Andrejko, máš pravdu. Ten pocit nespravodlivosti, že zomreli tak mladí, som cítila tiež, len som na to už zabudla. Už som sa s tým zmierila. Bola som chvíľu dospelá, moji rovesníci riešili iné veci, bolo mi to vtedy ľúto. Ubehlo 10/13 rokov a čím ďalej tým viac rovesníkov už to rieši a ja si hovorím, že aspoň toto zlé už mám prekonané, aj keď je to človeku ľúto svojím spôsobom stále.
Uf, ale zrovna včera našiel muž v jednej starej knihe list od nich pre mňa z pred 15 rokov. Tú knihu som pritom predtým viackrát listovala. Nechápem to, neviem, čo mi tým chce vesmír povedať. V tom liste ma ukľud ňovali, že všetko dobre dopadne a chceli mi ho poslať do nemocnice, kde som bola s dieťaťom. Trochu ma to desí, že sa teraz objavil.

Rozumím. Zbývá jen najít to u sebe a nepokračovat - strašně těžké!

Ono,nic jineho nepomuze nez se s tim smirit jak se k nam rodice chovaji.Muj otec vzdycky uprednostnoval brachu i presto,ze bratr ho vubec nebere a nemluvi s nim,uz par let.Presto,po me chtel,abych platila vetsi castku za bydleni nez on,doslo k nam k obrovske hadce kde me otec vyhrozoval vydededim a ja byla nucena vse resit pres pravnika a dokazat otci,ze pravdu nema.Presto ta jeho opici laska k synovi je tak velka,ze on osobne sel vynadat pravnikovi.Bydlime v jednom dome,nikdo se tam s nikym nebavi,otec me neodpovi ani na pozdrav.Zpocatku me to dost vadilo jak se muj orec zachoval.Dnes me to nechava zcela chladnou a uvedomila jsem si,ze mam sve deti kteri me miluji,ze mam s nima zcela jiny vztah nez moje rodice se mnou.Ze kdyz maji deti nejake trapeni jsem to ja koho prvniho vyhledaji.I kdyz mam syna ted daleko jsem s nim denne v kontaktu i s jeho pritelkyni.Nedovedu si predstavit,ze bych uprednostnovala jedno dite pred druhym.Beru danou situaci tak jak je,na jakoukoliv napravu je,uz da se rict pozde.Vetu kterou jsem od sveho otce slysela mezi 13-14 rokem me zni v usich spoustu let-tuhle holku ja jsem nikdy rad nemel-.Casto jsem si kladla otazku co tak mala holka musela udelat hrozneho,ze tohle rodic vypusti z ust.Ptala jsem se na to i sve tety jestli o necem nevi proc to tak je....otcovo jsem vlastni,protoze jsem mu podobna,nic jineho me nenapada.

Upravil(a) eremuruss (22. 11. 2018 9:10)

Selima napsal(a):

Mne konštelácie - respektíve rodinné mapy - hodne pomohli, ale mala som trochu iný problém, aj keď istá miera neprijatia (a tiež nielen voči mne) tma bola tiež....  Je to lepšie, nielen objektívne (paradoxne u nás starnutie skôr trochu obrúsilo hrany), ale hlavne zmenou môjho náhľadu a postoja - nielen rozumového, ale aj emocionálneho. Ale je to ešte stále živý proces; a je fakt, že veľmi dlho s našimi tiež nezvyknem byť spolu. A je to, mám dojem, obojstranné.

Selimo, asi to tak bude - změna vlastního náhledu a postoje.
Já už v sobě nemám vztek, odpustila jsem.
Když s maminkou mluvím, snažím se být vstřícná a neagresivní, nekomentovat a neodporovat, jen ji prostě vyslechnout. Ale někdy je to hodně těžké, poslouchat po x-té, co jsem kdy udělala špatně, že ona si to moc dobře pamatuje atd. Často vytahuje "ze skříně" věci, které já si vůbec nepamatuji, že bych "provedla", spoustu drobností, kterými bych se u nikoho nezabývala, ale pro ni jsou ty drobnosti, co jsem podle ní provedla, do nebe volající smrtelné hříchy z mé strany Přemýšlí celý život o negativech, vidí jen to, co je (podle ní) špatné. Nevidí to, co je dobré. Přijde nám se sestrami, že ona si v tom negativu prostě lebedí. Že to potřebuje k životu. Ale že tím otravuje životy nám, to si neuvědomuje. No co už, jen to přijímat, že je jaká je a pokud nás to příliš dusí, tak v tu chvíli odcházet. Nevím, co lepšího bychom mohly dělat, aby nás to její negativno nezadupalo. Abychom nezačaly znovu přemýšlet o tom, co když jsme opravdu tak špatné, jak nás naše maminka vidí. To je pak cesta k těžké depresi.

