Ano. A ja myslim, ze ten nadhled se ziskava tim, ze nam zivot obcas neumoznil resit  problemy, kt. jame povazovali ua neodkladne dulezite, a ony se, kupodivu, vyresily samy...

Prepáč, Kalupinka, ale keď si ty tak strašne brániš to svoje, že do cudziny nie - si ochotná pouvažovať aj o tom, že niekto iný to môže mať inak? A o tom, že posielať ženu v kríze po rozchode a odchode zo zamestnania na onkológiu a k týraným ženám nemusí byť najlepší nápad? Ja si na rozdiel od teba myslím, že človek by mal mať najprv v sebe upratané, mal by mať pocit, že dal SEBE to, čo potrebuje - a až potom môže rozdávať ďalším. Dávať môžeš len to, čo máš... Keď nemáš V SEBE šťastie, spokojnosť a pocit lásky, tak do tých centier chodíš len sosať energiu a uisťovať sa, že je na svete ešte niekto, kto sa má aj horšie ako ty - a to mi zaváňa skôr škodoradosťou ako pomocou blížnemu. Keď pomôžem sebe a cítim sa fajn, môžem pomáhať aj ostatným. Mne sa zdá, že Ztracenka momentálne skôr sama potrebuje poradiť a pomôcť, než že by túžila pomáhať ostatným.    
Inak, prácu v zahraničí cez agentúru ani neodporúčam, kto vie jazyk, nájde si aj sám - či už cez známych alebo cez internet. Šanca, že človek vonku neuspeje alebo sa sklame, je podľa mňa rovnaká ako že sa mu to stane tu - a šanca zarobiť si niečo navyše je neoddiskutovateľne vyššia.

Upravil(a) Selima (1. 8. 2015 9:40)

kalupinka napsal(a):

Konečně mi někdo nastavil zrcadlo. Konečně jsem pochopila, že nejsem v cizině proto, že jsem bázlivá, líná a pohodlná. Ne, nezlobím se. Ovšem ani se tím nijak nebudu zabývat. K čemu řešit názor člověka, co mě nezná.
Dokázala jsem, co jsem chtěla a po čem jsem toužila tady v Čechách. Několik let jsem měla tři zaměstnání. Moc mě to bavilo a bylo to i užitečné - chtěla jsem po rozvodu vlastní bydlení. V cizině jsem byla několikrát pouze na dovolené. Nejdéle dva týdny. Jo, hezky tam bylo. Všude jinak.
Nikdy, ani v dobách, kdy jsem neměla kde bydlet, jsem vůbec neuvažovala o tom, že chci do ciziny kvůli práci. Nebo abych tak nějak našla něco, co mi chybí. To, proč jsem na světě, musím umět najít v sobě! To mi nikdo nepřinese ani ve výplatě, ani ve vztahu, ani v ničem jiném. Ztracenka je mladá, něco v hlavě má, nenechá se vláčet, kam nechce, umí si říct, kdy je dost v práci i ve vztahu. Snad ne až tak špatná deviza do života? A že má pocit, že by chtěla něco jiného...Jsme na světě kvůli sobě nebo kvůli těm kolem nás? Ztracenko, už jsi někdy byla na onkologickém oddělení, v domově pro týrané ženy, v dětském domově, už jsi někdy mluvila s bezdomovcem, dala mu kus jídla, viděla jsi lidi, co přišli kvůli neštěstí o celou rodinu,  mohla bys trochu formulovat, co vlastně chceš a hledáš, krom toho, že budeš platit byt tady i tam, pokud se tam tedy vydáš a čekat někde ve světě na zázrak, který s největší pravděpodobností nepřijde? Mám v rodině tři případy, jestli tím nikoho neurazím, kdo se vydali do světa za prací. Všichni tři - jeden jednotlivec a dvě dvojice - se vrátili zpátky dřív a ty velký prachy, co si chtěli dovézt, asi někde ztratili cestou. Asi byli tak líní, bázliví a pohodlní, jako jsem já, kdo ví...Po návratu z ciziny - šlo o Anglii, Španělsko a Německo, řekli: 1. STÝSKALO SE MI 2. AGENTURA NÁS PĚKNĚ NAPÁLILA 3.  VYDĚLALI JSME NEJMÍŇ ZE VŠECH A TO JSME CELOU SMĚNU MAKALI JAKO ŠROUBY, UŽ NIKDY VÍCE. 
Vzhledem k tomu, že mám za sebou hodně špatný konec manželství a hodně ošklivou nemoc, na dost věcí se koukám nějak jinak. Neřeším, co stejně nevyřeším a co chci, za tím umím jít. Na mých dvou nových pracovištích / šlo o volné dny a hodiny, kdy jsem nebyla ve hlavním zaměstnání, tedy odpoledne, večery, víkendy/ jsem se dokázala postavit k práci, kterou jsem v životě nedělala a obstála v silné konkurenci ostatních. Mě nepropustili ani nevyhodili. Na mě byl spoleh. Takže ta lenost je fakt diskutabilní. No nic...den pokročil...jdu se válet ke knížce.....Dneska jsem doma sama...ale spokojená i s tím. Na světě je dobře. Když se na to podíváš z toho správného úhlu.

