Ivana napsal(a):

Můj exmanžel mi řekl, že se chce rozvést 3. září a odešel až 1.března následujícího roku. Mluvili jsme spolu tak nějak normálně, protože jsme se nerozcházeli ve vzteku nebo za hádek. Jen se odstěhoval z ložnice do obýváku a občas trávil noci se svojí milenkou. Měli jsme do té doby společné peníze, já jsem mu prala a žehlila, on normálně nakupoval, občas vařil, dívali jsme se spolu na TV, byli jsme dokonce společně se synem na leteckém dni, trávili spolu a s rodiči Vánoce, dávali jsme si dárky. Jakmile se však odstěhoval (trvalo mu to tak dlouho, protože nejdřív chtěl, abych se odstěhovala já, což jsem nechtěla a pak než sehnal a koupil byt pro sebe a svoji novou rodinu), veškeré styky úplně skončily. Viděli jsme se jen, když bylo potřeba něco zařídit, jinak se mi vyhýbal jako čert kříži. Děti říkaly, že ho trápí svědomí, já si zas myslela, že proto, že mě nenávidí. A tak to trvá dodnes. Viděli jsme se jen na promoci dětí a na pohřbu jeho tatínka. Jinak on předstírá, že mě nikdy neznal, nikdy se mnou nežil a nic než jeho nová rodina, syn a nevlastní dcera, neexisuje a nikdy neexistovalo. Dokonce si nechal po rozchodu narůst vousy, aby změnil i vzhled. Strašně mě to bolelo, ale te´d už se nad tím jen ušklíbnu.

Takhle se chová i můj BM. I na svatbě naší dcery se tvářil, že mě v životě neviděl. Ani mě nepozdravil. Když jsme se potkali v obchodě, taky se tvářil, že mě nikdy neviděl a vůbec mě nezná. Teď už se nekontaktuje ani s našimi dětmi. Jeho druhá manželka si to nepřeje a on ji poslouchá.

Upravil(a) Eva. (29. 4. 2015 11:07)

Mucka napsal(a):

Ivanka a ty keď si ho tak milovala a ešte stále miluješ, ako si to zvládala žiť vedľa neho s vedomím, že odchádza a ide si založiť novú rodinu. Nedúfala si stále, do posledného dňa, že zostane s vami, že sa všetko nejako dá do poriadku? Vieš, keď píšeš, že ste spolu trávili aj vianoce aj ste normálne fungovali?

No, nezvládala. Zoufala jsem si, prosila ho, aby neodcházel, jednou i na kolenou. Řekl mi, že odejde a abych se neponižovala, tak jsem ho prosit přestala. A dlouho jsem myslela na sebevraždu. Děti už byly dospělé a já ztratila jakýkoli smysl života. Další život bez něj se mi zdál nesmyslný a zbytečný. Držela mě jen myšlenka na moji starou maminku, která už nikoho než mě neměla, té bych to prostě nedokázala udělat. Jinak už jsem psala, že jsem dva roky každý večer brečela. Ale opravdu každý večer! A kolikrát i v práci, když jsem si na to vzpomněla, tak jsem musela odejít na WC a tam jsem bulila. nebo jsem šla za barák do lesa a tam brečela jak zjednaná. I s tou mojí kámoškou jsme si kolikrát společně zabrečely. A stejně to bylo k ničemu, ničemu jsem nepomohla, jen sebe jsem trápila. Ale v té době to nešlo ovládnout. Emoce musí ven a všecko spraví čas. Hodně času. A jen spraví, ne úplně vyléčí. nevěřím lidem, kteří tvrdí, že na svého ex, s nímž žili čtvrt století, za pár let úplně zapomněli. Jen to už tolik nebolí, ale jizvy zůstanou a občas se ozvou i po tolika letech.

Ivana napsal(a):

Mucka napsal(a):

Ivanka a ty keď si ho tak milovala a ešte stále miluješ, ako si to zvládala žiť vedľa neho s vedomím, že odchádza a ide si založiť novú rodinu. Nedúfala si stále, do posledného dňa, že zostane s vami, že sa všetko nejako dá do poriadku? Vieš, keď píšeš, že ste spolu trávili aj vianoce aj ste normálne fungovali?

No, nezvládala. Zoufala jsem si, prosila ho, aby neodcházel, jednou i na kolenou. Řekl mi, že odejde a abych se neponižovala, tak jsem ho prosit přestala. A dlouho jsem myslela na sebevraždu. Děti už byly dospělé a já ztratila jakýkoli smysl života. Další život bez něj se mi zdál nesmyslný a zbytečný. Držela mě jen myšlenka na moji starou maminku, která už nikoho než mě neměla, té bych to prostě nedokázala udělat. Jinak už jsem psala, že jsem dva roky každý večer brečela. Ale opravdu každý večer! A kolikrát i v práci, když jsem si na to vzpomněla, tak jsem musela odejít na WC a tam jsem bulila. nebo jsem šla za barák do lesa a tam brečela jak zjednaná. I s tou mojí kámoškou jsme si kolikrát společně zabrečely. A stejně to bylo k ničemu, ničemu jsem nepomohla, jen sebe jsem trápila. Ale v té době to nešlo ovládnout. Emoce musí ven a všecko spraví čas. Hodně času. A jen spraví, ne úplně vyléčí. nevěřím lidem, kteří tvrdí, že na svého ex, s nímž žili čtvrt století, za pár let úplně zapomněli. Jen to už tolik nebolí, ale jizvy zůstanou a občas se ozvou i po tolika letech.

