Mucka napsal(a):

Mám osobne veľký problém, s ktorým sa ja neviem psychicky vyrovnať. Môj partner odo mňa odchádza. Nie som už najmladšia a neviem si zrazu predstaviť život osamote. Možno poviete, že som na neho len naviazaná, ale nie je to len o tom. Ja ho ešte stále aj po všetkých tých rokoch mám rada. Možno alebo určite je to správne, ale čo s tou bolesťou na duši? Dôvod odchodu? Dlhodobá kríza vo vzťahu, ktorá je dôsledkom jeho nevery a mojej neschopnosti sa s tým vyrovnať, napriek tomu, že som chcela zostať s nim.  Pokúšali sme sa dlho o urovnanie vzťahu a celkom sa to darilo až do doby kedy som nezvládla emócie a vybuchla, všetko vykričala a bolo. Takto sa to ťahá už skoro tri roky.  Ten istý kolotoč. Teraz sa rozhodol definitívne pre odchod. Ešte nikdy to neurobil počas celého toho obdobia, ale teraz to vyzerá na definitívne.  Vraj sme ešte mladý a môžeme začať od znova. No neviem vo veku 45 rokov? Poviete si čo by som tak čakala, keď som bola taká že som mu to neustále vyhadzovala na oči. Nie, nebolo to tak. Občas to na mňa prišlo, ale väčšinou sme žili v pohode. Viem, že späť sa nedá zobrať nič, viem že je to najrozumnejšie riešenie. Ale čo s tou bolesťou?

Rozvedla jsem se ve stejnem veku ... klidne pis SZ  kdybys potrebovala podporit

Evi to máš pravdu. Ja sa snažím na sebe zapracovať, aby som to zvládala čo najmenej bolestne. Preštudovala som už spústu literatúry, ale nech robím čo robím moje myšlienky sú stále v minulosti. Stále sa mi vynára to pekné čo som vlastne už stratila a neviem si uvedomiť, že to už jednoducho je preč a nikdy sa to nevráti. Nejako stále lipnem na tej minulosti, pritom by som mala ísť dopredu. Bijú sa vo mne dva pocity. Jedným si uvedomujem, že je to to najlepšie riešenie vzhľadom k trápeniu, ktoré sme za posledné roky prežili, druhým sa bojím že definitívne prichádzam o človeka, ktorého mám stále rada.

Mě partner opustil v 46 letech. Milovala jsem ho hrozně moc a ještě teď ho stále miluju. A letos to bude už 10 let. Nenašla jsem si nikoho jiného, protože být sama je pro mě hned druhá nejlepší varianta, když nemůžu být s ním. Neumím si představit zvykat si na cizího člověka, muži v mém věku se mi nelíbí a představa, že bych měla s někým (kromě mého ex) žít, je pro mě víc než hnusná. Stýská se mi po mém muži a bolí mě jeho odchod i po 10 letech a nebude to jiné až do mé smrti. Nejhorší zoufalství jsem zažívala si 2 roky, to jsem každý večer plakala div mi srdce nepuklo. Dodnes na něj myslím každý den několikrát denně, ale už to tak palčivě nebolí. Jinak mám dvě úžasné dospělé děti, které mi dělají jen samou radost, kamarádky, s nimiž jezdím na výlety, dovolenou, chodím na výstavy a na kafe, pokecáme si a mám je ráda. A protože jsem introvert, miluju i svou samotu, to že přijdu večer z práce, unavená a hladová, udělám si něco dobrého k jídlu, sednu si k TV nebo se schoulím s knížkou, nikdo po mě nic nechce, nemusím na nikoho reagovat, všude je klid a ticho. Žiju si velmi spokojený život.

Keď je to tak ťažké. Snažim sa robiť všetko preto aby to čo najmenej bolelo. A hlavne si uvedomujem, že to chce čas, čas, čas. A ja chcem robiť to, to, to, aby som odohnala chmúrne myšlienky a čiernu budúcnosť, ktorú teraz mám vo svojej mysli. Súvisí to aj s tým že stále niečo nové naštudujem a potom to takto vyzerá. Viem, že to potrebuje pomalé krôčky, no moja hlava sa ženie dopredu len aby to bolo rýchlo za mnou. Chyba takto to nepojde, musím sa zastaviť. Poradte prosím niečo.
Selima, tak ty si teda inšpiratívna, bodaj by som bola ako ty. Ale máš úplnú pravdu. Len to obdobie bolenia prežiť. A keď čítam Ivanku, tak sa hrozím ešte viac.