kalupinko, je jasné, že chlebík v zahraničí není zadarmo. Ale člověk tam získá spoustu zkušeností a jazykové znalosti.  A je problém tvých příbuzných, že si hledali práci přes agenturu. I že si vydělali nejmíň ze všech. Možná nebyli schopni adaptace na náročné poměry.
Můj syn je v Anglii 2 roky, nepracuje přes agenturu, jako všude, tam taky má své starosti, to by měl i doma. Je spokojený a už si docela hezky vydělal. Ale musí makat. Pečené holuby nikde do pusy samy nepadají. Ani v zahraničí, ani u nás.
Je dobře, že ses o sebe postarala. Ale kvůli tomu, cos napsala, není nutné, aby do zahraničí nevycestoval ten, kdo tu zkušenost získat chce. Ostatně, vrátit se dá vždycky.
Někdo dokáže, co chce, tady v Čechách a někdo zase v zahraničí.
Nechápu, proč se tě ta psaní tak dotkla, že jsi musela reagovat tímto způsobem. Možná by stálo za to zapřemýšlet, proč to v tobě vyvolalo takovéhle reakce. Co ještě potřebuješ v sobě změnit.
Na světě je dobře. Ale úhel, který je správný pro tebe, nemusí být správný i pro ostatní. Co myslíš?

Rozeběhla se tu velmi zajímavá diskuze, ani jsem to nečekala Je zajímavé číst příspěvky, ve kterých jsou názory k oběma možnostem - jak možnost vycestovat, tak také možnost zůstat doma a rozvíjet se v ČR. Já osobně jsem nikdy nechtěla vycestovat do zahraničí kvůli tomu, že bych si myslela, že tam vydělám nějaké velké peníze, v podstatě mi o peníze nikdy nešlo a vždycky to bylo to poslední, co jsem zvažovala. Vždy když jsem o tom snila, tak jsem si spíš představovala, že změním prostředí, poznám nová místa a nové lidi, konečně na vlastní oči uvidím, jak to doopravdy chodí v zemi, kterou mám ráda už od puberty (mluvím o Irsku a Anglii; nikam jinam mě to netáhne). I teď, když zvažuju, jestli odjet nebo ne, tak by to bylo spíš jen takové dobrovolnické vypomáhání a ne vydělávání peněz. Jedna z možností, jak se dostat do zahraničí je totiž taková, že si vyberete nějakou rodinu (jsou na to speciální webové stránky), které s něčím pomáháte cca 4 hodiny denně, 5 dnů v týdnu (např. vést hostel nebo pomáhat s dětma nebo pomáhat na farmě atd.) a oni vám na oplátku za to poskytnou ubytování a stravu zdarma, takže to není o tom, že bych pracovala od rána do večera, spíš je to o tom, že bych mohla i cestovat a víc poznat danou zemi. A navíc je to jen krátkodobé - to znamená, že se na takovýto pobyt dá jet třeba jen na 2-3 týdny (nebo klidně i na dýl - záleží na domluvě).  Je to vyloženě o tom být někde jinde, vidět jiný kraj a zažít jiné zážitky. A pro mě ještě jeden důležitý aspekt - být delší dobu u moře, které miluju a vždycky po každé dovolené (u moře) je mi těžko u srdce, když se musím vrátit zpátky. V tom nejideálnějším případě bych se k moři přestěhovala okamžitě, ale musela bych si tam s sebou vzít celou rodinu a všechny kamarády - což je samozřejmě nereálné   Takže teď prostě zvažuju, jestli odjet nebo ne - momentální věc, která mě od toho odrazuje, je můj psychický stav, který není po rozchodu úplně ideální, často brečím, protože je mi smutno, protože je to ještě dost čerstvé a nevím, jak by to na mě působilo v cizí zemi. Nechci někam jet jako hromádka neštěstí a hlavně s nabouraným sebevědomím. Říkám si, že si dám ještě týden nebo dva a uvidím, jak se budu cítit potom. Ani nevím, proč to sem vlastně píšu, ale asi mi to hodně pomáhá utřídit si myšlenky a taky číst si názory od lidí, kteří to vidí z úplného nadhledu. Proto jsem vděčná za všechny vaše příspěvky