nemyslim, ze nekdo muze zapomenout ... ale ta bolest je ruzna , podle toho , jak ten vztah fungoval .... spousta lidi zije jen vedle sebe a pak to takova rana neni ..jen zmena zpusobu zivota

Ja už prakticky nemyslím na človeka, s ktorým som prežila 10 rokov a jediný pokus o "skutočnú rodinu" v mojom živote... a keď, tak skôr negatívne, aké chyby robil a ako sme si bez nich mohli žiť lepšie (aj ja som roobila chyby, nie že nie...). Minule som po X rokoch šla okolo bývalého bydliska, stretla bývalú susedu a pokecali sme - a uvedomila som si, že som si veľmi dlho nespomenula, ani s nevlastným synom sa o ňom veľmi nebavíme, nejako sú iné témy. A mňa to už fakt neberie, ani v dobrom ani v zlom. Ale mám naopak pár kratších bývalých vzťahov, ktoré ma berú aj po rokoch.

Mucka napsal(a):

No začína sa presne to isté peklo ako pred rokmi, keď som zistila prvú neveru. Tak ako som správne odhadla nová dáma na obzore. Vlastne až teraz som pochopila prečo tie nezhody a zvady v posledných dňoch. On už bol mysľou s ňou a ja som len prekážala. Mohla som sa ja snažiť akokoľvek, jednoducho už bol nervózny. Ako som aj písala, áno uvedomujem si aj ja, že ten vzťah bol 3 roky chorý, prehnitý, ale stále to nejako išlo, niekedy lepšie, niekedy horšie ale išlo.  A teraz sa mám pozerať na človeka, ktorý sa s radosťou, vysprchovaný chystá na noc preč. Robí úplne naschvály, je to ako sado-maso pozerať na to. Stále predomnou smskuje, telefonuje.  Nech to bolo ako bolo, bolí ma toto. A hlavne ten jeho spôsob akým to vždy robí. Odchádza až keď si je istý, že má náhradu, že nebude sám a okato to dáva najavo. Tak jednoducho viem, že s takýmto človekom byť už nechcem. Nechcem sa ľutovať, chcem žiť, žiť spokojne. Ale keď sa neviem presvedčiť, že aby som to nebrala tak tragicky.

Já jsem taky ze začátku nevěděla, že manžel má milenku. On mi prostě oznámil, že ode mě odchází, protože jsem tak strašná, že se se mnou nedá žít. Strašně jsem se trápila a vyčítala si úplně všecko, co jsem kdy řekla nebo udělala. A nakonec vyšlo najevo, že miluje kamarádku mojí dcery. Taky tvrdil, že je nespokojený už roky, ale odešel, až když měl náhradu. To jsou holt chlapi. A znovu, po xté opakuju - chce to čas!

Mucka napsal(a):

No začína sa presne to isté peklo ako pred rokmi, keď som zistila prvú neveru. Tak ako som správne odhadla nová dáma na obzore. Vlastne až teraz som pochopila prečo tie nezhody a zvady v posledných dňoch. On už bol mysľou s ňou a ja som len prekážala. Mohla som sa ja snažiť akokoľvek, jednoducho už bol nervózny. Ako som aj písala, áno uvedomujem si aj ja, že ten vzťah bol 3 roky chorý, prehnitý, ale stále to nejako išlo, niekedy lepšie, niekedy horšie ale išlo.  A teraz sa mám pozerať na človeka, ktorý sa s radosťou, vysprchovaný chystá na noc preč. Robí úplne naschvály, je to ako sado-maso pozerať na to. Stále predomnou smskuje, telefonuje.  Nech to bolo ako bolo, bolí ma toto. A hlavne ten jeho spôsob akým to vždy robí. Odchádza až keď si je istý, že má náhradu, že nebude sám a okato to dáva najavo. Tak jednoducho viem, že s takýmto človekom byť už nechcem. Nechcem sa ľutovať, chcem žiť, žiť spokojne. Ale keď sa neviem presvedčiť, že aby som to nebrala tak tragicky.

Nepozeraj sa, ukonči to ako prvá - zachováš si aspoň akú-takú hrdosť a dáš vám obom šancu byť šťastnejší než spolu. Tragicky? Predstav si, že ti zomrie dieťa, že má ťažký úraz, že sú rodičia vážne chorí a ty ich musíš doopatrovať... Ešte stále ti TOTO pripadá ako tragédia?

