helena napsal(a):

Asi bych jim dala vybrat... v závislosti na jejich momentálním stavu, věku, rozumu a samozřejmě po patřičným vysvětlení... jestli chtějí nebo nechtějí jít.
Pokud by chtěly, předem bych nechala někoho rozumnýho "pokrotit" ty nejhorší rodinný plačky, protože taková tetička-hysterka může bejt z celýho aktu nejhorší zážitek.

Toto jsem zažila když mi kdysi zemřela maminka - její sestra při zádušní mši v kostele stropila strašnou scénu, byla tam tenkrát maminky vnučka, která měla 8 let a z tohoto zážitku byla hodně roztřesená. Víc než z čehokoliv jiného.

Felia napsal(a):

Toto jsem zažila když mi kdysi zemřela maminka - její sestra při zádušní mši v kostele stropila strašnou scénu, byla tam tenkrát maminky vnučka, která měla 8 let a z tohoto zážitku byla hodně roztřesená. Víc než z čehokoliv jiného.

Nelze nikomu bránit nebo přikazovat, jak se má chovat na pohřbu.
Každý se chová tak, jak to v tu chvíli cítí. Halt se někdo chová hystericky.
Nechápu tady ty dost jedovaté připomínky některých (nemyslím tím tebe) k hysterickým scénám. Prostě to tak někdo má.
Kdyby to dokázal udělat jinak, bez scény, tak by to udělal.

maria napsal(a):

Bylo mi 11 let když umřela máma. Byli jsme tam všechny 4 děti a pamatuji se že obřadník děsně kecal.  Stáli jsme všechny 4 děti u truchly bylo to patetické a všichni se na nás dívali. Nelíbilo se mi to. Až jsme šli z obřadu ke hrobu do kopce táta mně vzal jako nejmladší za ruku a recitoval mně básničku Hřbitově hřibotvě zahrádko zelená... bylo to hezké.
Takže ano, pohřeb je něco definitivního bodka za životem. Bylo mi jasné že máma se už nevrátí.
Na druhé straně když umřel táta mého syna, šla jsem sama ale syna jsem se sebou nevzala.
Byli jsme rozvedeni, a syn táto dlouho neviděl. Sám se nijak na pohřeb nechystal a chtĽela jsem aby to pro néj nebylo definitivní. Získal tím čas se s tím vyrovnat. Také se jednalo o sektářský pohřeb a nechtěla jsem aby jej to moc nerozhodilo. Bála jsem se že tam babča udělá cirkus. Co by určitě také udělala. Nelituji toho ani on ani já.
Později se mi přiznal že živil v sobě naději že jeho smrt je pouze kamuflovaná a jednou ještě přijde. Ale prožíval to dobře.
D%eti do 13 let bych vzala pouze na kar a pak pouze ke hrobu ale na obřad ne.

Hm, a ja som zasa ako 17-ročná odmietla ísť starej mame na kar - pripadalo mi to vyslovene morbídne, veseliť sa bezprostredne po rozlúčke...

Znala jsem jednu paní, co chodila na pohřby právě pro tyhle situace. Vždy kráčela se slovy - jsem zvědavá, co se tam zase semele, jak se budou pozůstalí tvářit, chovat. Pohřby pro ni byly jako divadelní představení.

Pohřeb není povinnost. Ale někdo cítí potřebu z nějakého důvodu tam jít. Tam, odkud jsem já, chodí větší část vesnice.
A někdo třeba předem neví, že tu situaci nezvládne.

Selima napsal(a):

maria napsal(a):

Bylo mi 11 let když umřela máma. Byli jsme tam všechny 4 děti a pamatuji se že obřadník děsně kecal.  Stáli jsme všechny 4 děti u truchly bylo to patetické a všichni se na nás dívali. Nelíbilo se mi to. Až jsme šli z obřadu ke hrobu do kopce táta mně vzal jako nejmladší za ruku a recitoval mně básničku Hřbitově hřibotvě zahrádko zelená... bylo to hezké.
Takže ano, pohřeb je něco definitivního bodka za životem. Bylo mi jasné že máma se už nevrátí.
Na druhé straně když umřel táta mého syna, šla jsem sama ale syna jsem se sebou nevzala.
Byli jsme rozvedeni, a syn táto dlouho neviděl. Sám se nijak na pohřeb nechystal a chtĽela jsem aby to pro néj nebylo definitivní. Získal tím čas se s tím vyrovnat. Také se jednalo o sektářský pohřeb a nechtěla jsem aby jej to moc nerozhodilo. Bála jsem se že tam babča udělá cirkus. Co by určitě také udělala. Nelituji toho ani on ani já.
Později se mi přiznal že živil v sobě naději že jeho smrt je pouze kamuflovaná a jednou ještě přijde. Ale prožíval to dobře.
D%eti do 13 let bych vzala pouze na kar a pak pouze ke hrobu ale na obřad ne.

Hm, a ja som zasa ako 17-ročná odmietla ísť starej mame na kar - pripadalo mi to vyslovene morbídne, veseliť sa bezprostredne po rozlúčke...

