Blanč, ničeho se neboj, na nic nečekej a psycholožku opravdu navštiv, v Tvé situaci je to tím nejlepším řešením

Před pár měsíci zemřela maminka
Smutek tě bude ještě nějakou dobu držet... každej to má jinak, ale "pár měsíců" je přece jen na vyrovnání se málo. Chybět ti máma bude po zbytek života, ale přece jen se ta bolest časem bude zmenšovat, i když si teď možná myslíš něco jinýho.
A mně zbyla sestra
To skoro zní, jako bys měla pocit, že se musíš postarat, když ona, "chudák", teď nikoho jinýho nemá...
Opravdu musíš? Nebo jsi jen přesvědčená, že je to tvoje povinnost?
Jo, ono se blbě kouká na to, jak se někdo blízkej dobrovolně ničí... ale ničit se spolu s ním ničemu nepomůže, víš.
co je drží pohromadě společný dům a hypotéka
A je to nutný? Opravdu není jiný řešení?

Mám spíš pocit, že jsi závislá na ostatních. Všechny stavíš na první místo a ty jsi někde na konci.
Sestra ať se alkoholem udáví, stejně jí nepředěláš a chlap? S tebou jen bydlí a chodí si zasexovat jinam?
Postav se na vlastní nohy, rozveď se, rozděl majetek, začni myslet na sebe.

Blanč napsal(a):

Chtěla bych dům prodat, smáznout tak hypotéku a jít bydlet třeba do pronájmu. Byla jsem se i informovat v bance co a jak, banka by nám s prodejem pomohla, např.  dobrovolnou dražbou, problém je, že on dům prodat nechce a na vyplacení mě nemá dostatek peněz.
Ano, domů se chodí jen vyspat, žijeme vedle sebe, ne spolu, sex po mně chtěl i toho dne co maminka zemřela a to byla poslední kapka, zhnusil se mi tím úplně, debil. Jak já ho nenávidím!
A moje sestra? Je mi líto, co z ní je, že se z ní stala totální troska, která se předemnou většinou schovává a když se spolu náhodou sejdeme, nepodívá se mi ani do očí, je pořád velmi nervózní. A mě tohle všechno strašně mrzí, protože s tím nemohu nic udělat. Mohu se jen sebrat a jít dál, ale bez pomoci to nedokážu.

To by sa vyriešilo cez právnikov, prinajhoršom cez súd... V manželstve asi nemôže platiť, čo chce len JEDEN... Najprv si pomôž ty sama - ak nebudeš silná, nepomôžeš ani sestre, ani nikomu inému. Dočasne možno farmaceutikami, neskôr terapiou a potom, tipujem, už svojpomocne.

Vždycky se dá něco dělat, ale musíš na to najít sílu přijmout správné rozhodnutí. Vzdycháním a stěžováním se dostaneš jen do depresí a hrozí Ti stejná jáma, do která spadla sestra...

Máme kluka - 19 let na VŠ, domů moc nejezdí právě kvůli nám, našel si v Brně děvče a bydlí tam spolu.
Dnes jsem byla u psycholožky, moc hodná a milá doktorka, navrhuje mi hospitalizaci v PL, prý by mi to pomohlo. Já nevím. Nechce se mi tam. Mám si vše rozmyslet. Zatím jsem to odmítla, za 14 dní u ní mám další sezení, tak se uvidí.
Máte někdo zkušenost s hospitalizací v PL?

Blanč, taky si myslím, že by hospitalizace na PL nebyla to, co by Ti nejlépe pomohlo. Osobní zkušenost s tím nemám, ale moje sestra bývala dávno a dávno na PL hospitalizovaná, je starší než já, bývala tam jako mladá, tak od svých 16-ti let, co se u ní projevila paranoidní schizofrenie. Tehdy ale nebyly pořádné léky, bylo to za hluboké totality. Já si osobně myslím, že kdyby měla od začátku k dispozici léky, antidepresiva, které jsou k dispozici dnes a měla doma a od celé společnosti laskavý a chápající přístup, že by dnes byla docela dobrá. Ne snad s úplně vynikajícím zdravotním stavem, ale dobrá. Tehdy se nám i jí tak akorád celá vesnice šklebila, že je blázen a že máme nemocnou dceru a sestru. Myslím si, že kdyby tehdy měla dobré léky a dobrý přístup, že by teď měla manžela, rodinu, děti. U ní se to projevilo po tom, co se jako mladá rozešla s klukem, naši tomu vztahu snad i nějak bránili, mě bylo tehdy 6 let.  Taky u  ní byl ten problém, že jí po těch lécích bylo špatně a tak jen co vždy přišla z PL, prohlásila, že je zdravá a léky přestala brát. Tak z ní vždy za tři týdny či měsíc byl jiný člověk. Byla zlá, agresívní, na nás všechny i na mámu. Máma s námi byla sama, otec brzy zemřel, byly jsme tři holky.
Já jsem přesvědčená, že by Ti po této stránce nejvíce pomohla ambulantní péče u dobrého psychiatra,  který by Ti na dočasnou přechodnou dobu předepsal dobrá antidepresiva, to by ti moc pomohlo. Získala bys tím vnitřní sílu, dřívější elán, rozhled a správné názory na vše kolem sebe. Byla bys schopna v pohodě vykonávat dřívější práci i by sis dokázala zorganizovat všechno, co je potřeba si zorganizovat a zařídit ve Tvé současné situaci. Určitě to není lehké, je to těžké, ale nikdo z nás nemá ani právo žít s někým, kdo s námi třeba žít nechce. Je to nedůstojné a ponižující i pro Tebe samu. Jak to vidí ten Tvůj manžel? Nechce jen neprodávat společný dům, nebo i nechce přestat s Tebou žít a nebo chce žít s někým jiným? Jak to opravdu a vážně chce? Ty by si s ním ještě chtěla žít, kdyby se pokusil se změnit, nebo ne? Nemyslím si, že by Ti pomohlo, kdyby Tě na tři měcíce (to je obvyklá doba) zavřeli na psychiatrii  a cpali do tebe léky nebo nedej bože ještě léčili - ale to se snad už ani nedělá - elektrošoky. Nevím, jak je to přesně teď, ale dřív to bylo tak, že tam člověka prostě zavřeli a ven se také mohl dostat třeba až ho mohli někomu doma předat, kdo se za něj více méně zaručil. Kdo by to byl u Tebe? Tvůj manžel? Nebo máš ještě rodiče, na které by ses mohla nějak spolehnout? Určitě by nebylo dobré, kdyby jsi byla v PL a Tvůj manžel by rozhodoval ve spolupráci s lékaři, jestli si Tě tam ještě nechají, nebo jestli Tě pustí a on na Tebe bude dohlížet a "postará se o Tebe a o to, abys nic neprovedla".  Já jsem tedy přesvědčena, že by určitě byla nejdříve nejlepší návštěva dobrého psychiatra, užívat  předepsaná antidepresíva, zklidnit se, srovnat si všechno v hlavě, rozhodnout se pak, co udělat a jak. Určitě to není a nebude lehké.

