Grainne napsal(a):

ztratit tri roky zivota po padesatce neni az takova sranda , v tom ho zase chapu

Mám po padesátce a nerozumím tomuto pohledu. Já žiju každý den a nic nevnímám jako ztracené. Ale jako prožité.
Co ztratil mariann? Neodpověděl. Jedině že by jeho jediným životním cílem bylo získat partnerku. Ale o tom život není.

Zajímalo by mě, jak byste se zachovali na místě mé přítelkyně vy? Opravdu byste brali takový ohledně na studující děti a nemocné rodiče, že byste se raději vzdali vlastního partnera?
Má bývalá manželka se zamilovala do jiného, sebrala se a odešla, děti až tak moc neřešila, prostě šla za hlasem svého srdce. No a nakonec se vše srovnalo, děti z toho žádnou újmu neměli, aspoň doufám, a ona si nemusí vyčítat, že něco pro někoho jiného obětovala. Přítelkyně zase tvrdí, že člověk má zodpovědnost za ty nejbližší a odejít za hlasem svého srdce a nehledět na ostatní dokáže jen nedospělý  člověk, byť by mu bylo dávno přes dvacet..

Mariane, ale nikdo ti přece nemůže na začátku vztahu dát záruku,  že to dopadne dobře. Teda ani v průběhu vztahu ne. Začal  sis s vdanou ženou, to není dobrá výchozí pozice pro trvalý vztah přece.

A jestli ti tři roky připadají jako ztracené, tak to taky nechápu. Snad jsi s ní byl rád - natolik rád, že jsi s ní chtěl žít, tak jaképak ztracené?
Prostě to nedopadlo - to se stává. Nebo Ty v životě dostaneš vše, co chceš?
A Graine zde okopírovala podstatu vašeho vztahu - Ty jsi tedy fakt moc nedával. Jenom mluvíš, co bys do budoucna. Ale skutek utek. Během vašeho vztahu jsi daleko víc bral.

mariann napsal(a):

Zdravím vás všechny opět po několika měsících.Bohužel můj příběh nemá šťastné pokračování.Přítelkyně mi včera poslala mail,velice dlouhý, kde mi vysvětlila, že se se mnou rozchází.
Mezitím se stalo pár věcí, a sice, že vážně onemocněl její otec, který teď bude podstupovat léčbu rakoviny. Také manžel přítelkyně, který pracoval mimo domov, tak se vrátil a našel si místo doma, takže bude každý den doma. Prý aby přítelkyni pomohl s péčí o jejího otce, kterou teď bude potřebovat.
Přítelkyně mi napsala, že za těchto okolností se rozvádět zatím nebude, že by se dotklo všech kolem, jejích dětí, které ještě studují, hlavně jejího otce, který teď potřebuje klid a že by to sama vůbec nezvládla, řešit při všech těch starostech ještě rozvod, to, že by jí třeba manžel dělal naschvály, že by měla finanční potíže, že by nezvádla náročnou práci, péči o otce, studující děti. A manžel že by dobrovolně neodešel. Vím, že toho je na ní teď strašně moc, je vyčerpaná, ale nemyslel jsem, že se jen tak vzdá našeho vztahu..
Nabízel jsem jí pomoc, finanční i tu praktickou, ale asi mi nevěří, že mám prý náročnou práci, kterou nechci měnit, nechci se stěhovat, nechci se ženit. Ona by prý za mnou teď jezdit nemohla, že už teď to vůbec nezvládá, prý že ona by musela měnit tolik věcí a já nic. Nevím co mám dělat, nechápu, že pro ni tak málo znamenám, že se mě jen tak vzdá. Prý byla i u psychologa a ten jí řekl, že si myslí, že v tak náročnou dobu není na žádné tak podstatné změny prostor. Co si o tom myslíte Vy? To opravdu jen tak zahodí ty tři roky co jsme spolu?

No, znamenáš pre ňu asi viac ako ona pre Teba - aspoň teda, keď sa pozriem na to, kto čo prakticky ROBÍ pre váš vzťah, tak musím uznať, že ho ťahá ONA - a ty sa len vezieš. A zrejme správne vytušila, že popri starostiach, ktoré sa na ňu navalili, už nebude mať čas, peniaze a hlavne ENERGIU ťahať ešte tento vzťah, Jó, keby bol vyrovnanejší, asi by zadúfala, že teraz budeš chvíľu TY ten vzťah ťahať, prejavovať záujem, vkladať energiu... ale zrejme usúdila, že toho nie si schopný (alebo ochotný) a vzdala to. Podľa mňa realistické riešenie, hoci smutné.

