modrovous napsal(a):

Eva. napsal(a):

Blanč napsal(a):

Já nemám strach ze zbavení svéprávnosti a už vůbec ne z toho, že by dům, prodal. Tím by mi jen udělal a laskavost. Já už mám dost jeho chování, ponižování a pohrdání mnou, už to trvá moc dlouho. Chtěla bych o tom s někým mluvit, všechno to ze sebe vysypat a hlavně si odpočinout.

Blanč, má zkušenost je taková, že jsem si v nemocnici sice odpočinula, ale návrat do reality byl strašný. Bylo mi pak ještě hůř. Až dokud jsem své problémy nevyřešila.
.

Jasně. Tobě to nepomohlo, takže od toho můžeš klidně zrazovat i ostatní. Maminko, ty to vidíš!

No, je to názor. Nebrala by som ho ako univerzálny, ale ako osobnú skúsenosť. Nakoniec, každá snáď nakoniec prídeme na to, čo je najvhodnejšie pre MŃA...

Blanč napsal(a):

Peníze vůbec nejsou můj problém, vydělávám si a něco mám našetřeno. Neschopneku jsem nechtěla z toho důvodu, že bych musela být doma a to já nemůžu, nemůžu se 24 hodin denně dívat na člověka, co mi psychicky ubližuje.
Dnes jsem obvolávala inz. nabízející pronájem bytů, dva z toho by byly volné ihned, zítra se na ně jdu podívat. Nechci už v tom domě bydlet s ním, nemám na to dostatek sil, podráží mi to nohy, necítím se tam dobře a z jeho společnosti mám deprese. Chtěla bych zkusit bydlet sama, docházet na psychiatrii a dál se uvidí. Pak vyřešit dům a hypotéku a chlastem se ubíjející sestru, což mi rve srdce, obzvlášť, když nikoho jiného už nemám. Bratr se před několika lety zabil v autě, to byla taky strašná rána. Pořád se něco sype. Už to nedávám, už nevim jak dál. Sama nevím, jestli je PL to správné řešení, komu by se tam chtělo dobrovolně. To byl takový nápad na podnět doktorky, jak od všeho utýct a na to všechno na pár chvil zapomenout.

Blanč, pěkně Tě prosím, ze všeho nejdřív řeš SEBE a svoje problémy. Myslím, že by bylo dobré najít si pronájem a odstěhovat se z domu, ve kterém Tě už nic nedrží, ke kterému Tě ani nevážou hezké vzpomínky a ve kterém žiješ s člověkem, který Ti není žádnou oporou. To je k ničemu, to Tě jenom táhne dolů ke dnu a prohlubuje Tvoje deprese. Myslím si, že bys měla v první řadě změnit prostředí, které Tě ubíjí a pokud ani poté nenastane změna k lepšímu, teprve potom bys měla přijmout léčbu v PL - ale myslím si, že změna prostředí je prvním krokem ke Tvé úzdravě a dál už by to mohlo - říkám "MOHLO!!!" jít i bez hospitalizace.

Co se týče Tvé sestry a její závislosti na alkoholu - bohužel, pokud sám závislý nepřijde na to, v jaké se nalézá situaci a sám se nezačne dobrovolně léčit, nikdo a nic ho nedonutí, aby šel do léčby pouze kvůli tomu, že mu někdo domlouvá a přemlouvá. Tvoje sestra se dala na pití, zatím neshledává, že by ona sama měla nějaký problém, problémy mají všichni okolo, jen ne ona Ty pro sestru můžeš udělat jen jediné: podat jí pomocnou ruku ve chvíli, až ona sama pochopí, jak jí alkohol komplikuje život a začne se dobrovolně někde léčit, do té doby budou Tvoje veškeré snahy marné, marné a zase marné

