Damila napsal(a):

Trochu jsem váhala, jestli tu s tím tématem vylézt, ale zas předpokládám, že tu vleze jen ten, kdo to téma může udýchat.

V jakém věku už je dobré vzít děti na pohřeb jejich rodiče?
Na jednu stranu je to konečné rozloučení s tím, kdo odchází, ukončení nejhoršího šoku a nástup reality.
Děti by měly vědět, že kdo se narodil, umře, a že k tomu patří rozloučení.

Na druhou stranu, co jsem slyšela povídání mého muže (bylo mu šest když mu umřel táta), a také vyprávění kolegyně (té bylo 8, když jí umřela maminka), byly to dost traumatické zážitky. Děti přesně nechápaly o co jde, jen to, že skončilo něco co se nedá vrátit, vnímaly atmosféru, pláč, tragedii, které nerozuměly.
Nevím, jestli se jim to nikdo ani nepokusil vysvětlit, nebo to v tom šoku nebyly schopné pochopit.Truchlení se vůbec nekonalo, prostě to nesplnilo účel a zůstalo jim jen temno a zmatek. Manžel si (bylo to ještě v době hluboké totality) akorát pamatuje to velké stigma - černý pásek na ruce, kterou musel nosit celý rok, a kterou nenáviděl, protože ho všichni litovali a ptali se ho...

Tyhle otázky ve mně vyvolala smrt manžela mé kamarádky. Má děti na prahu puberty, nedávno tohle museli absolvovat, ale tyhle děti už to braly dobře.


Já jsem tedy s mužem domluvená už delší dobu, že kdybych umřela už teď, pohřeb nechci vůbec. I když byly děti malé. Nemám s pohřbem celkově dobré zkušenosti (mám dojem, že se to posunulo jinam, než to původně bylo zamýšleno), ale to už je jiná historie.

Můžete k tomu napsat, jak tohle vidíte vy?  Jakou máte zkušenost?

myslím ,že i děti by se měly pohřbu zúčastnit.... je to jakýsi konec ...poslední rozloučení a finito

Damila napsal(a):

A kdy myslíš že už je ten věk, kdy by to splnilo svůj účel? Batole asi ještě ne, předpokládám. Tak v předškolním věku už je to, myslíš vhodné? Asi záleží na konkrétní rodině a konkrétním dítěti (rozumová vyspělost), co?

myslím, že předškolák to zvládne. ale jak píšeš záleží na rozumové vyspělosti....

modrovous napsal(a):

No já vám nevím. Zažila jsem pohřeb bratrance, kde byly jeho dva synové, 6 a 7 let, a narovinu, nic příšernějšího jsem nikdy nezažila a nemyslím si, že by to pro ně bylo nějak přínosné. Z kostela jsme je víceméně vynesli.
Chápu, jak to aprill myslíš, ale neřekla bych, že to jsou děti schopné takhle pobrat.

víš, dříve se to neřešilo, teď se pořád dětem umetá cestička . je jasné, že před pohřbem se to musí dětem hodně vysvětlit....

Damila napsal(a):

Trochu jsem váhala, jestli tu s tím tématem vylézt, ale zas předpokládám, že tu vleze jen ten, kdo to téma může udýchat.

V jakém věku už je dobré vzít děti na pohřeb jejich rodiče?
Na jednu stranu je to konečné rozloučení s tím, kdo odchází, ukončení nejhoršího šoku a nástup reality.
Děti by měly vědět, že kdo se narodil, umře, a že k tomu patří rozloučení.

Na druhou stranu, co jsem slyšela povídání mého muže (bylo mu šest když mu umřel táta), a také vyprávění kolegyně (té bylo 8, když jí umřela maminka), byly to dost traumatické zážitky. Děti přesně nechápaly o co jde, jen to, že skončilo něco co se nedá vrátit, vnímaly atmosféru, pláč, tragedii, které nerozuměly.
Nevím, jestli se jim to nikdo ani nepokusil vysvětlit, nebo to v tom šoku nebyly schopné pochopit.Truchlení se vůbec nekonalo, prostě to nesplnilo účel a zůstalo jim jen temno a zmatek. Manžel si (bylo to ještě v době hluboké totality) akorát pamatuje to velké stigma - černý pásek na ruce, kterou musel nosit celý rok, a kterou nenáviděl, protože ho všichni litovali a ptali se ho...

Tyhle otázky ve mně vyvolala smrt manžela mé kamarádky. Má děti na prahu puberty, nedávno tohle museli absolvovat, ale tyhle děti už to braly dobře.


Já jsem tedy s mužem domluvená už delší dobu, že kdybych umřela už teď, pohřeb nechci vůbec. I když byly děti malé. Nemám s pohřbem celkově dobré zkušenosti (mám dojem, že se to posunulo jinam, než to původně bylo zamýšleno), ale to už je jiná historie.