Lenže ty si doma šťastná a spokojná - na rozdiel od Ztracenky...  Teba preč absolútne nič nemotivuje, z tvojho strachu a lenivosti a pohodlnosti...
Tohle se mě dotklo, představ si.
Tady přece bývaly přátelské diskuse a vůle poradit, pomoci? K čemu to navážení do druhého, který má jiný názor?
Podle směru a vývoje diskuse a také podle další reakce Ztracenky soudím, že už není moc co dodat. Ona tam chce jet na výlet. Na málo týdnů. Co jí brání? Tady nejde o půlroční, roční pobyt. V čem je tedy  problém?
Dál bych si tedy dovolila podotknout, že bez práce je ze svojí vůle a bez partnera taky. Bylo to její rozhodnutí. Nepochopím tedy, nač se vlastně ptá. Zbavila se práce - povinnosti denně vstát a možnosti strávit v zaměstnání půl dne, rozešla se s přítelem,  to nevěděla, že bude mít ještě horší pocity, než předtím? Ve vztahu neuspokojivém, a bez takového běžného, každodenního cíle? Uvědomuje si, že jsou lidi v daleko horších pozicích a situacích, kteří by to její - momentálně bez práce a momentálně bez blízkého člověka - brali všemi deseti?
Chce-li Ztracenka výlet, ať si jede. Já jí chtěla prostě říct, že to tu její situaci nevyřeší. Vrátí se sice bohatší o zážitky, ale do stejného, odkud vyjela.

Ano. Davam ano aj tomu nesouhlasu s posledni vetou, ac s tim nesouhladim. Ja myslim, ze i s novymi zkusenostmi se veci muzou vratit do starych koleji. Pac ty “nove zkuwsenosti“, ktere muzou byt obohacujici, ja je nemusim potrebovat jako nezbytne pro svuj zivot.

A ja to zas myslela tak, ze i kdyz nekde jinde pozna jine lidi, jine mravy, jinou praci atd.atd., muze prijit i na to  ze doma to vlastne bylo lepsi, jen nektere veci je potrrba poopravit, a tak, vis?
Asi podle rceni, ze nekterych veci si vazime az tehdy, kdyz o ne prijdeme...