Ahoj už dlho sa Ti chystám napísať ako som riešia rovnaký probém aj ja ale je to hrozne dlhé na taký malý román...
Takže ti to napíšem veľmi stručne a ak chceš tak sa pýtaj....
Moja situácia - nerozvedená manželka jedno dieťa, vek 2-7 rokov takže riešenie trvalo 5 rokov.
Sestra ktorej som bola kolíznou opatrovníčkou trpela schizofreničkou, bola zbavená komplet svojprávnosti. Manžel býval inde ale musela som akceptovať jeho návštevy kvôli synovi - inak invalidný dôchodca, alkoholik, narkoman neliečený sociálne vychovávaný v tom, že ako nemocinkaný chlapeček nič nemusí robiť na to je manželka teda chlap bez povinností ale s právami.
No nič moc.
Na návštevu syna v uvodzovkách chodil tak na dva týždne raz za štvrťroka. Samozrejme som ho musela živiť lebo mu mamička brala dchodok s tým že ako nerozvedená manželka ho musím živiť. Na to som kašlala, mne išlo o to, aby syn vedel že má ocka ktorý ho ľúbi a prišiel navštíviť.
Po 6 rokoch neuveriteľných probémov som to uťala...
Sestre som našla ústav sociálnej starostlivosti, manžela som po bezprecedentnom vyčínaní vyhodila. samozrejme odmietol odísť, tak som mu vyhadzovala veci von oknom vrátane drog a fliaše som liala do umývadla.
Za pár minút pochopil že musí naozaj odísť.
Natrvalo.
A na moje prekvapenie syn, vtedy v druhej triede konštatoval že ocko odišiel a už sa nevráti so stoickým kľudom, všetko som mu vysvetlila a bolo po vtákach..
Kde som našla riešenie???
Vždy ked sa sestre zhoršil stav vodila som u na denný stacionár do psychiatrickej ličebne kde mali takúto možnosť a večer po práci som si ju prišla vyzdvihnúť.
Pritočila sa ku mne jedna z jej terapeutičiek a povedala mi, že vyzerám unavene a že by mi vedeli pomôcť.
Otvárali tzv. pomocnú skupinu pre príbuzných psychiatrických pacientov ktorí síce nie sú chorí ale s sústavne preťažovaní a vyzerajú pred zrútením. Bola to skupina 8 ľudí, riešiacich nejaký životný probém a bolo toho dosť veľa.
Trvalo to 8 týždov v rámci PN, ale mohi sme ísť každý den domov takže domácnosť netrpela a spolu sme vykecávaní riešili svoje probémy. Zloženie bolo asi také - 2 vedci týraní režimom a problmami v rodine, jedna mladá žena ktorú schizofrenická matka kopla do brucha ked bola v 8 mesiaci a tlkla ju ako žito, jedna prokurátorka, riaditeľka odd. násilnej kriminality ktorá už psychicky nezvládala všetko to násilie a mažel bol navyše aloholik a dcéra to zle znášala, jeden zamestnanec zahraičného obchodu, to bol podľa mňa fízel ktorý dával pozor na tých 2 vedcov lebo problém ktorý prezentoval som doteraz nepochopila a posledný člen skupiny čakal na odsúdenie za niečo čo nespáchal. vo väzbe stratil spánok manželka sa s ním rozviedla a dcérku cychévávaa v tom že ocko je zločinec a a nový ocko je lepší. Nakoniec ho oslobodili ale s dcérkou sa už nesmel stýkať.
Pomaly sme všetci prišli na to, že všetky problémy majú riešenie a keď nás rozpustili začali sme veci riešiť. Boli sme všetci bez lieov a kecali sme celé dni o našich životoch a aternatívach. Musím povedať že mi to veľmi pomohlo.
A v práci o tom ani nevedeli. Dostali sme kryciu diagnózu ktorá bola v registri diagnóz zapísaná ako "prepracovanie".
A to je podľa mojej mienky alternatíva pre Teba.
situáciu som vyriešila tak, že sestre som našla ústav sociálnej starostlivosti a navštevovala som ju každý týžden, manžela som vyhodila, rozviedla sa s ním vcelku bezpoblestne svokra i ešte robila problémy ale tak raz za tri roky kým s prepáčením nezdochla- s prepáčením pre ľudomilov ale mám právo si uľaviť. na jej svinstvá doslova proti ľudsosti nemám ospravednenie.
Aká úľava - venovala som sa iba synovi a práci a konečne som začal žiť.
Ja som dosť proti liekom už som videla veľa prípadov kedy sa liekmi ešte zhoršil stav pacienta. Kým sa našiel vhodný kokleil trvalo to veľmi dlho. Ak sa vôbec našiel.  V tomto období hľadania som vidla dosť samovrážd.
ale nehovorím,  ak potrebuješ okej.
Takže suma sumárum neriešila by som problémy sama. Ale nájsť takúto skupinu by som Ti veľmi odporúčala. Človek potrebuje porovnávať. A najm som si kompletne oddýchla. taký psychický wellness Odvtedy som už nikdy nič také nepotrebovala. Ani psychologa ani psychiatra.
Uff ale som toho popísala...

