aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

ne, že se ji nebáli.... brali ji jako součást života

Ano.
Coz ovsem nevylucovalo smutek nad ztratou blizkeho cloveka. I to k pohrebnim ritualum patrilo. Lide sdileli bolest spolecne s celou komunitou, to jim pomohlo prekonat bolest a nevznikala hluboka traumata. Nemuseli nic skryvat ani potlacovat.

haiel napsal(a):

aprill napsal(a):

.............
ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

To je jinak. Mezi smrtí a povinnou formou rituálu rozloučení není rovnítko. To jsem se tu snažila naznačit.  Ten může být jakýkoliv. Přijatelný i pro děti - tudíž přirozený a zbytečně nedramatizovaný. Jsou to právě ty současné rituály, které smrt démonizují. A nikdo nemá povinnost se jich účastnit, není-li o jejich významu doopravdy přesvědčen.

http://www.youtube.com/watch?v=uzUrfZaCxok

Ja vidim problem prave v te POVINNE forme ritualu.
Osobne si myslim, ze je to jen o tom, co si kdo necha vnutit.
Zda to musi byt ve stylu "aby lidi koukali a nepomluvili nad" a nebo proste tak, jak to nejuzsi rodina citi, popripade si neboztik pral...

Pandorraa napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

A proc naskakujes na neco, co se te netyka?
Kdyz to neni tvuj problem, proc ho resis?

Btw: prirozeny je RESPEKT ke smrti, nikoliv STRACH z ni.
Tak asi proto, ze?

Vadí mi takovéhle zobecňování a házení všech do jednoho pytle, tak jsem se proti tomu ohradila.


Ale dotaz zněl "dítě na pohřbu svého rodiče", a i kdybychom tedy nakrásně připustili, že strach není na místě, tak co si myslíš, že udělá s dítětem pohled na rakev s jeho matkou, která zajíždí do propadliště v krematoriu?
Myslíš, že když nebude mít strach ze smrti, ale bude ji RESPEKTOVAT, že si utře nudli, moudře si srovná v hlavičce, že to tak musí být a bude v pohodě?

U nás rakev nikam nezajíždí. Sousedi přinesou rakev z obřadní místnosti na hřbitov, rakev se spustí do hrobu a pak chodí lidé a házejí do hrobu hrudky země. Tam jsem naplno pochopila, co znamená - ať je ti země lehká. A děti to berou jako fakt, prostě to tak je. Samozřejmě, že blízcí třeba pláčí. Ale život není procházka rúžovou zahradou, jsou tam i smutné okamžiky.

Poslední rozloučení je podle mého názoru velice individuální záležitost. A je opravdu každého věc, jestli je to formou klasického velkého pohřbu, pohřbu v kruhu rodinném nebo rozloučením se bez oficiáoního obřadu. To samé, zda vzít na pohřeb děti. Opět záleží na mnoha okolnostech a nedá se to zevšeobecnit. Já osobně jsem po několika zkušenostech zastáncem toho děti na pohřeb nebrat a rozloučit se s mrtvým doma nebo u hrobečku společným zapálením svíček. To rozloučení určitě důležité je.
Když mně před téměř 8 lety umřel taťka (měli jsme pohřeb na jeho přání v kruhu rodinném) tak jako opravdové rozloučení jsem brala okamžik, kdy jsme urnu s jeho popelem dávali do hrobu.
Mému synovi se udělalo špatně na pohřbu jeho prababičky a to už mu bylo přes 10 let. Byl to klasický obřad s rakví vystavenou doma na dvoře a zhruba hodinovým odříkáváním růžence. Brácha mi pak vynadal, že přece nemůžu nechat stát malé děcko tak blízko rakve....
Zkušenost z mého dětství - to, co jsem já nemohla pochopit, bylo to, že na pohřbu všichni pláčou a pak se jde na hostinu, kde se už normálně baví. Toto bylo pro mě něco nepochopitelného a naprosto zmateného. Ne sama smrt.

Eva. napsal(a):

U nás rakev nikam nezajíždí. Sousedi přinesou rakev z obřadní místnosti na hřbitov, rakev se spustí do hrobu a pak chodí lidé a házejí do hrobu hrudky země. Tam jsem naplno pochopila, co znamená - ať je ti země lehká. A děti to berou jako fakt, prostě to tak je. Samozřejmě, že blízcí třeba pláčí. Ale život není procházka rúžovou zahradou, jsou tam i smutné okamžiky.

No a to já bych i jako dospělá těžce nesla. Aby se třeba s mojí babičkou přišlo rozloučit x lidí, které znala a koukaj a říkaj, ta vnučka je chudák. Na pohřeb babičky (už coby dospělá) jsem šla z povinnosti. Takže já bych na pohřeb ,kde je plno lidí děti netahala, a šla bych s nima sama na ten hřbitov udělat rozloučení.

