Jenže my (některé z nás) přemýšlí tak, že: strojvedoucí je blbec; je slepej, že si mě nevšiml ale já mu ještě ukážu!, zastavil sice jinde, ale určitě se vrátí...

Pesimista vidí v tunelu tmu. Optimista vidí na konci tunelu světlo. Realista vidí světla vlaku. A strojvůdce vidí tři blby na kolejích...

Maciik napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Jo tak to je už věc každého z nás, jak přemejšlí

Teď jsi mi připomněla moji poslední cestu vlakem: jela jsem do Prahy, v Přelouči má rychlík zastavit, nicméně k údivu lidí na peronu, k velkému údivu samotného výpravčího, frčel dál. Zastavil asi cca 300 - 400m za stanicí v kolejišti mezi výhybkami, bez "šťávy", takže jsme nemohli ani vpřed, ani vzad. Lidé houfně a nepohodlně vystupovali do kolejiště, skákali z nepohodlné výšky mezi koleje a štěrk... Nádraží kdesi vzadu za námi... Čekali jsme na další lokomotivu, kterou připojili na "konec" vlaku a opět jsme fičeli kolem nádraží, dalších cca 300-400 m mimo něj, jen z druhé strany. Pak opět zabrala lokomotiva na "začátku" vlaku a konečně jsme dojeli do stanice, kde další cestující nastoupili.
Zpoždění cca 25 min, strojvedoucí pravděpodobně přišel o práci....

A tak to prostě je

Tak tohle napsal sám život

Ano.
A přesně to koresponduje s tím článkem, který ke mě dnes doputoval...asi proto, abych si to všechno propojila a aby mi připomněl, že to nemám vzdávat - už mě to někdy otravuje = unavuje - a že bych se asi měla vrátit ke své škole, kterou jsem hodně zanedbávala..uvidím

Maciik napsal(a):

A mě ten článek zase připomněl jak moc si někdy úplně zbytečně škodím. Kolik lidí jsem šmahem poslala někam a přestala se s nima mluvit - protože na mě byli třeba hnusný nebo to byl chlap co si "dovolil" mě nechtít...atd. Přitom stačí změnit pohled a říct si: zrovna jsme každý někde jinde, nemáme si co dát, nebudeme se trápit a ubližovat si a třeba se potkáme někdy jindy. Ono to jde i bez sebe sebetrýzně - hurá

To je přesně to, co tu stále "dogmaticky" omílám dokola

A ještě dodám: když mě někdo nechce, znamená to, že pro něj nejsem dost dobrá a zároveň to znamená, že ani on není dost dobrý pro mne
To není proklamace, to je fakt.
To ani nejsou kyselé hrozny, to je prostě fakt.

Dva lidé se musejí setkat na stejné úrovni, pokud je každý "jinde", nemá cenu se pokoušet o dlouhodobý vztah.

Upravil(a) Pandorraa (11. 4. 2014 15:15)

Maciik napsal(a):

Možná se někdo s takovým správným nastavením narodí - v tom případě respekt
Pro mě je to ale celoživotní práce, znovu objevovat již tolikrát objevené - asi mě to baví

Já myslím, že nenarodí - já alespoň nikoho takového neznám - že si to musí každý odpracovat, akorát nám to různě dlouho trvá

Já s článkem i názory, souhlasím.

Musím ale dodat, že znám páry a pány, kteří byli vedeni v dětství a mládí- budto měli starší sestru(sourozence) a nebo matku generála - a když je odchytila aktivnější partnerka a vedla vztah, tak jim fungoval. Obzvláště, pokud holka takto vedena maminkou nebyla.
Jednoho takového blumu jsem měla zamlada. Byla to strašná láska, taková ta filmová, oboustranná, v začátcích sice aktivována mnou,  ale  časem mi prostě přestal stačit, když mi došlo, že chci chlapa.

Jen pro zajímavost - občas se setkáváme, má mě rád dodnes, neoženil a dodnes ho mrzí že se tehdy nepochlapil.

A ty manželské páry fungují, ona vládne, on poslouchá a vyšlapuje, ale oběma to vyhovuje. On na ni spoléhá, očekává řešení a pak jen vykoná úkol. U toho mého trdla měli rodiče taky tento model.

Já jsem o tomto problému přemýšlela zrovna nedávno u sebe v souvislosti s mých nynějším chlapem. On má totiž taky mámu generála. Poslouchá, respektuje mámu (mám pocit že se jí i bojí což mě strašně baví), ale v soukromí (v naší rodině)není ochoten se nechat vést. Teda přesněji - v něčem se prostě nenechá vést. A to nekompromisně. V něčem ale doslova spoléhá na vedení nebo rovnou na zařízení věci partnerkou.
Dlouho jsem to nechápala, co že je to za model, když jsem ladila (dolaďovala, korigovala..) naše "prostory". Ne že bychom se hádali, ale já jsem jemu udivenému výrazu prostě nerozuměla. Netušila jsem, že něco je pro něj nad slunce jasné a že o něčem , pro změnu, zase ani nepřemýšlí.
Vzala jsem nakonec to, co nekompromisně on sám, něco jsem nechala na společný prostor, a do něčeho ho už ani nezapojuji.
A asi nemusím dodávat, že on o těchto úvahách a korekcích vůbec neví. On vidí, že je to ok, že ho neomezuju a že je pohoda. Já to řešila asi 3 roky.

Upravil(a) Wikina (12. 4. 2014 11:14)

Judyno, já jsem ten vlak vnímala obrazně. Nic mě v článku nezarazilo, moc se mi líbil a je pravdivý. Btw tam není napsáno, že do toho vlaku musíš vlézt. Já to vnímám tak, že některý "vlak" s tebou zůstane a jiný odjede. A že nemá cenu zdržovat "vlak", který zůstat nechce. A je třeba vypravit a poslat dál tenl "vlak", o který nemáš zájem ty.

Pandorraa napsal(a):

Wiki ja myslim, ze nikdo, ani male dite, neni stoprocentne ovladatelny a kazdy si postupne vymezuje sve hranice.

Judy, o tom, ze si nemuzes vybrat, kam nastoupis, neni v clanku rec. Tam se jen pise, ze nema smysl snazit se nastoupit do vlaku, ktery jen projizdi a nezastavuje.

To je vlastně pravda. Není.Zřejmě mi to v první chvíli připadlo takové trošku....pasivní.

Jdu na autobus.

helena napsal(a):

Jdu na autobus.
Ten taky nestaví všude... někdy dokonce ani tam, kde by měl...

a někdy ani nepřijede

To máte z toho, že jste líný chodit pěšky
Co vykládáš???
Když nepřijede nebo nezastaví, tak často nic jinýho nezbejvá... leda někdy stop...