně dělat pečovatelku v zahraničí lze do 40 let. Má příbuzná tam pracovala. Vydělala si velice slušně a jak tu děvčata říkají, 14 dní práce tam, 14 dní doma volno. na starosti jednu starou osobu s jídlem, podáváním léků, vycházkami, předčítáním, a tak. Rodina velice vděčná a uznalá - oni museli do práce a nemohli se o přestárlého osamoceného rodiče celodenně starat. Připouštím, ne každý je toho schopen jak u vlastních lidí, tak u těch služebně přidělených. Všichni vědí, že to stejně skončí odchodem toho opečovávaného. Tady se happy endu nedočkáš.
Přeji Ti Niki, aby Tě přijali, abys tam obstála a aby Tě to obohatilo.
Až budeš muset s rodiči zůstat doma, nezapomeň, že je to finančně ohodnoceno, ta celodenní péče, a že se to počítá do důchodu. Moje kamarádka o oba rodiče pečovala a měsíčně na tom byla lépe, než když chodila do práce. Byli ale s odpuštěním ležáci, ale ona to pro ně udělala  ráda.

Kamarátka 45+ pracovala legálne niekoľko rokov vonku, starala sa o individuálnych starkých - o nikoho teda tak dlho, aby jej zomrel (ani tá 92-ročná pani z Berlína). Teraz, po presťahovaní, sa rozhodla robiť u nich v obci v diakonickom domove seniorov, kam - citujem - "môžem dobehnúť v papučiach". Spokojná ja predtým, aj teraz.

Tehdy před 20 lety příbuzná myslím říkala, že zdravotní sestry agentura doporučuje pouze do 40 let. Nevím, jak to je nyní. Ona ale poskytovala i komplexní zdravotnický servis - injekce atd. Zdravotnice, která vařila,  ale to bylo tak nějak navíc. Hlavně potřebovali, aby s člověkem byla, mluvila, krmila ho a celkově obstarala. Vzala na vozíku ven, atd. No, vydělala si na dům a po té 40 si našla už práci tady. Ona se chopila té příležitosti krátce po revoluci. Mohla si to dovolit, její rodiče žili s nimi v domě a že byli na tom zdravotně dobře, děti byly obstarané. ZŠ měly v místě a manžel fungoval jako dobrý táta. ta rodina bez ní 2 týdny vydržela a pak byla s nimi 2 týdny denně a užila si je všechny. Musím říct, že ty dvě nebo tři rodiny s ní byly spokojené a nemohly si ji vynachválit. Raději zaplatili péči o svého starouška, než aby zůstali doma, zaprvé by museli zdravotnickou službu zaplatit a to asi hezky dostatečně těm v zdravotníkům v Rakouskum a zadruhé by museli pustit svoji práci a nikdo by jim asi nedal ani korunu. Myslím, že si příbuzná velice dobře spočítala, že jako zdravotní sestra zde by měla třetinu, čtvrtinu toho příjmu a o volnu ani nemluvě. Ty rodiny ji braly jako svého člena a když jeden klient zemřel, byla s nimi v první řadě na pohřbu jako skutečný člen rodiny. Ono obstarat kompletně člověka přes 80 rok dva tři čtyři...ať doma, tak v cizině - je oboje zápřahem.

Tak snad má můj příběh happy end: Vzali mě.
Dnes jsem začala obíhat nezbytné vstupní procedury a někdy příští týden začnu doopravdy. Cítím tu práci jako kotvu, mám aspoň nějakou jistotu a pocit, že se sama uživím.
Budu tu práci dělat co nejlíp a přitom se budu poohlížet po něčem lépe placeném.

Deprese, zdá se, zázračně ustoupila, cítím se pár dní už normálně, radostně. Ale to není jen jistotou práce, ale i nadějí na hezký vztah, někoho jsem poznala přes seznamku . Kéž by to všechno vyšlo.

Niky, super.

Jooo! Preju schopnost DAT a “prijmout“, co to jde...
Pak treba poznas, ze vic neni potreba..

Niky, to je moc prima.
Dobré by bylo pracovat ještě na psychice. Aby ne/existence tvé deprese nebyla závislá na ne/existenci partnera.

Eva. napsal(a):

Niky, to je moc prima.
Dobré by bylo pracovat ještě na psychice. Aby ne/existence tvé deprese nebyla závislá na ne/existenci partnera.

ano, to je pravda!