Barča napsal(a):

Nemyslím, že to hodnotil z pohledu míry. Téměř neznám čínskou kulturu, a nechci špatně interpretovat. Uvedu příklad: na začátku prakticky nemluvil, nevysvětloval, jen ukazoval a očekával, že vynaložíme veškerou dostupnou energii, veškerou sílu, bystrost a vytrvalost a v podstatě nápodobou a autodrilem se dostaneme co nejrychleji na tu nejvyšší úroveň, jíž jsme schopni - staří, mladí, tlustí, tencí, vsjo ravno. Proti němu tělocvična z velké části  "duchovních lidí", kteří čekali harmonizaci, ozdravění, VYSVĚTLENÍ a pochvalu, meditace a čikung, sdělování zážitků a diskuse na esoterická témata.
Byl pro mě obrovský problém se učit okoukáním, nic nevysvětlil, nic slovně neopravil. Ze začátku jsem necvičila mimo hodiny, bála jsem se, že se to naučím špatně, zafixuju si to a nebudu se toho moct zbavit - chacha, naivní představy, naprostý krach. Musela jsem cvičit doma, pořád jsem se musela opravovat, pořád jsem se musela něčeho zbavovat, co jsem špatně přejala, špatně okoukala, sobě přizpůsobila. To všechno na starý kolena individualizované posttotalitní Evropanky. Když jsem se později ještě musela tajčisticky prát s kamarádkami spolucvičenkami, a jedna se pak rozešla se svým dlouholetým přítelem, kvůli kterému se celá ta léta trápila, s tím, že prý použila postupy, které se naučila když jsme spolu bojovaly, došlo nám, že jsme duchovně povyrostly.       
Ten náš mistr považuje taiči primárně za bojové umění a ne za cvičení pro zdraví.
Teď už je cvičení poněkud jinak, evropštěji, více pro zdraví.

Barčo, moc se mi Tvůj příspěvek líbí .
Mám podobnou zkušenost s meditací v sedě.
   Začátky pro mě byly úžasné: sedím si, nikdo na mě nemluví, nedrnčí telefony: prostě pohádka a ráj na zemi.
Brzy mě rozbolelo tělo a odmítalo sedět a hodinu se nehýbat. Po pár týdnech se uklidnilo a začala práce s myslí. Například trvalo půl roku, než jsem vůbec zaznamenala, že trávím čas sezení pitváním svého manželství. Ta úleva uvědomění pak byla neskutečná.
   Vypadá to jednoduše: člověk sedne a tráví čas v nirváně.  Jenže pravidelnost přináší také potíže, a někdy je to fakt pořádný struhadlo.
   A nevím, jestli jsem povyrostla (a kam). Možná jsem se trochu změnila...
Zdraví
(taky jedna)
        na starý kolena individualizovaná posttotalitní Evropanka

Upravil(a) gymnasión (26. 7. 2014 8:07)

olasik napsal(a):

A není to jen tvoje domněnka , že byl překvapen vaším duchovním přístupem?
Podle toho jak to popisuješ , mohl být skutečný mistr i po duchovní stránce , to spíš začátečníci chtějí mluvit a nadšeně rozebírat duchovní témata , to vidíš i tady přece, někdo začíná a už má  pocit, že je takovej mistr, že může školit druhé.
Skutečný mistr mlčí , šetří energii . Nechával tu cestu na vás prostě .

Eva. napsal(a):

Proč bych stál, když můžu sedět?
Proč bych seděl, když můžu ležet?

Trocha tréninku nemůže škodit

gymnasión napsal(a):

Barča napsal(a):