Samozřejmě je to chtění, mít partnerku..to je snad pochopitelné..chci mít někoho, koho miluji, kdo na mě bude čekat když přijdu po těžkým dnu v práci, takovou tu blízkost a sdílení, já už to sám nedával a už vůbec nezvládal ty praktické věci, i to k tomu patří, prostě nechci být sám.

mariann napsal(a):

Samozřejmě je to chtění, mít partnerku..to je snad pochopitelné..chci mít někoho, koho miluji, kdo na mě bude čekat když přijdu po těžkým dnu v práci, takovou tu blízkost a sdílení, já už to sám nedával a už vůbec nezvládal ty praktické věci, i to k tomu patří, prostě nechci být sám.

A co takhle - na koho budu čekat, když přijde po těžkém dnu v práci...
Nebo je předepsáno čekat jen na "pána tvorstva"? Jenom on má těžký den v práci?
Ty prostě potřebuješ "služku" do domácnosti a ne partnerku. Takovou paní, co se ti postará o domácnost, když to sám nedáváš, si přece můžeš zaplatit.

mariann napsal(a):

Zajímalo by mě, jak byste se zachovali na místě mé přítelkyně vy? Opravdu byste brali takový ohledně na studující děti a nemocné rodiče, že byste se raději vzdali vlastního partnera?
Má bývalá manželka se zamilovala do jiného, sebrala se a odešla, děti až tak moc neřešila, prostě šla za hlasem svého srdce. No a nakonec se vše srovnalo, děti z toho žádnou újmu neměli, aspoň doufám, a ona si nemusí vyčítat, že něco pro někoho jiného obětovala. Přítelkyně zase tvrdí, že člověk má zodpovědnost za ty nejbližší a odejít za hlasem svého srdce a nehledět na ostatní dokáže jen nedospělý  člověk, byť by mu bylo dávno přes dvacet..

Áno, brala - rodičia a deti sú iný typ vzťahu... Príbuzní, ktorí sú natrvalo. Chlap dnes je a zajtra nie je... zamiluje sa do tridsiatky (alebo do šesťdesiatky ), chytí ho "druhá míza", alebo sa zblázni do koníčka, pre ktorý na mňa nebude mať čas; ponúknu mu prácu v Británii - a kde je mu koniec! Rodičia a deti sú stabilné vzťahy, vzťahy dlhu a splácania, a tak. Okrem toho: možno, že keby si TY ochorel, postarala by sa aj o Teba, ale holt ochorel otec... a ona už nevládze.
A ženy podľa mňa odchádzajú "za hlasom srdca" zo vzťahu, kde im nie je až tak dobre - idú "za lepším", vtedy vedia aj spáliť mosty - a zrejme s relatívne ľahkým srdcom, že tie mosty zasa až zaveľa nestoja. No je fakt, že to je tiež individuálne a veľa záleží na povahe tej ženy. Ja som "ostávačka", ale poznám nespokojné "baby hľadačky", ktoré dosť menia chlapov v nádeji, že tento ďalší bude už určite lepší - a neberú pritom veľmi ohľad na nikoho a na nič.

Upravil(a) Selima (23. 6. 2015 13:06)

Eva. napsal(a):

Grainne napsal(a):

ztratit tri roky zivota po padesatce neni az takova sranda , v tom ho zase chapu

Mám po padesátce a nerozumím tomuto pohledu. Já žiju každý den a nic nevnímám jako ztracené. Ale jako prožité.
Co ztratil mariann? Neodpověděl. Jedině že by jeho jediným životním cílem bylo získat partnerku. Ale o tom život není.

Já za to nemůžu , že tomu nerozumíš ..třeba to někdo jiný chápe

mariann napsal(a):

Zajímalo by mě, jak byste se zachovali na místě mé přítelkyně vy? Opravdu byste brali takový ohledně na studující děti a nemocné rodiče, že byste se raději vzdali vlastního partnera?
Má bývalá manželka se zamilovala do jiného, sebrala se a odešla, děti až tak moc neřešila, prostě šla za hlasem svého srdce. No a nakonec se vše srovnalo, děti z toho žádnou újmu neměli, aspoň doufám, a ona si nemusí vyčítat, že něco pro někoho jiného obětovala. Přítelkyně zase tvrdí, že člověk má zodpovědnost za ty nejbližší a odejít za hlasem svého srdce a nehledět na ostatní dokáže jen nedospělý  člověk, byť by mu bylo dávno přes dvacet..

marianne, ale Ty NEJSI žádným jejím partnerem, ta paní je pořád ještě vdaná a jejím oficiálním partnerem je její manžel A pokud mám mluvit sama za sebe, tak já bych se na místě Tvé přítelkyně zachovala úplně stejně jako ona, čiliže v případě vážného onemocnění svého rodiče bych vztah s milencem okamžitě ukončila a věnovala bych se raději rodině

A pokud tady naříkáš nad tím, že jsi zbytečně ztratil tři roky, tak se neuraž - od samého začátku jsi věděl, že paní je vdaná a za celou dobu jsi své přítelkyni zřejmě nedokázal nabídnout takovou vztahovou hodnotu, aby jí stálo za to se kvůli Tobě rozvést ...