Dorka napsal(a):

Uvaha nad potencionalnim prubehem potencialni nevery:
M: Draha, vcera na sluzebni ceste se vyskytla takova ochotna pipka, tak jsem si s ni zaspasoval. Nic vazneho, jen sex... Tobe se nevyrovna, miluju te...
Z: To je v poho, ja jsem na firemnim vecirku take podrzela sefovi, tolik me svadel, ..bylo to fajn, ale na tebe, milacku, nema...

Jo asi tak....
A zajímalo by mě pokračování. Protože i když u ženy se jaksi předpokládá, že by mužovu nevěru měla ustát, u muže je to jiné. Tam neplatí  - co dělám  já, můžeš i ty.

Proto mě zaujala věta zakladatelky o tom, jak manžel by pochopil její nevěru, ovšem jen pokud by byl zdravotně indisponován. Zároveň ale mluvil o naprosto běžných nevěrách svých kolegů - o nic přece nejde - oni své ženy milují. Ale zajímalo by mě, jestli jsou tak tolerantní k nevěrám svých manželek.

sahleb napsal(a):

Ja si naopak mys,im, ze vstoupit do svazku s tim  ze si budeme verni je normalni.

sahleb vystihla skutečnou podstatu.
Nenechme si namluvit, že být ve vztahu s tím, že si budeme věrni, není normální.

Eva. napsal(a):

sahleb napsal(a):

Ja si naopak mys,im, ze vstoupit do svazku s tim  ze si budeme verni je normalni.

sahleb vystihla skutečnou podstatu.
Nenechme si namluvit, že být ve vztahu s tím, že si budeme věrni, není normální.

Ano.
Ovsem jako vedlejsi produkt teto duchaplne debaty vyplynulo, ze jaksi my zeny musime pocitat s tim, ze nam chlapi zahnou, a v ramci emancipace bychom se mely naucit totez (zahybat) a chlapy presvedcit o tom, ze nam to MUSEJ ROVNOPRAVNE TOLEROVAT...
Pac ako hovori Sel, nic nemozes dopredu ani vediet, ani slubit...
Ja si teda ale myslim, ze viem, a to moc dobre, ze slubit mozem len to, co mozem splnit, inak si robim z huby pr... a nestojim za nic...

Eva. napsal(a):

Selima napsal(a):

Podľa mňa je manželský sľub jeden z najvčších oj... oblbovákov ľudstva. Človek môže byť presvedčený, o čom chce - fakt je, že ani NETUŠÍ, čo mu život nakladie za skúšky, testy, pokušenia, krízy, apod., takže to je podľa mňa niečo na úrovni sľubu, že nikdy nezomriem. Jasné, môžem manžela potešiť tým, že mu sľúbim žiť večne a nikdy nezomrieť, ale... ALE splnenie je druhá vec. A výpovedná hodnota toho sľubu je 0,000000 ho :-). Je to proste rituál na úrovni rozbíjania tanierov alebo kŕmenia novomanželov, žiaden väčší význam by som mu nepripisovala. Bloud, kto ho berie doslova a smrteľne vážne.

Pro mě je manželství nejvíc, co může mezi mužem a ženou být. O tom to právě je, Selimo. O vnitřní pokoře, o sdílení, o vědomí, že co slibuji, to i dodržím. V dobrém i ve zlém. O tom to právě je. O tom splnění. O takové síle slibu, která je navždy.
To, co píšeš ty a někteří jiní, píší lidé, kteří ještě nepochopili.

Ja som pochopila, ale inak ako Ty... sľub je bezcenný, čo je cenné - a pravdivé - je "mám ťa rád/rada a budem sa snažiť budovať s tebou spoločné šťastie čo najdlhšie, kým to bude nás oboch aspoň trochu prínosné a kým budeme šťastní...". Amen. (Mmch, aj ty, aj tvoj miláčik ste už, myslím, vernosť a ďalšie nesplniteľné veci sľubovali - a kde sú tie sľuby? Kde je ich splnenie...?) A mmch, ty hovoríš o sľube, ktorý TY dodržíš, ale ani slovo o tom, že by si mala právo (nehovoriac už o praktických prostriedkoch, ako to urobiť) vymáhať vernosť od partnera. Podľa mňa nemáš ani právo žiadať od neho žiadne sľuby - ak ti ich sám dá, tak OK - ale to ešte nemusí znamenať, že naozaj VIE, čo sľubuje a bude to vedieť stále, aj o 20 rokov...

Upravil(a) Selima (23. 7. 2015 0:03)

Eva. napsal(a):

sahleb napsal(a):

Ja si naopak mys,im, ze vstoupit do svazku s tim  ze si budeme verni je normalni.

sahleb vystihla skutečnou podstatu.
Nenechme si namluvit, že být ve vztahu s tím, že si budeme věrni, není normální.