Můžete k tomu napsat, jak tohle vidíte vy?  Jakou máte zkušenost?

Ja by som to nejako citlivo v každom prípade dieťaťu povedala - a ak je väčšie, opýtala by som sa ho, či chce na ten pohreb (vysvetlila by som, aký asi bude...). Menšie - no, ťažko povedať. Ono môže byť aj trauma nerozlúčiť sa s rodičom, aj samotný pohreb... Trauma ej smrť rodiča sama osebe, podľa mňa, a ťažko povedať, čo by viac pomohlo vysporiadať sa s ňou.

Počula som rozprávanie už dospelého dieťaťa, ktoré nepustili na pohreb STARÉHO RODIČA - a bol to dosť masaker. Dušička dieťaťa podľa mňa vníma, cíti skôr ako to rozum poberie a VIE, že sa deje niečo zlé, ale nemá možnosť si to nejako v sebe vnútri, rituálom, usporiadať a uzavrieť. Ale je fakt, že niektorý pohreb je taký masaker, že majú čo robiť aj dospelí.

April, myslíš že 6-7 l.  dítě CHÁPE  pohřeb takto?

haiel napsal(a):

aprill napsal(a):

.....
a myslíš, že to , že se s otcem nerozloučili by jim prospělo? nevím....

Aprill, já si myslím, že rituál rozloučení se zesnulým člověkem nemusí mít jen ty formy, které jsou nervy drásající. Pro děti se může rozloučení konat i v komorní domácí atmosféře. Hudba, svíčky, fotky, povzpomínání....
Řeč obřadníka a případné hysterické plačky opravdu  těm dětem k ničemu dobré nejsou.

chápu jak to myslíš... hysterické plačky se ovšem můžou najít i úzkém kruhu rodiny... a s ohledem na děti (a nejen na ně) , bych se pohřeb snažila (teď nemůžu najít to vhodné slovo) nějak "zpříjemnit"...nic zbytečně dlouhého...

modrovous napsal(a):

Víc než rok sledovali v přímém přenosu, jak jim táta umírá, jak je mu zle, dusí se, jak je jejich máma zoufalá z bezmoci, a korunu tomu nasadil pohřeb.

Tak tohle je opravdu noční můra. Pane Bože...
Chuďátka děcka. No tohle je přesně to, co jsem měla na mysli. Takové drama. Chjo.

Njn, asi neexistuje jednotný recept, to je mi jasný. Ale tohle mi přijde fakt skoro horší, než se nerozloučit. Nevím. Asi bych se toho snažila malé děti spíše uchránit.

Moje děti byly jako malé (7 a 9 let) na pohřbu babičky. To neprožívaly nijak strašně, patrně vůbec nevěděli o co jde. Dnes si na to nepamatují. Přitom se mi zdáli docela velcí na to už.

helena napsal(a):

Toho bych se děti snažila uchránit spíš než posledního rozloučení...
Nevím, možná to pokaždý nejde úplně, ale nějakej způsob, jak děcka "odstavit" od toho nejhoršího bych hledala zcela určitě

Ona se jejich máma snažila, ale bylo to dost těžký, když měla muže skoro do poslední chvíle doma. Nechtěla ho
nechat v nemocnici, co si budeme povídat, jak leckdy vypadá péče o nemohoucí pacienty.




A ještě k tomu samotnému rozloučení, přikláněla bych se k tomu, co napsala haiel. My jsme to řešili podobně, když před několika lety zemřel tchán. Taky jsme se pořád nemohli rozhoupat, jestli děti vzít nebo ne, nakonec jsme byli rádi, že
se toho nezúčastnili. Tchýně manželova bratra tam uspořádala neuvěřitelnou scénu, kráva hysterická.

Já mám vůbec takový zážitky z pohřbů, že jsem nakázala rodině, že si přeju zpopelnit bez obřadu a potom ať mě rozprášej nejlíp pod mojí milovanou hruškou. Oni si ušetří trauma a já budu mít krásnej výhled.

Myslím si, že smrt do života patří, jen jsme to umírání jaksi vytěsnili většinou do neosobních ústavů. Děti určitě vnímají, jak se k těm umírajícím hlavně chováme my.
Na pohřeb bych maličké dítě, které ještě nerozumí tomu, o co jde, nebrala. Asi by i nechtěně rušilo pietní chvíli. Ale když už je schopné pochopit, že jde o rozloučení, tak ano....záleží asi na tom dítěti.

Pohřby považuji za drásání nervů blízkých a příbuzných.
Sama bych žádný pohřeb nechtěla a doufám, že mi to rodina jednou splní a rozptýlí mě na mnou vybraném místě.

Pohřby považuji za drásání nervů blízkých a příbuzných.
Někdo to ovšem potřebuje zrovna takhle... na rozdíl od dřívějších dob už dokážu i pochopit "to byl krásnej funus, viďte, paní"...