Nevnímám kar jako veselici - ale jako vzpomínku na zemřelého i s veselýma i dávnýma zážitkama. A Děti by se rozloučili až u  hrobu... takže by to tak nevnímali jako že po pláči prijde bez duvodu smích... taky se mi zdá že v očích dítěte zní příkaz teď plač a teď se směj matoucí.

eremuruss napsal(a):

aprill napsal(a):

modrovous napsal(a):

No já vám nevím. Zažila jsem pohřeb bratrance, kde byly jeho dva synové, 6 a 7 let, a narovinu, nic příšernějšího jsem nikdy nezažila a nemyslím si, že by to pro ně bylo nějak přínosné. Z kostela jsme je víceméně vynesli.
Chápu, jak to aprill myslíš, ale neřekla bych, že to jsou děti schopné takhle pobrat.

víš, dříve se to neřešilo, teď se pořád dětem umetá cestička . je jasné, že před pohřbem se to musí dětem hodně vysvětlit....

Me bylo 6 let,kdyz me umrela babicka.Jeste ke vsemu jsem ji nasla ja.Na pohrbu jsem nebyla.

Mně bylo 9, když umřel dědeček. Nikoho z nás dětí tenkrát na pohřeb nevzali. Jsem za to zpětně ráda.
Vidím to stejně, do určitého věku bych dítě nevzala, od určitého věku bych se ho zeptala, jestli chce jít nebo ne.

Upravil(a) LENNNA (3. 3. 2014 18:26)

Pandorraa napsal(a):

Tahle diskuze dokonale odrazi hloupost, ktere jsme jako spolecnost propadli.
V dobach, kdy byla smrt nedilnou soucasti zivota, jeho prirozenym zakoncenim a nikoliv bolestnym traumatem, by nikoho ani nenapadlo tuhle otazku resit a deti by se prirozene ucastnily ritualu rozlouceni.

Ale dnes, kdy se vetsina lidi smrti boji a svuj strach tak nevedomky prenaseji na sve deti, je to PROBLEM.
Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice a pozustale pak litujeme tim vic, cim jsou mladsi....

Smutne...


Jeste dodatek k zamysleni: je pro deti vice traumatizujici odcho nekoho blizkeho a nebo "divadlo", ktere z nej dokazi ostatni dospeli udelat?
Jen se ptam.

Přesně tak.
Možná to není všude, ale v Čechách mi přijde pohřeb celkově strašně neosobní.
Ale snad tomu někde na vesnicích ještě tak není.
U nás na Slovensku na vesnici, kde jsem se narodila, je smrt i pohřeb velmi osobní záležitostí. U mrtvého se bdí, než je pohřben. Mrtvý je vystaven v otevřené rakvi, pokud neumřel na nějaký úraz, který by jeho tělo hodně poznamenal. Když jsme ještě neměli obřadní síň, byla rakev vystavena doma. Byly mi 4 roky, pamatuji si, když umřel můj dědeček. Když jsem chtěla, byla jsem u něj. S těmi, co se s ním chodili rozloučit. Když umřel někdo z blízkých sousedů, chodila jsem tam s babičkou nebo s rodiči, když se šli rozloučit, ještě než se konal pohřeb.
Když byly mé děti na prázdninách u mých rodičů a umřel nějaký soused, rodiče neměli děti kam dát na hlídání. Brali je na pohřeb sebou. Myslím si, že se mé děti tímto mnohému pozitivnímu naučily. Naučily se mimo jiné, že umírání k životu patří.

modrovous napsal(a):

DNES se většina lidí smrti bojí? Aha, takže strach ze smrti je podle tebe moderní výdobytek, dřív se jí lidé nebáli.
Docela by mě zajímalo, jak jsi k tomuhle závěru došla.
To, že chápu smrt jako nedílnou součást života, se přece nijak nevylučuje s tím, že z ní mám strach.


Sve stariky pokud mozno uklizime umrit do nemocnice
Kdo? Ty? Já rozhodně ne.

ne, že se ji nebáli.... brali ji jako součást života

Můj táta umřel, když mi byl rok. Že mě nevzali na pohřeb chápu. Ale celé moje dětství byla jeho smrt v naší rodině tabu. Nechodila jsem na hrob, ani jsem nevěěděla kde vlastně je. Když jsem se ptala, vždycky mě nějak odbyli. Až v pubertě jsem se dozvěděla co a jak bylo, ale bylo o ve mně pořád. Až když jsem byla dospělá, řešila jsem si to i kinezkou. Mamince jsem odpustila, pochopila, že jen dělala to nejlepší co právě uměla, chtěla mě ochránit.
Když umřel můj druhý táta, všechno bylo tak jak mělo být, byly s ním i malé děti z rodiny, nikdo žádné trauma neutrpěl.
Dneska se ze smrti dělá něco čeho se lidi bojí, co nechtějí vidět....ale to je špatně

modrovousi, kdysi odcházela většina lidí ze života se smrtí smířená a nebáli se jí.
Nebo možná líp - smířená sama se sebou, vyrovnaná.
Dnes tomu tak není. Lidé se smrti bojí.

Upravil(a) Eva. (3. 3. 2014 20:34)

aprill napsal(a):

.............
ne, ten kdo přemýšlí, že dítě nevezme na pohřeb, aby mu nezpůsobil trauma, smrt nebere jako součást života .

To je jinak. Mezi smrtí a povinnou formou rituálu rozloučení není rovnítko. To jsem se tu snažila naznačit.  Ten může být jakýkoliv. Přijatelný i pro děti - tudíž přirozený a zbytečně nedramatizovaný. Jsou to právě ty současné rituály, které smrt démonizují. A nikdo nemá povinnost se jich účastnit, není-li o jejich významu doopravdy přesvědčen.

http://www.youtube.com/watch?v=uzUrfZaCxok