Je to krásny ideál, realita je to percentuálne malá... Ani jeden z tvojich - dlhodobejších, o tom sa bavíme - partnerov nebol/nie je verný... Takže povedzme to takto - je štatisticky časté, že žena je verná v nádeji, že muž to ocení a tiež bude verný, ale muž je pritom dosť často neverný (štatisticky častejšie, ako žena- neviem síce s kým, asi s inými mužmi... alebo vdovami ). Neviem, čo je "normálne" - to je také alibistické slovo - ale štatisticky je to asi takto.

Upravil(a) Selima (22. 7. 2015 23:42)

Selima napsal(a):

Ja som pochopila, ale inak ako Ty... sľub je bezcenný, čo je cenné - a pravdivé - je "mám ťa rád/rada a budem sa snažiť budovať s tebou spoločné šťastie čo najdlhšie, kým to bude nás oboch aspoň trochu prínosné a kým budeme šťastní...". Amen. (Mmch, aj ty, aj tvoj miláčik ste už, myslím, vernosť a ďalšie nesplniteľné veci sľubovali - a kde sú tie sľuby? Kde je ich splnenie...?) A mmch, ty hovoríš o sľube, ktorý TY dodržíš, ale ani slovo o tom, že by si mala právo (nehovoriac už o praktických prostriedkoch, ako to urobiť) vymáhať vernosť od partnera. Podľa mňa nemáš ani právo žiadať od neho žiadne sľuby - ak ti ich sám dá, tak OK - ale to ešte nemusí znamenať, že naozaj VIE, čo sľubuje a bude to vedieť stále, aj o 20 rokov...

To sis popletla, Selimo. Co jsem slíbila při uzavření manželství, jsem slíbila NAVŽDY. A taky dodržovala. Že to nebylo navždy pro mého BM, za to opravdu nemůžu. A taky mě nepozorně čteš. Žádné sliby od nikoho nežádám. V tom máš pravdu, že nemám právo je žádat. Ale zřejmě nevíš, jak probíhá svatební obřad, když toto píšeš. Ale pokud někdo sliby dává, tak si má za nimi stát a když je dal, tak jim i dostojí. To dělá z člověka charakter.
A co se mého přítele týká - jak říkáš, to je jeho život a jeho sliby, ne mé. Jsem tady za sebe a ne za něj a jestli dal manželský slib neuváženě, za to já odpovědnost nenesu.

Jj, ale to sa rozoberá PARTNEROVA nevera a reakcie na ňu - a čo je normálne a nenormálne pri partnerovej nevere. No a - štatistiky-neštatistiky - tvoji partneri skôr potvrdzujú teóriu o mužskom zahýbaní, než aby ju vyvracali, pravda.

Judyna napsal(a):

Svého manžela považuji za zralého člověka, který cítí a ví, v čem chce žít ví, že ho do toho nikdo netlačí ani nenutí a ani by to nedopustil, tudíž, pokud je se mnou, zjevně chce být se mnou. Kdyby chtěl odejít za štěstím jinam, neměla bych právo mu v tom bránit nebo se na něj zlobit - každý přece chce být šťastný a pokud není, je jenom dobře, když na tom "dělá", aby by

Hano, ano s tím lze souhlasit, ale v praxi - byla bys opravdu tak vysoce tolerantní, kdybys byla doma s malými dětmi, manžel by Ti s lehkým srdcem oznámil, že se zamiloval do jiné a odchází? Ty by ses na něj vůbec nezlobila, že Tě v tom nechá samotnou? A bez peněz, v případě, že bys byla na mateřské? Jenom bys sis pomyslela, že je jenom dobře, že "dělá" na tom, aby byl šťastný?

Já sama jsem nevěru nikdy neřešila, protože já jsem nikdy nežárlila - prostě to v sobě nemám a právě důvěra a tolerance jsou pro mě ve vztahu důležité. Ale přesto bych nikdy nemohla napsat to, co ty. Jelikož myslím,  že ono to tak jednoduché není. Protože ve vztahu, kde jsou i děti, jde i o zodpovědnost. Ne jen o svobodu a lehkost bytí.

Nepovažuji to za tolerantnost. Pokud bych řekla, že jsem tolerantní, stavěla bych se do role někoho, kdo je tak ušlechtilý, že DOPŘEJE někomu svobodu, DÁ mu volnost. Ale on je svobodný a je volný, nepotřebuje, abych já mu něco dávala nebo  tolerovala. On žije svůj život stejně jako já a chce být šťastný stejně jako já - jako kdokoli.
Může si dělat, co se mu líbí bez toho, abych já mu to odsouhlasovala nebo dovolila.