Upravil(a) dusička (3. 3. 2014 23:07)

Ano Pan, jsem si toho vědoma. I když jsem netušila, že bude pohřeb probíhat až takovouto formou, kterou prostě ani vysvětlit nedokážu. A protože  je lepší věcem předcházet a člověk nikdy  neví, co a jak bude, přimlouvám se  za to, nechávat děti doma a rozloučit se komorněji.Těžko dávat obecnou radu.

Upravil(a) Judyna (3. 3. 2014 23:14)

modrovous napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

A proc naskakujes na neco, co se te netyka?
Kdyz to neni tvuj problem, proc ho resis?

Btw: prirozeny je RESPEKT ke smrti, nikoliv STRACH z ni.
Tak asi proto, ze?

Vadí mi takovéhle zobecňování a házení všech do jednoho pytle, tak jsem se proti tomu ohradila.


Ale dotaz zněl "dítě na pohřbu svého rodiče", a i kdybychom tedy nakrásně připustili, že strach není na místě, tak co si myslíš, že udělá s dítětem pohled na rakev s jeho matkou, která zajíždí do propadliště v krematoriu?
Myslíš, že když nebude mít strach ze smrti, ale bude ji RESPEKTOVAT, že si utře nudli, moudře si srovná v hlavičce, že to tak musí být a bude v pohodě?

Bude to hrozné, ale možno menej hrozné, než čakať každý deň ďalších X rokov, že sa mama predsa len nejako objaví... Deti podľa mňa majú menšiu schopnosť abstraktného alebo nekonkrétneho uvažovania a okrem toho - rozlúčiť sa asi svojím spôsobom potrebujeme všetci, opúšťajúci aj opúšťaní...

Selima napsal(a):

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

Ja tiež nie, ale choď sa pozrieť do nemocníc, LDNiek, paliatívnych oddelení, hospicov (v lepšom prípade)... a potom hovor.

Presne tak - my jako SPOLECNOST se tak dnes chovame. Je normalni, ze lide umiraji v osameni v nemocnici nebo LDN.
Percentualne vyjadreno to tak je.
Ohrazovat se proti tomu nema smysl, zvlast kdyz ja to mam jinak.

tina napsal(a):

Loni mi umřel táta, kluci měli necelých 6 a necelých 9 a ani mě nenapadlo je na pohřeb nebrat. Je pravda, že jsme vůbec neotvírali rakev a žádné hysterické výbuchy ani nic podobného se nekonalo, pohřeb byl v kostele a pak na hřbitově do země a bylo pro nás pro všecky přirozené a normální, že jsme celá rodina - vlastně ještě naposledy i s tátou - pohromadě. Kluci vnímali, že jsme smutní, brečíme, ale taky věděli proč, mladší se ptal, jestli "v té bedně je děda", myslím, že tím pohřbem mu to teprve naplno došlo... ale vnímám to tak, že nám hodně dalo, že jsme i tak smutnou situaci prožili společně...

Tak
A myslim, ze to i posililo duveru deti ve vas jako pristav jistoty - i kdyz se deje neco smutneho, spolecne to prekonate

modrovous napsal(a):

aprill napsal(a):

ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

Aprill, upřímně, umíš si představit, že by tohle měly zažít tvoje děti?

Ja zazila pohreb na vesnici sveho dedy bylo me 13 let.Deda byl vystaven v rakvi v sednici.Dodnes sveho dedu v te rakvi vidim i to,ze mel jizvu na hlave po pitve.Pro me trauma.

Ja zazila pohreb na vesnici sveho dedy bylo me 13 let.Deda byl vystaven v rakvi v sednici.
Podobně jsme pohřbívali mámu... jen byla otevřená rakev v kostele. Tam je to běžnej zvyk - ale děti - i když dávno dospělý - jsem nenutila, aby se šly rozloučit. Synek ovšem bez problémů zvládnul být jedním z těch, kdo rakev na hřbitově nesli a spouštěli do hrobu.
A s babičkou jsme už jako malá chodívala "zalejvat dědečka", takže nějakej ten pohřeb jsme čas od času potkaly - možná proto jsem to brala jako jednu z "informací o fungování světa" a ne něco děsivýho.

Eva. napsal(a):

dusička napsal(a):

No a to já bych i jako dospělá těžce nesla. Aby se třeba s mojí babičkou přišlo rozloučit x lidí, které znala a koukaj a říkaj, ta vnučka je chudák. Na pohřeb babičky (už coby dospělá) jsem šla z povinnosti. Takže já bych na pohřeb ,kde je plno lidí děti netahala, a šla bych s nima sama na ten hřbitov udělat rozloučení.

To je jen tvá domněnka, že lidé koukaj a říkaj - ta vnučka je chudák.
Tak to není.
Možná proto si děláš nesprávné domněnky, protože jsi to nezažila.

Zatímco ty jim vidíš do hlavy a víš přesně, co si myslej, viď?