Ty jsi to faf hodně zjednodušila a trochu zbagatelizovala.

Ono když žárlíš (a zejména když žárlíš důvodně, protože manžel kouká po cizích) tak ti moc nepomůže říct si "já jsem úžasná a tudíž by mi nezahnul". A rozhodně ti nepomůže říct si "když mi zahne, tak za mou lásku nestojí". Tak jednoduché to opravdu není.

V hlavě si to sice takhle srovnat můžeš, ale sama dobře víš, že mezi naším mozkem a našimi city občas zeje obrovská propast a ty city nás mnohdy ovládají víc než rozum. A právě žárlivost je jedním z nejbolestivějších a bohužel i nejmocnějších pocitů, které dokáží zatemnit mozek i té nejracionálnější osobě. Ne nadarmo se říká, že dvě ženské "nemoci", které nelze vyléčit, je hysterie a žárlivost. Které spolu mimochodem velmi úzce souvisí, přímo bych řekla, že se jedná o dvě strany téže mince.

Žárlivost sice bezpochyby je důkazem nedostatku sebevědomí, ale říkám ti, že i ta nejsebevědomější ženská - když má svého mužského fakt ráda - tak ho prostě chce mít pro sebe. Ano, je to svým způsobem omezené, sobecké a majetnické, ale je to tak. Samozřejmě mu nedělá bezdůvodné žárlivé scény, ale jen kdyby přišla na nějakou "indícii", už by se z toho zesírala. Sice možná ne navenek, ale uvnitř určitě. Jen si zkus představit sama sebe...

Ale je jasné, že dostatek sebevědomí má moc v nás (i důvodnou) žárlivost usměrnit a přinejmenším nám nedovolí se ponižovat pod přijatelnou úroveň - šmírovat, škemrat a zakazovat. Ale to už to sebevědomí opravdu musí být masivní, protože každého zraňuje, když partner věnuje nadměrnou pozornost jinému člověku. Prostě jsme majetničtí.

Ale je dobré o tom vědět - znát svého "nepřítele" - tj. svoje ego. Když člověk alespoň rozumově pochopí podstatu svého problému, je to první krok k tomu, aby na něm mohl zapracovat. Všichni chceme vlastnit (jen ti nejduchovnější ne), ale ne všichni si to uvědomujeme. Kdo si to aspoň uvědomuje, má cenný poznatek, se kterým se dá pracovat.

Tím vším jsem chtěla říct, že rozumím těm, kteří zde píší o své šílené žárlivosti, protože to fakt není žádný med a v rozličné míře se s ní asi potýkáme všichni. Jde o to, aby ta míra byla konstruktivní (tj. aby partner cítil jen letmé a sympatické šimrání naší žárlivosti = našeho zájmu, který mu dělá dobře) a to samé je prima cítit i ze strany partnera.

Jakmile totiž žárlivost (zejména nedůvodná) překročí určitou mez, stává se z ní jed, který může velkou měrou zapříčinit právě to, čeho se nejvíc bojíme. Nevěru a rozchod.

pro faf :
je dobré, že to bereš takhle s humorem ....
ale fakt je, jak už někdo v jiné diskuzi psal, chlapi jsou nevěrní, i když jsou spokojení, takže si říkat, že proč by chtěl jinou, když má doma mě, to je nesmysl, spíš jde o to, že někdo ty touhy po něčem novém dotáhne do konce a někdo ne a většina chlapů jsou rození dobyvatelé.... a mám pocit, že na nás - těch co je mají doma, je to rozdýchat a naučit se s tím nějak žít zaujmout je tak, aby prostě zůstalo jen u myšlenek a nebo alespoň se nedovědět.... (ale to je zatraceně těžký, když už jednou nedůvěřuješ, tak nechat všechno ležet a nepátrat). Myslím, že to existuje i opačně, mám kámošku, která flirtuje o 106, má spoustu "kámošů" na chatu i ve skutečnosti a její manžel sedí doma a čeká až se vybouří... ale fakt je, že je jen na těch dvou, jak se s tím vypořádají...
Já se vždycky snažím si představit klady a zápory našeho vztahu a vždycky zatím bylo mnohem víc kladů a taky se zamyslím, jestli se na něj těším, když se vracím z práce nebo on... a pořád ještě jo - i po 13ti letém manželství...
Tak teď ještě zhubnout pěkných pár kilo, dodělat školu a vtlouct si do hlavy, že jsem úúúúúúúúžasná a můžu si říct, že nepotřebuje hledat jinde )))))

Máš pravdu... chce to zdravé sebevědomí - však se taky snažim... i když zatím nevim, nevim - fakt jsem strašně ztloustla za poslední tři roky, ale za na druhou stranu - 7kg už je dole... tak ještě těch ..  dalších... ostříhat prďácky už jsem se nechala, cvičit chodim, tak už je to podstatně lepší...  Já teď mám pocit, že žárlím neopodstatněně, ale je to tak, že jsem si s ním v minulosti fakt lecos užila, ale zase - mezi bylo období, kdy jsem všechno tak neprožívala, takže je to nesporvně v tom sebevědomí... ale maaakááááám na tom   - tak snad to bude za nějaký čas ještě lepší.... A fakt je, že v mládí jsem měla dva vztahy, kdy byli oba chlapi hrozně hodní a takoví ti podpantofláci z radosti... a nebavilo mě to... tak si vždycky, když se miláček otočí za jinou sukní škodolibě řeknu : "vidíš, blbko, to máš zato...- nechtěla ses nudit, tak se nenudíš...."
Ale někdy mám sevřený žaludek a hodně úsilí mě stojí nekouknout do mobilu a neřešit pozdní příchod z práce, snad to ještě vypiluju...
Každopádně zakladatele týhle diskuze je mi líto, znám to... těžko se s tím žije a ještě hůř se asi žije s námi, když to necháme propuknout do větších rozměrů...
Jak říkám - teď se chystám vypustit ho na samostatný víkend... a říkám si, že se třeba o to víc bude těšit domů na mě a naše dvě prďolky... Každopádně, všichni hlavu vzhůru - někdy pomůže i se vykecat a vyslechnout názor ostatních - mě teda určitě. Pa všichni.