Ale mám zkušenosti s tím, jak se po braní antidepresiv jako kouzelně vrátí životní élán, vnitřní síla, pohoda, schopnost normálně fungovat a pracovat a řešit a vyřešit si své věci.
Přeji Ti hodně síly a pohody.   
                                   Dana

Blanč, ještě se zeptám. Bylas opravdu u psycholožky, ne u psychiatričky? Psycholožka není doktorka. Hospitalizace a pobyt v PL je záležitost psychiatra, ne psychologa. Psychiatr je doktor. Obvykle bývá nejdříve hospitalizace na psychiatrickém oddělení, až tam rozhodují, jestli je to na PL. PL je obvykle nejméně na 3 měsíce.
Já bych zašla k psychiatrovi, ten by po svém uvážení nejspíše ve tvém stavu napsal antidepresiva, ta začnou zabírat tak po 3 týdnech. Abys mohla vůbec fungovat a nepropadla se do těžké deprese, kdy už je nutná hospotalizace. A pak řeš svou situaci, abys nemusela do nemocnice či do léčebny. Nemocnice ani PL ti ve tvém stavu nepomůže, jestli jsi ještě schopna trochu fungovat a řešit, ta jenom oddálí nutnost řešení. Antidepresiva jsou dobrá, pomůžou v nejhorším. Ale je to pořád chemie. Mně chyběly mé emoce, když jsem brala AD, cítila jsem se necitlivá a vypnutá. Ale pomohly mi, že jsem byla schopna svou situaci řešit k lepšímu.
K psycholožce choď i dál, jestli můžeš a jestli ti sedla. To tě bude podporovat, abys byla schopna svou situaci řešit.
Držím palce.

Upravil(a) Eva. (15. 1. 2015 8:07)

Pokud to bez terapeuta nezvládáš, potom je na čase úprk

V zájmu vlastního zdraví opustit všechno (nejen negativa) a postavit se na vlastní nohy.

No co už, lepší to nebude :-D

Včera jsem ti, milá Blanč, psala, aby sis, co se hospitalizace týče, nechala otevřená vrátka, ale pak mi spadl počítač a nic jsem neposlala. Teď vidím, že se tu odbornice na léčbu duše zmnožily, tak přece jen přidám to svoje.
Myslím si totiž, možná na rozdíl od Evy s tečkou, že hospitalizace může být součástí řešení příčiny.
Nemusí být útěkem, ale přestávkou na odpočinek a načerpání sil - ty jich, řekla bych, moc nemáš.
Vzdálením se z epicentra bolesti, zranění, zhnusení můžeš na vše získat jiný náhled, vidět to, co jsi předtím neviděla, může se zvýšit šance, že najdeš skutečnou příčinu a řešení na první dobrou, nebo alespoň dříve.
Když řídíš auto se skly neprůhlednými špínou, kdy sis před sebou umyla průhled 20x10, máš co dělat, abys nesjela ze silnice, natož abys viděla, kam ta silnice vede, navíc jsi takovou jízdou naprosto vyčerpaná. Když z takového auta vystoupíš, líp vidíš, zda tvoje silnice vede tam, kam chceš, jak to, kam chceš, vypadá a jaké jsou překážky na cestě.
Ty možná máš teď okýnka zablácená depresí a emocemi, léčebna by mohla umožnit to vystoupení/poodstoupení. To umytí auta, volba směru a jízda zvoleným směrem se všemi riziky a odpovědností, to už je pak to řešení, to jenom tvoje (samozřejmě, ptát se na cestu lze ).
Pokud se ti zdá psycholožka rozumná a sympatická, uvidíš, jak se bude situace vyvíjet a ¨co bude pro tebe nejlepší.
Na rozdíl od nás tě viděla a uvidí a asi jste spolu chvíli strávily.
Ono to takhle vůbec nemusí být, ale nenechávala bych se ovlivnit zdejšími zkušenostmi - jsou jiných a s jiným.