Nemyslím, že to hodnotil z pohledu míry. Téměř neznám čínskou kulturu, a nechci špatně interpretovat. Uvedu příklad: na začátku prakticky nemluvil, nevysvětloval, jen ukazoval a očekával, že vynaložíme veškerou dostupnou energii, veškerou sílu, bystrost a vytrvalost a v podstatě nápodobou a autodrilem se dostaneme co nejrychleji na tu nejvyšší úroveň, jíž jsme schopni - staří, mladí, tlustí, tencí, vsjo ravno. Proti němu tělocvična z velké části  "duchovních lidí", kteří čekali harmonizaci, ozdravění, VYSVĚTLENÍ a pochvalu, meditace a čikung, sdělování zážitků a diskuse na esoterická témata.
Byl pro mě obrovský problém se učit okoukáním, nic nevysvětlil, nic slovně neopravil. Ze začátku jsem necvičila mimo hodiny, bála jsem se, že se to naučím špatně, zafixuju si to a nebudu se toho moct zbavit - chacha, naivní představy, naprostý krach. Musela jsem cvičit doma, pořád jsem se musela opravovat, pořád jsem se musela něčeho zbavovat, co jsem špatně přejala, špatně okoukala, sobě přizpůsobila. To všechno na starý kolena individualizované posttotalitní Evropanky. Když jsem se později ještě musela tajčisticky prát s kamarádkami spolucvičenkami, a jedna se pak rozešla se svým dlouholetým přítelem, kvůli kterému se celá ta léta trápila, s tím, že prý použila postupy, které se naučila když jsme spolu bojovaly, došlo nám, že jsme duchovně povyrostly.       
Ten náš mistr považuje taiči primárně za bojové umění a ne za cvičení pro zdraví.
Teď už je cvičení poněkud jinak, evropštěji, více pro zdraví.

Barčo, moc se mi Tvůj příspěvek líbí .
Mám podobnou zkušenost s meditací v sedě.
   Začátky pro mě byly úžasné: sedím si, nikdo na mě nemluví, nedrnčí telefony: prostě pohádka a ráj na zemi.
Brzy mě rozbolelo tělo a odmítalo sedět a hodinu se nehýbat. Po pár týdnech se uklidnilo a začala práce s myslí. Například trvalo půl roku, než jsem vůbec zaznamenala, že trávím čas sezení pitváním svého manželství. Ta úleva uvědomění pak byla neskutečná.
   Vypadá to jednoduše: člověk sedne a tráví čas v nirváně.  Jenže pravidelnost přináší také potíže, a někdy je to fakt pořádný struhadlo.
   A nevím, jestli jsem povyrostla (a kam). Možná jsem se trochu změnila...
Zdraví
(taky jedna)
        na starý kolena individualizovaná posttotalitní Evropanka

Jo, to znám. Na Zenu je vyžadována meditace v lotosu - zhruba půl hodiny, pak pět minut oddech, vyměnit nohy a další půlhoďka ... není to žádná prča, ale myslím, že mě ta bolest nutí udržovat koncentraci, neustále si uvědomovat přítomnost ... Člověk si o to víc váží mnichů a mnišek, kteří toto praktikují několikrát denně ...

Míša Kulička napsal(a):

Jo, to znám. Na Zenu je vyžadována meditace v lotosu - zhruba půl hodiny, pak pět minut oddech, vyměnit nohy a další půlhoďka ... není to žádná prča, ale myslím, že mě ta bolest nutí udržovat koncentraci, neustále si uvědomovat přítomnost ... Člověk si o to víc váží mnichů a mnišek, kteří toto praktikují několikrát denně ...

- Spíš tu tělesnou bolest ... no, ale ta je taky zrovna přítomná, to je fakt, jako to tělo. Tělo má prý tu zvláštní schopnost, že je vždycky tady a teď, a to na rozdíl od mysli, která může aktuálně dlít třeba na Novém Zélandu
- Zeňáky mám ráda. Ti to berou doopravdy. Strašně jsem se bála tam dostat do zad ránu holí kyosaku. Ale ten pocit po ní byl skoro božský ...
- Mniši to mají přímo v popisu práce

Upravil(a) gymnasión (26. 7. 2014 20:33)

gymnasión napsal(a):

Míša Kulička napsal(a):

Jo, to znám. Na Zenu je vyžadována meditace v lotosu - zhruba půl hodiny, pak pět minut oddech, vyměnit nohy a další půlhoďka ... není to žádná prča, ale myslím, že mě ta bolest nutí udržovat koncentraci, neustále si uvědomovat přítomnost ... Člověk si o to víc váží mnichů a mnišek, kteří toto praktikují několikrát denně ...

