Ahoj žiji v rodinném domě s rodiči a bratrem. Bratr už bydlí s přítelkyní, já jsem stále single. V dětství jsem se léčila s dědičnou vadou a byla často nemocná. Pro svoje okolí jsem neměla svoje jméno, byla jsem prostě Ten případ, někteří se ke mě chovají takto i nadále v době kdy jsem z veliké části z problému venku. Vážím si péče i starostí rodičů, určitě to se mnou neměli lehké. Na druhou stranu mi ale dávají najevo že o moje názory nestojí, moje zájmy jsou pro ně  ničím (mám ráda přírodu, kočky a psy, občas udělám sbírku pro opuštěná zvířátka, zajímá mě domácí i zahraniční politika, cizí jazyky). Chtějí abych měla zájmy takové jaké mi přikáží (neustále uklízela (v domě máme i tak čisto), nutí mě najít si partera ač já se na to ještě necítím připravená. Táta dal svému kamarádovi úkol aby mi někoho našel.   Nesmím mít žádný volný čas na kreativní tvoření, pěstování a výsadbu bylin, - to je podle našich bordel a k ničemu to není. Několikrát do týdne slyším jak všichni jsou lepší než já, jen já jsem ta špatná - hloupá, nedokonalá, mentálně zaostalá, neschopná a podobně. Táta mě nutí určovat kdy budu chodit spát, co si obleču, kam půjdu a podobně. Jakmile se vyskytne nějaký problém, nebo projevím jiný názor funguji jako hromosvod pro oba. Občas mě táta chce zbít, padají výrazy jako krávo, svině, mrcho, potvoro, ludro atd. Oproti tomu je brácha a jeho přitelkyně pro ně božstvo - vždy dokonalí i bezchybní. Můžou si dovolit cokoliv, kdykoliv. Naši se bojí s nimi nesouhlasit, aby je neurazili a oni se neodstěhovali. Už nevím jak dál, jedinými kamarády jsou mi naše zvířátka. Nechápu proč nechtějí přijmout fakt, že už jsem dospělá a mám právo na svůj svět i trávení volného času. Snad do budoucna všichni zmoudříme.