Neboj se... první krok už jsi udělala
K tomu stěhování - nemohla by sis pomalu balit nějaký věci a nechat si je třeba u kamarádky nebo v práci? Chlap si většinou nevšimne, že "zmizely" třeba letní šaty...
Hlavně nezapomeň doklady, včetně třeba "papírů" k domu, zařízení, hypotéce a společnýmu majetku vůbec (aspoň ověřený kopie, kdyby to jinak nešlo)... a pokud možno i to, o co bys nerada přišla, co má pro tebe třeba jen citovou hodnotu. To totiž nedokoupíš...
S "řešením" sestřina chování počkej, až budeš mít aspoň částečně vyřešený svoje záležitosti, respektive až budeš v klidu. Vzhledem k tomu, že to u ní trvá už nějakou dobu, akutní péči zřejmě nepotřebuje.
Drž se

Blanč.............jsi šikovná holka.............uvidíš, jaká to bude úleva
držím palece

taky jsem před lety řešila podobnou situaci...........taky se mi zdála neřešitelná..........taky jsem mívala strach a jaký
ono to nějak dopadlo...........a celkem dobře
neboj, bude líp

a mně moc pomohl Babinet..............mnohem víc než psycholog

já to štěstí neměla--------------nenatrefila jsem na dobrého psychologa........2x
pak jsem to vzdala...........ale to jsem už byla za vodou

Ahoj Blanč, podařilo se Ti asi to nejdůležitější. Dobře radí Helena, nenápadně buď odnést nebo alespoň tak trošku jako nachystat co chceš a potřebuješ s sebou. Než se odstěhuješ, co nebudeš muset, to mu vůbec neříkej, ale pokud se s Tebou bude chtít na něčem normálně slušně domluvit, snaž se být k němu vstřícná, nedělej mu žádné naschvály, ani když by si to zasloužil a Tobě to přinášelo zadostiučinění.

Maria - prosím o sdělení, je-li to možné, kde, v kterém městě jsou nebo kde jsi ty navštěvovala takové terapeutické skupiny, případně, můžeš-li mi dát nějaký kontakt. Já jsem vůbec netušila, že něco takového vůbec existuje. Ano, je to tak, jak píšeš. Je zřejmě třeba najít tu správnou medikaci a od doby, než se člověk odhodlá a zajde třeba nejdříve ke své obvodní lékařce, po dobu, než se projeví léčebný účinek antidepresiv, které se třeba u mě podařil až na druhý pokus, uplyne dlouhá doba, kdy je možné, pacient spáchá sebevraždu. Ta doba - od návštěvy s psychickými problémy u obvodního lékaře, poslání k psychiatričce, objednací lhůta byla měsíc, předepsání prvního druhu antidepresiv, po kterých mi bylo špatně, vysazení, předepsání druhých antidepresiv, dobrý účinek se dostavil po užívání druhých léků asi za 3-4 týdny, ta doba u mě trvala celkem více, jak tři měsíce a tehdy mi bylo nejhůř. Spolu se zdravou sestrou jsme se na střídačku přitom starali o vážně nemocnou maminku, která po půl roce ležení zemřela, bylo jí pořád hůř a hůř i při dobré péči, to bylo hrozně moc depresívní. Když se někdo stará o dítě, třeba i postižené, které při velice dobré péči dělá třeba malé pokroky, ale dělá pokroky a nezhoršuje se, je to úplně jiné, než se celodenně starat o staršího nemocného blízkého rodinného člověka, který vám, ať děláte co děláte odchází a umírá před očima. Maminka zemřela na alzheimera, po mozkové mrtvici, měla operovanou rakovinu, gynekologické problémy, pak nádor na čele  - ležela, mi jsme ji přebalovali, myli, krmili  a ona nám nadávala, že jí krademe věci! Nevěděli jsme, co to má za nemoc, prý se s úplnou určitostí dá diagnostikovat až po úmrtí.
Pro moji nemocnou sestru se stejnou diagnózou, jakou má tvoje sestra, se mi podařilo zajjistit místo v  Diakonii.
V té terapeutické skupině jste byli správná sestava, myslím, že by mi toto určitě také pomohlo, i při užívání antidepresiv, kdybych měla takovou terapeutickou skupinu, kam bych mohla docházet, bylo by mi určitě lépe daleko dříve a možná bych ani tolik antidepresíva nepotřebovala.
                                                                              Dana

shakalka007 napsal(a):