- Spíš tu tělesnou bolest ... no, ale ta je taky zrovna přítomná, to je fakt, jako to tělo. Tělo má prý tu zvláštní schopnost, že je vždycky tady a teď, a to na rozdíl od mysli, která může aktuálně dlít třeba na Novém Zélandu
- Zeňáky mám ráda. Ti to berou doopravdy. Strašně jsem se bála tam dostat do zad ránu holí kyosaku. Ale ten pocit po ní byl skoro božský ...
- Mniši to mají přímo v popisu práce

Jo, ta bolest je natolik přítomná, že nedovoluje myšlenkám zatoulat se nikam daleko ... člověk si je pořád vědom toho, kde je a co dělá ... jsem doufala, že si nohy po čase zvyknou, ale moc se jim nechce ...
Zeňáci jsou fajn, ale ta hůl se mi teda nelíbí ... a třeba E. Tomáš říkával, že si máme sednout co nejpohodlněji, aby nás tělo nerušilo, ale to pak má člověk tendenci usínat nebo je přinejmenším v myšlenkách úplně v čudu ... pořád su ve stádiu hledání, nějak se mi nedaří najít správný směr ...

Já bych třeba vleže usla, musím pohodlně sedět. Ale ono když se to povede tak, jak má, tak stejně necítíš nic - ani to nepohodlí. Možná kdyby bolel zub, tak se to nedá umeditovat, ale to jsem nezkoušela

sorry.... napsala jsem 2x stejnej příspěvek

Upravil(a) gymnasión (27. 7. 2014 7:00)

gymnasión napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Já bych třeba vleže usla, musím pohodlně sedět. Ale ono když se to povede tak, jak má, tak stejně necítíš nic - ani to nepohodlí. Možná kdyby bolel zub, tak se to nedá umeditovat, ale to jsem nezkoušela

V leže jsem taky zkoušela, jenže jsem za chvilku vytuhla a spala jak dudek
Umeditovat zuby mi taky nešlo (zkoušela jsem).

olasik napsal(a):

Dřív jsem to obdivovala a čím jsem starší , tím víc mi tyhle lidi přijdou zbytečný a zahleděný sobecky na sebe.
Co kdyby se sebrali a šli uklízet do útulků nebo učit děti z problémových rodin násobilku?
Ale to by jim asi nevonělo , není to dost duchovní.

Když si představíš, že třeba půl roku budeš "sobecky zahleděná do sebe" a sama od sebe se nehneš na krok, tak pochybuju, že by to bylo jen příjemný . Obávám se, že vydržet něco takovýho je jen pro silný povahy.
Navíc: drtivá většina řádů má přímo za úkol pečovat (učit násobilku, uklízet atd.)

Upravil(a) gymnasión (27. 7. 2014 7:29)

Pokud to děláš s představou, že z tebe bude mudrc Gym, kterýho všichni obdivujou , jako tady Míša obdivovala , tak to vydržíš .
Touha po ocenění  je obrovská .A ty co znám já , nikdy nikam uklízet nepáchli, jen seděli doma a meditovali, jak měli jít uklízet, vymluvili se.

Upravil(a) olasik (27. 7. 2014 7:47)

olasik napsal(a):

Pokud to děláš s představou, že z tebe bude mudrc Gym, kterýho všichni obdivujou , jako tady Míša obdivovala , tak to vydržíš .
Touha po ocenění  je obrovská .A ty co znám já , nikdy nikam uklízet nepáchli, jen seděli doma a meditovali, jak měli jít uklízet, vymluvili se.

Ocenění? Jaký ocenění? Za to, že sedíš na zadku, ti nikdo nic nedá, aspoň co já vim. Třeba meditovat za Spartu, to by bylo něco! jako fotbalista
Mudrc nebo MUDr.c? těžko přetěžko... to bude ňáká mejlka, jak říká Švejk

Upravil(a) gymnasión (27. 7. 2014 8:02)

Proč by měl člověk nemyslet? K čemu je to dobré? Jaký to má přínos a pro koho? Mně přijde, že lidé už z nudy neví, coby. Kdybychom měli těžké živobytí, jako předchozí generace, nebo žili třeba někde, kde musíme denně dojít nevím jak daleko pro vodu a zpět, nevymýšleli bychom ptákoviny a dělali, co je třeba.