No práve, len ten čas mi chýba. Dnes mám od rána veľmi špatný deň. Aj keď deti sa snažia venovať sa mi čo najviac, ja som stále mysľou pri ňom. Chýba mi. Zasa trávil noc mimo. Aj som na seba nahnevaná, ako môžem byť taká hlúpa. Bývam v paneláku a býva tu tiež jedna stará pani vo veku tak 82-85 rokov, ktorej v decembri zomrel 90 ročný manžel. A ona hoci je po úraze vždy o dvoch paliciach sa prechádza vonku a ja si vždy vtedy poviem, že ona v jej veku ešte stále žije a snaží sa žiť pokojne aj bez toho manžela, nevzdáva to, a ja v mojom veku to vzdávam. Tak to na oplátku Selime k tej tragédií. Máš pravdu Selima to nie je tragédia, len ja sa neviem postaviť na vlastné nohy a ísť dopredu.  Budúcnosť vidím čiernu. Stále mám nutkanie začať konverzáciu, aspoň niečo aby medzi nami ešte bolo. Zároveň sa bojím jeho reakcie, aby mi nepovedal niečo čo ma zasa zrazí na zem. Na druhej strane si hovorím čo ak na to čaká, čo ak mu urobí dobre, keď mu poviem, že som rada, že je doma, že mu dám najavo, že mi chýba? Veľa otázok, však? a vy vyliečené určite krútite hlavou, aká som hlúpa. Tie vzťahy sú teda komplikované.

Rozchod je vážna vec a bolí (dokonca spôsobuje, myslím, isté blbé pocity aj tomu, kto odchádza). Ale má svoj význam v živote a je dobré si do odžiť, prežiť naplno, odbolieť... a ísť potom ďalej. Samotná fáza rozchodu je ais najhoršia a to, ako to máte zariadené vy, je podľa mňa sádlo-máslo... Ja som toto prežívala niekoľko mesiacov a bolo to asi zďaleka najhoršie z celého rozchodu.

Mucka napsal(a):

No práve, len ten čas mi chýba. Dnes mám od rána veľmi špatný deň. Aj keď deti sa snažia venovať sa mi čo najviac, ja som stále mysľou pri ňom. Chýba mi. Zasa trávil noc mimo. Aj som na seba nahnevaná, ako môžem byť taká hlúpa. Bývam v paneláku a býva tu tiež jedna stará pani vo veku tak 82-85 rokov, ktorej v decembri zomrel 90 ročný manžel. A ona hoci je po úraze vždy o dvoch paliciach sa prechádza vonku a ja si vždy vtedy poviem, že ona v jej veku ešte stále žije a snaží sa žiť pokojne aj bez toho manžela, nevzdáva to, a ja v mojom veku to vzdávam. Tak to na oplátku Selime k tej tragédií. Máš pravdu Selima to nie je tragédia, len ja sa neviem postaviť na vlastné nohy a ísť dopredu.  Budúcnosť vidím čiernu. Stále mám nutkanie začať konverzáciu, aspoň niečo aby medzi nami ešte bolo. Zároveň sa bojím jeho reakcie, aby mi nepovedal niečo čo ma zasa zrazí na zem. Na druhej strane si hovorím čo ak na to čaká, čo ak mu urobí dobre, keď mu poviem, že som rada, že je doma, že mu dám najavo, že mi chýba? Veľa otázok, však? a vy vyliečené určite krútite hlavou, aká som hlúpa. Tie vzťahy sú teda komplikované.

To je naprosto klasicka reakce ze strany opusteneho ... mam to uz nekolikrat za sebou ... musi se to proste prezit

Dorka napsal(a):

Grai, k tvému mottu pod čarou : ... "nejkrásnější, co můžeš znát, je lásku dát a láskou být milován"... (Moulin Rouge)

Jinak pro smutnou zakladatelku: ..."Čo bolí, to prebolí..."

ano .... bohuzel to nejmene dosazitelne

No hlásim sa tu po skoro troch mesiacoch. A vôbec neviem ako sa zachovať. Už som si zvykla, že odišiel, že som doma sama s deťmi a celkom mi to aj vyhovovalo. On už cez mesiac býval inde, zariaďoval si svoj bytík a zrazu dnes v noci zvonil pri dverách, že prišiel za mnou, že chce byť so mnou a bla, bla, bla. Je mi jasné, že mal nejaké nezhody s novou láskou a to je celý dôvod prečo si spomenul zrazu, že sa chce vrátiť. Ale takto sa predsa ľudia nechovajú. Samozrejme, že mi vytkol, že ja som na vine za všetky tie milenky a pod. Na druhej strane som dostala uznanie, že som zo všetkých jeho žien tá najlepšia, najšikovnejšia, najkrajšia a pod. Toto by som bola chcela počuť niekedy veľmi dávno. A ani nemám nejaký pocit zadosťučinenia. Ale naozaj neviem ako sa zachovať. Ja som pre záchranu nášho vzťahu robila dlho všetko a teraz ho mám jednoducho vyhodiť a byť tvrdá alebo sa zmieriť s tým, že iný nebude a nechať ho doma. Citovo mi naozaj chýba, aj mi bolo smutno každý deň, pretože som to zlé vypustila z hlavy a zostalo len to dobré. Čo by ste vy poradili?