Ztracenka napsal(a):

Rozeběhla se tu velmi zajímavá diskuze, ani jsem to nečekala Je zajímavé číst příspěvky, ve kterých jsou názory k oběma možnostem - jak možnost vycestovat, tak také možnost zůstat doma a rozvíjet se v ČR. Já osobně jsem nikdy nechtěla vycestovat do zahraničí kvůli tomu, že bych si myslela, že tam vydělám nějaké velké peníze, v podstatě mi o peníze nikdy nešlo a vždycky to bylo to poslední, co jsem zvažovala. Vždy když jsem o tom snila, tak jsem si spíš představovala, že změním prostředí, poznám nová místa a nové lidi, konečně na vlastní oči uvidím, jak to doopravdy chodí v zemi, kterou mám ráda už od puberty (mluvím o Irsku a Anglii; nikam jinam mě to netáhne). I teď, když zvažuju, jestli odjet nebo ne, tak by to bylo spíš jen takové dobrovolnické vypomáhání a ne vydělávání peněz. Jedna z možností, jak se dostat do zahraničí je totiž taková, že si vyberete nějakou rodinu (jsou na to speciální webové stránky), které s něčím pomáháte cca 4 hodiny denně, 5 dnů v týdnu (např. vést hostel nebo pomáhat s dětma nebo pomáhat na farmě atd.) a oni vám na oplátku za to poskytnou ubytování a stravu zdarma, takže to není o tom, že bych pracovala od rána do večera, spíš je to o tom, že bych mohla i cestovat a víc poznat danou zemi. A navíc je to jen krátkodobé - to znamená, že se na takovýto pobyt dá jet třeba jen na 2-3 týdny (nebo klidně i na dýl - záleží na domluvě).  Je to vyloženě o tom být někde jinde, vidět jiný kraj a zažít jiné zážitky. A pro mě ještě jeden důležitý aspekt - být delší dobu u moře, které miluju a vždycky po každé dovolené (u moře) je mi těžko u srdce, když se musím vrátit zpátky. V tom nejideálnějším případě bych se k moři přestěhovala okamžitě, ale musela bych si tam s sebou vzít celou rodinu a všechny kamarády - což je samozřejmě nereálné   Takže teď prostě zvažuju, jestli odjet nebo ne - momentální věc, která mě od toho odrazuje, je můj psychický stav, který není po rozchodu úplně ideální, často brečím, protože je mi smutno, protože je to ještě dost čerstvé a nevím, jak by to na mě působilo v cizí zemi. Nechci někam jet jako hromádka neštěstí a hlavně s nabouraným sebevědomím. Říkám si, že si dám ještě týden nebo dva a uvidím, jak se budu cítit potom. Ani nevím, proč to sem vlastně píšu, ale asi mi to hodně pomáhá utřídit si myšlenky a taky číst si názory od lidí, kteří to vidí z úplného nadhledu. Proto jsem vděčná za všechny vaše příspěvky

Jejda, ty to máš pekne premyslené! Akurát - rátaj s tým, že moria okolo Anglicka a Írska nie sú práve teplé, resp. ideálne na kúpanie, ak len nie si otužilec. Skôr tak sedieť na brehu a kochať sa...

Dorka napsal(a):

A ja to zas myslela tak, ze i kdyz nekde jinde pozna jine lidi, jine mravy, jinou praci atd.atd., muze prijit i na to  ze doma to vlastne bylo lepsi, jen nektere veci je potrrba poopravit, a tak, vis?
Asi podle rceni, ze nekterych veci si vazime az tehdy, kdyz o ne prijdeme...

No ale ten človek sa síce možno vráti do "stejného", ale už to nebude "stejné", keďže on nebude "stejný".  A vovovo tom to je.

Sel, ty nevies vyňať len par viet, ktore mas potrebu komentovat?
Moj tel.ma malucku obrazovku, a ked mam prispevok natiahnuty na celu stranku a nudi ma, tak mi to VA!

Iste, a mŕtvi nemajú vôbec žiadnu slobodu rozhodovania - akurát absolútne nevidím súvislosť... okrem tej, že Kalupi želá Ztracenke buď onkologické ochorenie, alebo ju posiela pokochať sa, ako zle sa ľudia môžu mať.