Ahoj Blanč, podařilo se Ti asi to nejdůležitější. Dobře radí Helena, nenápadně buď odnést nebo alespoň tak trošku jako nachystat co chceš a potřebuješ s sebou. Než se odstěhuješ, co nebudeš muset, to mu vůbec neříkej, ale pokud se s Tebou bude chtít na něčem normálně slušně domluvit, snaž se být k němu vstřícná, nedělej mu žádné naschvály, ani když by si to zasloužil a Tobě to přinášelo zadostiučinění.

Maria - prosím o sdělení, je-li to možné, kde, v kterém městě jsou nebo kde jsi ty navštěvovala takové terapeutické skupiny, případně, můžeš-li mi dát nějaký kontakt. Já jsem vůbec netušila, že něco takového vůbec existuje. Ano, je to tak, jak píšeš. Je zřejmě třeba najít tu správnou medikaci a od doby, než se člověk odhodlá a zajde třeba nejdříve ke své obvodní lékařce, po dobu, než se projeví léčebný účinek antidepresiv, které se třeba u mě podařil až na druhý pokus, uplyne dlouhá doba, kdy je možné, pacient spáchá sebevraždu. Ta doba - od návštěvy s psychickými problémy u obvodního lékaře, poslání k psychiatričce, objednací lhůta byla měsíc, předepsání prvního druhu antidepresiv, po kterých mi bylo špatně, vysazení, předepsání druhých antidepresiv, dobrý účinek se dostavil po užívání druhých léků asi za 3-4 týdny, ta doba u mě trvala celkem více, jak tři měsíce a tehdy mi bylo nejhůř. Spolu se zdravou sestrou jsme se na střídačku přitom starali o vážně nemocnou maminku, která po půl roce ležení zemřela, bylo jí pořád hůř a hůř i při dobré péči, to bylo hrozně moc depresívní. Když se někdo stará o dítě, třeba i postižené, které při velice dobré péči dělá třeba malé pokroky, ale dělá pokroky a nezhoršuje se, je to úplně jiné, než se celodenně starat o staršího nemocného blízkého rodinného člověka, který vám, ať děláte co děláte odchází a umírá před očima. Maminka zemřela na alzheimera, po mozkové mrtvici, měla operovanou rakovinu, gynekologické problémy, pak nádor na čele  - ležela, mi jsme ji přebalovali, myli, krmili  a ona nám nadávala, že jí krademe věci! Nevěděli jsme, co to má za nemoc, prý se s úplnou určitostí dá diagnostikovat až po úmrtí.



Pro moji nemocnou sestru se stejnou diagnózou, jakou má tvoje sestra, se mi podařilo zajjistit místo v  Diakonii.
V té terapeutické skupině jste byli správná sestava, myslím, že by mi toto určitě také pomohlo, i při užívání antidepresiv, kdybych měla takovou terapeutickou skupinu, kam bych mohla docházet, bylo by mi určitě lépe daleko dříve a možná bych ani tolik antidepresíva nepotřebovala.
                                                                              Dana

V Bratislavě v roce 1984 ale terapeuti spomínali, že na vycviku byli v Kromeříži. Nejbližší psycholožka Ti řekne kde se to dělá nejblíž k Tvému bydlišti.
Dani já jsem Ti nerozmlouvala léky jen jsem se zmínila o tom že já osobne na léky nejsem. Neberu je ani když mám bolesti. Ale mně  se to dobre kecá když nemám sklony k depresím. Do opsané skupiny jsem chodila fakt dávno ale  představila jsem Ti to jako možnost. A určitě tento zpusob terazpie nezanikl. Jinak téším se že ses rozhodla k útěku.
dyž jsem se bránila že nemohu dát prece sestru do Ústavu soc. péče že na to nemá právo a zrušit vztak syn a ote také nesmím. členové skupiny mi říali že nejsem pánbu abych spasila svět. Byo hrozné odejít z Ústavu a nechat tam zoufalou sestru. Kolikrát jsem to chtěla vzdát a vzít sestru domu. Ae zdrav vývoj syna byl nejduležitější. Ty také nejsi pánbu když má sestra problém musí se k tomu postavit sama. Odejdi rozveď se a začni odznovu sama. Dlužíš si to sama sobě. Nikomu tím neprospěješ když obětuješ svuj život ostatním.

