Už jako malou holku mě ve 4. třídě týral a šikanoval učitel, tahal mě za vlasy, házel po mě klíče přes půlku třídy(můsím říct velký svazek klíču), no prostě jsem prožívala velký psycho. I spolužáci se po mně začali dost ubližovat. A aby toho nebylo málo, mého tř.učitele manželka ředitelka, byla ředitelka v matr. školce, kam chodil můj malej bráška. Jenže brácha byl velký živel, neposeděl, neposlouchal. No prostě to byl andílek s dáblem v těle. Každý asi ví jak dokážou kluci zlobit. Paní ředitelka si stěžovala doma a učitel sii následně vyléval vztek na mě. No prostě si na mě zasedl učitel. Nosila jsem domu poznámky(žákovská byla plná poznámek než známek), nedokázala jsem se soustředit při hodině, začla jsem mít strach ze všech učitelů, co tehdy byly na škole. Pravidelně jsem v neděli dostával 40 horečky a máma pořád nevědela proč tak najednou mám teploty a zvracím. Trvalo to celý školní rok, týden před koncem školního roku, šla moje nejlepší kamarádka za mámou a všechno řekla.
Tenkrát jsem se to bála říci rodičům, bála jsem se, že mi neuvěří, že mi řeknou že si vymýšlím. Už ani nevím co se pak dělo, protože jsem chtěla rychle odjet na prázdniny a zapomenout na to. V novém školním roce už to bylo špatný, ty samí spolužáci co mě šikanovali, jsem zase vídala, každý den. Nic se nezměnilo. Jen to že já se uzavřela do sebe a učitekí ze mě při zkoušení museli všechno páčit pomalu heverem. Takže se rodiče, moje třídní učitelka( musím říct, že tato paní učitelka mě měla velice ráda) a paní psycholožka dohodli na tom že se nedá nic dělat, že mě teda přeřadí do Zvláštní školy. Stejně jsem měla propadnout.

Nestydím se za to! Vyučená jsem a to je pro mě to důležité.
V nové škole jsem si hned zvilka, jiní spolužáci a učitelé. Prostě tu školu jsem měla ráda.

Pak začaly problémy v rodině, naši se hádali, rvali. Asi od té doby mi vadí, když někdo začne zvyšovat hlas. Stejně se nakonec rodiče rozvedli. Já jsem byl soudem přidělená mámě a bráška k tátovi.  Chtěla jsem být s mamkou, protože, už tenkrát (bylo mi asi 13 let) o mě ztratil můj táta zájem. A já to vycítila, už se ke mě nechoval tak mile. Dělal ze mě naprostého pitomce. Brácha se moc dobře neučil a táta mu pořád předhazoval: „uč se, ať nedopadneš jako ten de…l z Lachova“, tím deb… myslel mě. Už tenkrát se ve mně něco zlomilo a já jsem se k němu začala chovat odměřeně a tím spůsobem trhni si tati. Před tím než měli rodiče stání u soudu, tak jsem toho nějak začla mít dost. Bráchu odvezla teta (aniž by se dohodla s mámou) na Moravu(mě se ani nezeptali jestli tam chci jet). Pak prostě táta měl dost blbé narážky. Nevím co mě to chytlo, ale šla jsem po schodech do bytu a potkala jsem tátu. No nějak ze mě vylítla věta.No prostě jsem mu řekla do očí: „Být soudem přidělená k tobě, raději půjdu do děcáku“.
Ani nebudu psát co se dělo pak, protože se můj táta ukázal jako ubohej člověk.
Dopadlo to tak, že bráchu začali štvát proti mamce i mně. Tátova  rodina mě zakázala přístup na Moravu, kde jsem ráda trávila prázdniny. Nevadilo mi to, protože, jsem stejně nechtěla poslouchat, jak tam špiní mamku. Po rozvodu jsem se s mamkou odstěhovala do Prahy. Tady jsem dochodila 9. třídu a šla na učiliště. Za celou tu dobu jsem ho nezajímala, nezavolal, nenapsal(což bych ještě snesla). Pak když přijel, to mě akorát bylo 18, tak mi řek že je jeho dobrá vůle že mi platí alimenty(alimenty tátovi na mě vyměřili na 500,- a mámě na bratra 1000,-.), zbýval mi jen poslední rok na učilišti. Naposled jsem tátu viděla, když přivezl bráchu na prázdniny. Vyslechla jsem si jak jsem si  operaci kyčlí vymyslela. Operovali mě týden po závěrečkách. Od té doby co jsem ho neslyšela a neviděla. Několikrát jsem mu psala sms a ptala jsem se ho jak se má a co zdraví, ale bez odpovědí. Nezajímá se já se taky nezajímám, i když mě to bolí.

Před 6 roky, moje maminka, prodělala mrtvici (krvácení do mozku) myslela jsem, že je to můj konec, bála jsem se o ni, protože jsem měla jenom ji. Myslela jsem i na to nejhorší. Když už jsem nevědela co a jak tak jsem volala tátovi(asi jsem si najivně myslela, že mě aspon podpoří) dopadlo to tak že jsem se pohádala jak s  tátou tak s tou jeho brécou a vzteky jsem rozšlapala telefon. Ze začátku to s mamkou naštěstí bylo v  pořádku. Jenže během 5 měsíců měla maminka druhou mrtvici a ta ji upoutala na vozík. Pořád mluvila z cesty a mě tím psychicky ničila. Nemohla jsem spát a ani jíst, behem té doby jsem zhubla 20 kg.
Tolik, beznaděje a strachu bych nepřála ani nepříteli. Můžu říci, že jsem si sáhla opravdu až na dno svých sil a přemýšlela, že skončím s tímhle trápením. Ale poznala jsem človíčka, který mi pomohl a pomáhá doteď. Jsem mu strašně vděčná a vážím si ho pro věci, které pro mě udělal a dělá. Jsme spolu 5 let a zatím to funguje, teda až na pár maličkostí.
Mám zvýšenou funkci štítné žlázy a jsem stále ve stresu(ono to ani jinak bohužel nejde). No co, léčit se musím a doufám, že se z toho dostanu, protože toužím po tom založit si rodinu.