Mucka napsal(a):

Keď je to tak ťažké. Snažim sa robiť všetko preto aby to čo najmenej bolelo. A hlavne si uvedomujem, že to chce čas, čas, čas. A ja chcem robiť to, to, to, aby som odohnala chmúrne myšlienky a čiernu budúcnosť, ktorú teraz mám vo svojej mysli. Súvisí to aj s tým že stále niečo nové naštudujem a potom to takto vyzerá. Viem, že to potrebuje pomalé krôčky, no moja hlava sa ženie dopredu len aby to bolo rýchlo za mnou. Chyba takto to nepojde, musím sa zastaviť. Poradte prosím niečo.
Selima, tak ty si teda inšpiratívna, bodaj by som bola ako ty. Ale máš úplnú pravdu. Len to obdobie bolenia prežiť. A keď čítam Ivanku, tak sa hrozím ešte viac.

Jdeš na to dobře......jsi holka šikovná......teoretický to máš v hrsti.......čas, čas, čas.....ale to Ty víš

Inak, mne po rozchode pomohla tvrdá fyzická práca (tzv. unaviť sa až do spánku) a skúsiť niečo nové - nového koníčka, cestu na neznáme miesto, mala som chuť dokonca si ešte urobiť diaľkovo jednu vysokú, ale to ma potom prešlo... A úplne ma pohltilo nové zamestnanie. Skrátka niečo, čo ti zamestná hlavu, srdce, emócie - nové dojmy, a tak.

Mucka napsal(a):

Keď je to tak ťažké. Snažim sa robiť všetko preto aby to čo najmenej bolelo. A hlavne si uvedomujem, že to chce čas, čas, čas. A ja chcem robiť to, to, to, aby som odohnala chmúrne myšlienky a čiernu budúcnosť, ktorú teraz mám vo svojej mysli. Súvisí to aj s tým že stále niečo nové naštudujem a potom to takto vyzerá. Viem, že to potrebuje pomalé krôčky, no moja hlava sa ženie dopredu len aby to bolo rýchlo za mnou. Chyba takto to nepojde, musím sa zastaviť. Poradte prosím niečo.
Selima, tak ty si teda inšpiratívna, bodaj by som bola ako ty. Ale máš úplnú pravdu. Len to obdobie bolenia prežiť. A keď čítam Ivanku, tak sa hrozím ešte viac.

Mně nejvíc pomáhalo, že jsem si bezprostředně po rozchodu, ještě před rozvodem, našla stejně postiženou kamarádku. Vídaly jsme se téměř každý den a protože ona byla hodně akční, podnikaly jsme spolu různé zajímavé věci - chodily na koncerty, výstavy, do divadel, do kina, na výlety a procházky, na módní přehlídky. Mohly jsem se svěřit jedna druhé, co právě cítíme a nemusely jsme se před sebou stydět za žádné projevy smutku a beznaděje, věděly jsme, že jedna druhou neotravujeme, když o tom mluvíme stále dokola. Ona si po dvou letech našla jiného partnera a už se téměř nevídáme. Ale když se párkrát za rok sejdeme na kafe, tak vím, že není moc šťastná. Sice není sama, ale stále vzpomíná na život se svým původním manželem a tohoto partnera má sice ráda, ale nikdy do něj nebyla zamilovaná. Ale kde je napsáno, že člověk musí být ve svém životě šťastný? Stačí, aby byl spokojený a vyrovnaný se svou situací a to ona je a já taky.