Blanč napsal(a):

Skupinová terapie? Můžete mi to přiblížit? Je to tak, jak to ukazují ve filmech? Nevím, jestli bych dokázala mluvit o svých problémech otevřeně před tolika lidma.

Blanč, já jsem si taky myslela, že raději umřu studem a hanbou, než bych cizím lidem prozradila cokoliv ze svého soukromí Jde to - stačí si uvědomit, že nejsi sama, kdo má problém, že jsou kolikrát i lidé v daleko horší situaci, nežli Ty a že jste na skupinové terapii proto, abyste sami sobě pomohli

Blanč napsal(a):

Skupinová terapie? Můžete mi to přiblížit? Je to tak, jak to ukazují ve filmech? Nevím, jestli bych dokázala mluvit o svých problémech otevřeně před tolika lidma.

Mluvit o problémech před cizíma je problém u toho kdo začne pak to už jde samospádem. U nás to bylo tak, že jsem čekala na otevrení supiny asi týden. Spolu jsme tam trávili den co den bez zváštního programu spolu jsme odbedvaly a terapeuti mněli dost času vytypovat si kdo nebude mít probémy mluvit. Kdo se s kým už seznámil a šlo to celkem dobře. Po 2 týdnech už jsme se unudili a ptali jsme se co bude dál. A pak se to spustilo. Prokurátorka měla problém o sobě mluvit před Milanem kterého čekal soud . Po týdnu po otevření skupiny jsme se už bili o slovo. Pokud se pamatuji, asi 2 hodiny jsme kecali za prítomnsti terapeuta, pak jsme měli společný tělocvik, po obedě pracovní terapii - v praxi to znamená že kdo chtěl, uklízel, kdo chtěl dělal ruční práce pletl háčkoval vyšíval a a pritm jseme zase kecali o možnostech rešení. Kdo se jako cítí, jaký měl včera den. Pak jsme mli sezení s terapeutem kdy jsme řešili asertivní chování. Třeba jsem v autobuse a chci dosáhout aby mně někdo pustil sednout.
Museli jsme splňovat zákazy: setkávat se navzájem mimo areál po skončení terapie a druhá podmínka byla nikoho neidentfikovat mimo areál.
Nemusíš na sebe hned vykecat všechno - vytáhni na povrch jen to co tě nejvíc nebo naopak nejmíň dusí ale pokud dostaneš ze sebe vše, rychleji se toho zbavíš. Musíš být připravena že se celá skupina do Tebe pustí, div že z Tebe neudělá zločince ale i to je potřebné  je to součást hry. Každý z nich projde ruzným obdobím. Ale něco budete mít společného - řeším co vyřešit musím.
Krátce před koncem je tzv. rodinný maraton kdy naklušou členové dmácností a mluví přede všemi jak to vidí oni.
To je také těžké období. ale lze to prežít díky tomu že tím procházejí všichni. Pokud se rozhodneš do toho jít počítej s tím že ne vždy to bude příjemné. Každý z Vás bude něčím raněn. a určitě se nědo nade kdo se bude rád v ráně rýpat.
Na druhé straně musíš získat nové přátelé. Nové zušenosti s řešením probému. Pamatuji se že já osobně jsem měla problém vyjádrit nějaým scénickým tancem hudbu. Vyhlásila jsem že jsem hudobně hluchá a nic necítím. a bylo to. Nikdo mně k tomu nenutil.

Stěhování probíhá dle plánu, veškeré doklady mám ukryté v práci, na začátku příštího týdne bude po všem, začne mi nová etapa života, snad lepší. O mém stěhování vůbec nikdo neví, nechtěla jsem, aby se to nějakou hloupou náhodou dostalo ven. Všechno se okolí doví až budu bydlet ve "svém".

Chtěla bych se vás zeptat, jestli nevíte o nějakém dobrém právníkovi v okolí Vlašimi, nebo Benešova? Byla bych moc ráda za vaše doporučení. Chci to co nejdřív dotáhnout do konce. Děkuju.

Blanč, taky ti moc držím palce. Ať to klapne přesně podle tvého plánu.
Hodně štěstí! 

Blanč, tak jsi přestěhovaná? A jaké to je, jsi spokojená? Jsem ráda, že se ti to podařilo. Já jsem od Olomouce, takže s advokátem neporadím.   Dana