Pro ty méně chápavé: Vzpomněla jsem lidi, co řeší podstatnější věci, zásadnější a životně prvořadější. Být spokojená se životem, šťastná, mít pocit naplněnosti, atd.  je pro ně v dané situaci nadstandard. Oni myslí na to, zda uvidí vyrůstat svoje děti, zda se ještě kdy vrátí do práce, zda jednou budou slušně bydlet, zda budou mít doma takové ty samozřejmosti, jako je pračka, nový sporák, nová postel...

O tom, že bych té holce přála onemocnění, tím méně onkologické, jsem naprosto neuvažovala. Jak tohle může někoho napadnout? Vůbec jsem taky nemyslela na to, aby Ztracenka šla pomáhat zkrachovalým existencím, vodit pijany na záchytku, aby je nezajelo auto, nosit mísy ve špitále těžce nemocným, ničit si nervy v dětském domově s těmi, na které rodiče kašlou a ty děti tu nenávist obracejí proti těm, kdo se o ně starají. A aby se tam Ztracenka dočista dodělala psychicky i fyzicky. A už vůbec, aby se radovala...paráda, tihle, na ty je radost pohledět, jak jsou na dně, například tenhle, panejo, ten asi do rána nevydrží, na to si tu počkám, vezmu noční....Fakt jsem to napsala tak, že se to dalo pochopit, jak píše Selima? No nazdar. To fakt abych vážila každý slovní obrat.

Chtěla jsem jí říct, že každý z těch lidí by jí nejspíš řekl...holka, nepřidělávej si zbytečný starosti, raduj se z maličkostí, dávej si radši menší cíle, na který teď stačíš, potom to dopiluješ, život je krátkej, víš? My už to víme, jak umí s člověkem zamávat.

Já neříkám, že starosti Ztracenky jsou prkotiny. Já říkám, že ať se vydá kamkoli, to, proč žije, musí najít v sobě. Zpočátku to vypadalo, že se hodlá usadit v cizině nadlouho. Je to jen můj názor, ale takový útěk před realitou z mého pohledu je plýtvání energií. Nemám sílu na to, abych žila, a tak se potáhnu za čímsi nepojmenovatelným do světa?

Jo, nějaký ten týden, proč ne. Jakoby v rámci dovolené. Ale na to se lidi neptají, to si snad můžou rozhodnout sami?! To není životní rozhodnutí. Je to delší výlet. Nemá-li Ztracenka jasno, zda několikatýdenní výlet má uskutečnit, pak ať raději zůstane zde. Má blízko rodinu, doktory, zná to tu, ví, co od koho může čekat. Asi je taky na podpoře, na pracáku, zařazena v evidenci nezaměstnaných, tu svou pozici si stejně musí vybudovat tady! Až se vrátí, začne odznovu. Přihlásit na pracák, atd. Nevím, za sebe říkám, nejela bych do ciziny. Já si ten zahraniční výlet za kamarády mohu udělat kdykoli...za cizími, abych tam byla sama, ...bych rozhodně nejela. Ne každý to ustojí. Ztracenka si není jistá, cítím to....

Dorka napsal(a):

Selima napsal(a):

Iste, a mŕtvi nemajú vôbec žiadnu slobodu rozhodovania - akurát absolútne nevidím súvislosť... okrem tej, že Kalupi želá Ztracenke buď onkologické ochorenie, alebo ju posiela pokochať sa, ako zle sa ľudia môžu mať.

Sel, to uz ja osobne vidim ako TVOJE “pokrivene myslenie“, vies? (teda vidiet v mojom prispevku TOTO...)

A môžeš mi teda, prosím, vysvetliť, ako si svojím krásnym rovným myslením teda vysvetľuješ Kalupinkin príspevok, ktorý rozoberáš?

kalupinka napsal(a):

Iste, a mŕtvi nemajú vôbec žiadnu slobodu rozhodovania - akurát absolútne nevidím súvislosť... okrem tej, že Kalupi želá Ztracenke buď onkologické ochorenie, alebo ju posiela pokochať sa, ako zle sa ľudia môžu mať.

