4.března : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 4.března : Směňování věcí provází lidstvo od jeho počátků.Nový SWAP Babinet pro všechny! 4.března : Stálice mezi moučníky? Vláčná a rychlá hrníčková bábovka z Granka 4.března : Krásná velikonoční dekorace. Stačí stará dřevěná krabička |
|
|
Taky jsem se týden odhodlávala.
Přeju jako Judy, ať tenhle relativně příznivý stav vydrží co nejdéle. A Tobě hodně sil, vím, jak je to vyčerpávající.
Není tady
Andreo, i já se připojuju k Judyně a Modrovousovi. Však víš...
Není tady
Díky moc holky Prostě bojujeme (ale ne nijak násilně, vše děláme tak nějak intuitivně a přirozeně) a dokud to jen trošku půjde, tak se jen tak lehce nevzdáme
Není tady
Našla jsem toto své staré vlákno .... je tak zvláštní to zpětně číst. Je to jako vrátit se v čase, přesně se mi vybavují ty okamžiky. Jak to u nás dopadlo asi většina tady ví, už nemám ani maminku, ani tatínka. Úplně nejtěžší z těch pěti a půl roků boje o život byl ten rok poslední, kdy zemřela maminka a zůstal táta sám. Okamžik, kdy mi zavolala lékařka z nemocnice, že už se to stalo....a já musela jít za tátou, který zrovna spal (ten den jsem s ním byla na onkologii a byl unavený), musela ho vzbudit a říct mu to.To bylo hodně krutý. To nejtěžší. Pořád vidím jeho výraz v očích. Vidím a navždy budu vidět a slyšet i jejich poslední pohledy a slova. Byla jsem "nezkušená", doma dvě zoufalé děti (deset měsíců před tím totiž zemřela i manželova maminka, takže ztratili obě babičky), umírající táta - čerstvý vdovec a já musela zařídit vše, od nemocnice, přes pohřeb až po hrob. Je šílený stát nad rakví vlastní mámy (navíc, když byla tak mladá a zemřela dva dny před svými narozeninami) .... a o rok později si to zopakovat komplet to samé s tátou.
Kdybych měla ty roky bilancovat - bylo to zoufalý. Beznadějný. Smutný. Chvílemi i nadějný. Byla to smršť. Fičák. Facky zleva a zprava. Ale byly i chvíle, kdy jsme se dokonce i smáli. Velmi často brečeli (tajně, aby to ten druhý neviděl). Hodiny a hodiny strávené u lékařů. Častokrát střet s jejich arogancí, občas (velmi často) si člověk připadá jako při boji s větrnými mlýny. Potkala jsem ale také během té cesty zdravotnický personál, před kterým smekám (přesněji za celou tu dobu to byly jen dva lékaři a jedna sestřička a těm jsem pak osobně poděkovala). Potkala jsem také hyeny, na které snad karma jednou dolehne. Neskutečně jsem za ty roky zestárla, hodně se "zocelila" a výrazně změnila. Vím to. Je to nepřenesitelná osudová zkušenost.
Na konci září to bude rok, co jsem, jak já říkám "úplný sirotek". Často si v duchu kladu otázku, jak jsi to proboha všechno přežila? Jak si to vůbec zvládla? Upřímně - nevím. Co vím, že rána v duši je hluboká a jizva v srdci stále moc čerstvá. Nevím, zda se s tím někdy vyrovnám. Teď prostě dělám jediné ... jdu dál. Moc nepřemýšlím. Prostě žiju. Snažím se po kouskách dát dohromady. Jde to sice pomalu, ale jak je asi poznat i z napsaného, já se jen tak nedám. Bojuju
A nakonec mého slohu velké děkuji i vám všem, co jste mi psali, píšete a byli při mě
Není tady
Andrejko, člověk vydrží hodně...
Tak bojuj a jdi dál, stojí to za to. Teď ještě "kulháš" a jsi trošku shrbená, ale postupem času bude Tvá chůze jistější a záda rovnější. Bolest a únava budou čím dál menší. Časem.
Navíc já fakt věřím tomu, že naši mrtví milovaní na nás dávají pozor a jsou nějakým způsobem s námi.
Není tady