Je velmi dobré vědět, kde člověk udělal chybu. Ale bez toho, abys žila s neustálým pocitem viny. To ne.
Ty i tvůj partner jste žili tak dobře nebo špatně, jak jste v daném období dokázali a dali jste si vzájemně, co jste mohli. Ale člověk se mění , ty i on, tvé okolí - každou vteřinou. Oba jdete dál, jen jiným směrem. To není žádné neštěstí. Přej jemu a sobě jen to nejlepší, z ničeho se neobviňuj a choď a žij s hlavou vztyčenou. Pak ti neunikne žádný sympatický muž na úsměv, pokec nebo něco víc .

Hezky napsané..........a svatá pravda. Ráda jsem si to opět uvědomila.
A milosrdný čas vše zahojí.........člověk získá nadhled nad situací............a já si z toho všeho vzala....už se nenechám takto semlít, nebudu vztah brát fatálně, toto byla moje největší chyba............že je to do konce života
S tímto poznatkem se mi žije mnohem lépe, ale je to fuška a člověk musí na sobě stále pracovat, což je taky dobře.

Taky jsem si myslela, že pán má nejspíš nějakou jinou ženu, proto odchází. Mucko, netrap se tím, co dělá on. Zaměř se jenom na sebe, aby to co nejdříve přebolelo.

Můj exmanžel mi řekl, že se chce rozvést 3. září a odešel až 1.března následujícího roku. Mluvili jsme spolu tak nějak normálně, protože jsme se nerozcházeli ve vzteku nebo za hádek. Jen se odstěhoval z ložnice do obýváku a občas trávil noci se svojí milenkou. Měli jsme do té doby společné peníze, já jsem mu prala a žehlila, on normálně nakupoval, občas vařil, dívali jsme se spolu na TV, byli jsme dokonce společně se synem na leteckém dni, trávili spolu a s rodiči Vánoce, dávali jsme si dárky. Jakmile se však odstěhoval (trvalo mu to tak dlouho, protože nejdřív chtěl, abych se odstěhovala já, což jsem nechtěla a pak než sehnal a koupil byt pro sebe a svoji novou rodinu), veškeré styky úplně skončily. Viděli jsme se jen, když bylo potřeba něco zařídit, jinak se mi vyhýbal jako čert kříži. Děti říkaly, že ho trápí svědomí, já si zas myslela, že proto, že mě nenávidí. A tak to trvá dodnes. Viděli jsme se jen na promoci dětí a na pohřbu jeho tatínka. Jinak on předstírá, že mě nikdy neznal, nikdy se mnou nežil a nic než jeho nová rodina, syn a nevlastní dcera, neexisuje a nikdy neexistovalo. Dokonce si nechal po rozchodu narůst vousy, aby změnil i vzhled. Strašně mě to bolelo, ale te´d už se nad tím jen ušklíbnu.

Mucka napsal(a):

Keď z môjho pohľadu sú tie indiánske zákony aspoň v súčasnosti rozporuplné. Na jednej strane sa presviedčam,  že to čo sa deje, je to jediné, čo sa mohlo stať, na druhej strane pochybnosti, čo ak ten jeden človek je naozaj ten pravý? Ale zasa aj čo má svoj koniec, má skončiť. Ja si to teraz ešte všetko vysvetľujem pod vplyvom emócií a váham.
Ešte som sa chcela s vami poradiť na jednu tému. Niekde čítam, že ak chcem vzťah ukončiť nemáme sa kontaktovať, vyhľadávať a tak. My momentálne ešte žijeme pod jednou strechou, pretože čaká na jeden podnájom. Od toho posledného okamihu čo mi povedal, že odíde (bola to dosť prudká komunikácia pod vplyvom rôznych emócií z jeho aj mojej strany) sa vôbec nerozprávame, nijako nekomunikujeme, skrátka sa len tak doma obchádzame. Vy máte aký názor alebo skúsenosti? Netreba páliť všetky mosty a komunikovať spolu aspoň na priateľskej úrovni alebo aký máte názor? Prosím poraďte.

To ti přece nikdo neporadí, jak to máš mít ty. Každý to má podle sebe. Dělej to tak, jak to cítíš TY TADY a TEĎ. Protože to je jediné PRO TEBE tady a teď správné. Kdybys mohla dělat něco jiného, tak bys to dělala, no ne? Čili je to logické.

Upravil(a) Eva. (29. 4. 2015 11:08)