Andreo, i já se připojuju k Judyně a Modrovousovi. Však víš...    

Našla jsem toto své staré vlákno .... je tak zvláštní to zpětně číst. Je to jako vrátit se v čase, přesně se mi vybavují ty okamžiky. Jak to u nás dopadlo asi většina tady ví, už nemám ani maminku, ani tatínka. Úplně nejtěžší z těch pěti a půl roků boje o život byl ten rok poslední, kdy zemřela maminka a zůstal táta sám. Okamžik, kdy mi zavolala lékařka z nemocnice, že už se to stalo....a já musela jít za tátou, který zrovna spal (ten den jsem s ním byla na onkologii a byl unavený), musela ho vzbudit a říct mu to.To bylo hodně krutý. To nejtěžší. Pořád vidím jeho výraz v očích. Vidím a navždy budu vidět a slyšet i jejich poslední pohledy a slova.  Byla jsem "nezkušená", doma dvě zoufalé děti (deset měsíců před tím totiž zemřela i manželova maminka, takže ztratili obě babičky), umírající táta - čerstvý vdovec a já musela zařídit vše, od nemocnice, přes pohřeb až po hrob. Je šílený stát nad rakví vlastní mámy (navíc, když byla tak mladá a zemřela dva dny před svými narozeninami) .... a o rok později si to zopakovat komplet to samé s tátou.

Kdybych měla ty roky bilancovat - bylo to zoufalý. Beznadějný. Smutný. Chvílemi i nadějný. Byla to smršť. Fičák. Facky zleva a zprava. Ale byly i chvíle, kdy jsme se dokonce i smáli. Velmi často brečeli (tajně, aby to ten druhý neviděl). Hodiny a hodiny strávené u lékařů. Častokrát střet s jejich arogancí, občas (velmi často) si člověk připadá jako při boji s větrnými mlýny. Potkala jsem ale také během té cesty zdravotnický personál, před kterým smekám (přesněji za celou tu dobu to byly jen dva lékaři a jedna sestřička a těm jsem pak osobně poděkovala). Potkala jsem také hyeny, na které snad karma jednou dolehne. Neskutečně jsem za ty roky zestárla, hodně se "zocelila" a výrazně změnila. Vím to.  Je to nepřenesitelná osudová zkušenost.

Na konci září to bude rok, co jsem, jak já říkám "úplný sirotek". Často si v duchu kladu otázku, jak jsi to proboha všechno přežila? Jak si to vůbec zvládla? Upřímně - nevím. Co vím, že rána v duši je hluboká a jizva v srdci stále moc čerstvá. Nevím, zda se s tím někdy vyrovnám. Teď prostě dělám jediné ... jdu dál. Moc nepřemýšlím. Prostě žiju. Snažím se po kouskách dát dohromady. Jde to sice pomalu, ale jak je asi poznat i z napsaného, já se jen tak nedám. Bojuju

A nakonec mého slohu velké děkuji i vám všem, co jste mi psali, píšete a byli při mě