Pro ty méně chápavé: Vzpomněla jsem lidi, co řeší podstatnější věci, zásadnější a životně prvořadější. Být spokojená se životem, šťastná, mít pocit naplněnosti, atd.  je pro ně v dané situaci nadstandard. Oni myslí na to, zda uvidí vyrůstat svoje děti, zda se ještě kdy vrátí do práce, zda jednou budou slušně bydlet, zda budou mít doma takové ty samozřejmosti, jako je pračka, nový sporák, nová postel...

O tom, že bych té holce přála onemocnění, tím méně onkologické, jsem naprosto neuvažovala. Jak tohle může někoho napadnout? Vůbec jsem taky nemyslela na to, aby Ztracenka šla pomáhat zkrachovalým existencím, vodit pijany na záchytku, aby je nezajelo auto, nosit mísy ve špitále těžce nemocným, ničit si nervy v dětském domově s těmi, na které rodiče kašlou a ty děti tu nenávist obracejí proti těm, kdo se o ně starají. A aby se tam Ztracenka dočista dodělala psychicky i fyzicky. A už vůbec, aby se radovala...paráda, tihle, na ty je radost pohledět, jak jsou na dně, například tenhle, panejo, ten asi do rána nevydrží, na to si tu počkám, vezmu noční....Fakt jsem to napsala tak, že se to dalo pochopit, jak píše Selima? No nazdar. To fakt abych vážila každý slovní obrat.

Chtěla jsem jí říct, že každý z těch lidí by jí nejspíš řekl...holka, nepřidělávej si zbytečný starosti, raduj se z maličkostí, dávej si radši menší cíle, na který teď stačíš, potom to dopiluješ, život je krátkej, víš? My už to víme, jak umí s člověkem zamávat.

Já neříkám, že starosti Ztracenky jsou prkotiny. Já říkám, že ať se vydá kamkoli, to, proč žije, musí najít v sobě. Zpočátku to vypadalo, že se hodlá usadit v cizině nadlouho. Je to jen můj názor, ale takový útěk před realitou z mého pohledu je plýtvání energií. Nemám sílu na to, abych žila, a tak se potáhnu za čímsi nepojmenovatelným do světa?

Jo, nějaký ten týden, proč ne. Jakoby v rámci dovolené. Ale na to se lidi neptají, to si snad můžou rozhodnout sami?! To není životní rozhodnutí. Je to delší výlet. Nemá-li Ztracenka jasno, zda několikatýdenní výlet má uskutečnit, pak ať raději zůstane zde. Má blízko rodinu, doktory, zná to tu, ví, co od koho může čekat. Asi je taky na podpoře, na pracáku, zařazena v evidenci nezaměstnaných, tu svou pozici si stejně musí vybudovat tady! Až se vrátí, začne odznovu. Přihlásit na pracák, atd. Nevím, za sebe říkám, nejela bych do ciziny. Já si ten zahraniční výlet za kamarády mohu udělat kdykoli...za cizími, abych tam byla sama, ...bych rozhodně nejela. Ne každý to ustojí. Ztracenka si není jistá, cítím to....

Odpusť, fakt mi nenapadlo, že to TY si vrchná autorita, ktorá určuje druhým, čo má byť v ich živote "podstatnější, zásadnější a životně prvořadější". Môžeš mi, prosím, napísať, čo ťa na to kvalifikuje? Alebo si myslíš, že všetkých X miliárd ľudí na Zemi musí mať rovnaké životné hodnoty a priority ako Kalupinka? A to po celý život, od puberty až po hrob? Ja si to nemyslím - a preto som hľadala iné veci, ktoré si tým možno chcela vyjadriť.   
Ztracenka je proste podľa mňa na križovatke a chce počuť názory ľudí, ktorí na nej tiež boli, a ich skúsenosti. (Ty si po rozvode chodila po onkológiách a záchytkách? Ak áno, tka klobúk dolu - to ja som mala dosť problémov sama so sebou, to priznávam. Pozorovať onkologických pacientov by ma asi dostalo na psychiatriu...)