Druhá věc je, jestli bych z toho byla nadšená. Samozřejmě, že nebyla. Mrzelo by mě to a navíc by mi tím přibylo starostí, takže bych radost neměla. Ale to je všechno. Pokud se mnou není šťastný, nemám právo ho ve jménu morálky držet, přivazovat za nohu někam, kde mu není dobře. Ani sama bych o to nestála, aby byl někdo se mnou z musu - jak takový vztah, ve kterém je někdo jenom proto, aby se na něj druhý nezlobil, asi může vypadat ?
Mrzelo by mě, že se to stalo, ale nezlobila bych se NA NĚJ - copak může za to, že se se mnou necítí šťastný ?

Každý jsme jiný, takže jestli nemůžeš napsat to, co já, asi to tak prostě nemáš. Já vím přesně, jak to mám, proto to napsat můžu

Děti bych do to té věci jako rukojmí nebrala a zodpovědnost taky ne, mluvíme o štěstí. Přece ten člověk rodičem stále zůstává a může fungovat, přispívat ... prostě být rodičem naprosto právoplatným. Že to tak často není, je podle mě způsobeno právě tou záští a zlobou, ublížeností, která mezi lidmi vznikne, když se jeden "trhne" - vzájemně se trestají, dělají si naschvály a děti ke svým šarvátkám zneužívají. Pokud by jim i po rozchodu zůstala vzájemná úcta, nemusí být s rodičovstvím žádný problém. Tohle jsem zažila. Můj první muž fungoval jako otec naprosto normálně, syn nijak netrpěl, viděl spíš výhody (že má dvoje Vánoce, apod.),  dodnes jsme v kontaktu, když se děje něco "rodinného", byli jsme oba s novými partnery na jeho maturitním plese .... všechno je o lidech a o vzájemné úctě.
Myslím, že nezodpovědný, sobecký a ubližující je naopak ten, kdo si vynucuje, zotročuje, vyhrožuje a trestá. Ten ty děti ve skutečnosti stresuje nejvíc. Takže "chudáci děti" ano, ale spíš v tomto případě.

Upravil(a) Háňa* (23. 7. 2015 14:34)

lupina montana napsal(a):

Háňa* napsal(a):

Co znamená být věrný ? Chovat se tak, jak se "sluší a patří" - tedy podle nějakého modelu, který se někde vzal - někdo jiný ho určil. A to i kdyby to mělo být jen ze "slušnosti",  proto, aby druhý neměl nějaké nelibé pocity nebo prostě jen z obavy z trestu.

Ty máš tedy zvláštní výklad slova "věrný"

Selima napsal(a):

Nič nie je definitívne na tomto svete, ani len tá smrť nie

Háňa* napsal(a):

Ale je, degfinitivné

Jakpak tohle víš tak nezpochybnitelně a jistě?

Copak ty to nevíš Kdo tě sem přivedl za ruku ? Přišla jsi sama a nahá - a sama zase odejdeš. Možná u tebe bude zrovna někdo sedět, až k tomu dojde, když budeš mít štěstí, ale budeš to ty, ty sama, kdo odchází

Upravil(a) Háňa* (23. 7. 2015 14:43)

Selima napsal(a):

Inteligentní a empatickí ľudia nemajú potrebu zdieľať jeden svoj vzťah s niekým ďalším - a to ani ten jednorazový vzťah (takisto ako nedebatujú s milencom/milenkou o manželke). Neinteligentní a neempatickí by si mali nájsť bezpečnejšie hobby, napr. rybárčenie, pyrotechniku a tak....

Inteligentni a empaticki ludia nemaju potrebu paralelnych vztahov. V manzelstve obzvlast.

Aknella napsal(a):

Eva. napsal(a):

Děkuji, nechci. Přece jenom už mám v 52 letech nějaké zkušenosti a vím, co říkám. Dokud nezažiješ, nevíš. Ale ty jsi ještě hodně mladá, v tomhle věku ještě mladý starému nevěří.

Zrovna dnes jsem o tom přemýšlela, že člověk se nejlépe poučí ze svých vlastních chyb. Ale rozhodně souhlasím, že s věkem sbíráme zkušenosti, takže Vy jich máte o mnoho a mnoho více než já v 27 letech :-)

Ve 27 jsem po md se 2 dětmi nastupovala znovu do prac.procesu + jsem podnikala a v soukromí jsem řádila jak černá ruka,nebylo vůbec kdy spřádat podobné úvahy o nesmrtelnosti hovnivála,ty se především prožívali a já mám ted v 50ti alespon na co vzpomínat

Eva. napsal(a):

Já jsem manželovi nevěrná nebyla a i přesto mám teď v 52 na co vzpomínat z doby, kdy mi bylo 27 atd.

A já mám o to vzpomínek více,heč a narozdíl od tebe jsem o muže nepřišla,rodinu se nám podařilo zachovat komplet, a  tom,že bych byla taková pipina a odloudila mi ho nějaká druhá nemůže být vůbec řeči ,jojo

Upravil(a) Jaku (23. 7. 2015 15:39)