Holky, to je smutné, co píšete......asi se někteří rodí s takovými dispozicemi - Evo, tvoje maminka mi podle toho, co píšeš, připadá jako typický energetický upír......pokud jde o cizí lidi, lze se od nich odstřihnout, horší je, když jde o matku. I tam bych si asi vybudovala nějakou ochrannou hráz, protože tě to evidentně hodně poznamenalo a myslím, že člověk má právo chránit si svůj život a bránit se tomu i v případě, že jde o rodiče. Asi bych omezila styky na minimum, odstřihla se, ani matka si tohle nemůže ke svým dětem dovolit a měla by na sobě v tomto zapracovat stejně, jako to děláš ty a tvé sestry. Možná je tvoje maminka taky produktem takové výchovy, jakou pak "dopřála" svým dcerám a nedokázala "překročit svůj stín".

Erem, je dobře, že ses přes to dokázala přenést a sama máš se svými dětmi hezké vztahy. To je totiž v životě nejvíc......
Jsi silná ženská, přestože to tak možná na první pohled nevypadá......... jdeš si k cíli prostě svou cestou, ale hlavní je, že se ho dobereš.

Já si taky občas kladu otázku, co jsem mohla v případě svých dětí dělat jinak a líp........vždycky se asi nějaké pochyby najdou, přestože ty děti evidentně nejeví známky nějaké psychické újmy a vztahy v rodině jsou napříč generacemi moc hezké.........máte to taky tak?

Mio a Judyno,

Judyna napsal(a):

Můj syn mě řekla bych ve všech směrech převyšuje (snad kromě pořádku a dochvilnosti) a spíš si říkám, jak to, že právě já mám takové štěstí, že se mi narodil zrovna on. Omlouvám se za to, že to zní možná nějak nabubřele, ale takhle to cítím.

Judyno, nepřijde mi, že by to od tebe bylo nabubřelé.
Mám to stejně s mým synem. Jsme si i duševně velmi blízcí, rozumíme si beze slov.
S dcerou to tak nemám. Je tak jiná, než syn. Nerozumím jí. Nerozumíme si. Chtěla bych se jí přiblížit, ale nevím jak. Přemýšlím často, co jsem ve vztahu s dcerou měla dělat jinak. Ona je povahově hodně po svém tatínkovi a u toho jsem často cítila, jak jsme si duševně velmi vzdáleni, jak jsme rozdílní.

Tos napsala krásně, Judyno. Děkuji ti za to. Je to pro mě další podnět k přemýšlení.
Mám dceru moc ráda a jsem tu vždy pro ni, když bude potřebovat. Ví, že se může na mě obrátit.
Ale z druhé strany, od maminky to tak necítím, že by tu pro mě byla. Určitě mě má svým zvláštním způsobem ráda. Ale když jsem ji potřebovala, kdykoliv a nejvíce před dvanácti lety, když jsem trpěla těžkou depresí, když jsem ji prosila, aby přijela, aspoň na pár dní, tak nemohla. Protože - kdo by krmil slepice. A přitom byl doma tatínek, a byla bych ráda, kdyby byli přijeli oba. A slepice by krmila sestra, která bydlí asi 100 metrů od našich. Nezlobím se na ni. Jenom mi to bylo líto.

Upravil(a) Eva. (23. 11. 2018 21:03)

Eva. napsal(a):

Judyna napsal(a):

Můj syn mě řekla bych ve všech směrech převyšuje (snad kromě pořádku a dochvilnosti) a spíš si říkám, jak to, že právě já mám takové štěstí, že se mi narodil zrovna on. Omlouvám se za to, že to zní možná nějak nabubřele, ale takhle to cítím.

Judyno, nepřijde mi, že by to od tebe bylo nabubřelé.
Mám to stejně s mým synem. Jsme si i duševně velmi blízcí, rozumíme si beze slov.
S dcerou to tak nemám. Je tak jiná, než syn. Nerozumím jí. Nerozumíme si. Chtěla bych se jí přiblížit, ale nevím jak. Přemýšlím často, co jsem ve vztahu s dcerou měla dělat jinak. Ona je povahově hodně po svém tatínkovi a u toho jsem často cítila, jak jsme si duševně velmi vzdáleni, jak jsme rozdílní.

Ja som si tiež asi s otcom bližšia ako s mamou (a ona si je bližšia s brachom, myslím), ale beriem to ako fakt, nie ako ujmu. Porozumieť si s ňou ma stojí viac síl a hlavne v poslednom čase je to z jej strany trochu tuhšie, ale zasa si hovorím, že nás to (ideálne obe) môže niečo naučiť a posunúť nás ďalej. Mám ju rada, ako síce hodne vzdialenú, ale zasa niečím blízku planétu...  a naučila ma vychádzať aj s ľuďmi, ktorí sú úplne iní ako ja a inak aj komunikujú. A hľadať to, čo nás spája, a nie to, čo nás rozdeľuje.

Judyna napsal(a):

Jestli máme pochyby i v případě, že je vše v pořádku? Tak to myslíš?
Tak v tom případě já ne. A to jsem dost pochybovačný (hlavně o sobě) člověk a v hodně případech si říkám, že jsem měla něco udělat jinak. Ale v tomto případě ne. Až teď, díky možná špatně pochopené otázce, jsem si to uvědomila a sama se tomu divím.
Můj syn mě řekla bych ve všech směrech převyšuje (snad kromě pořádku a dochvilnosti) a spíš si říkám, jak to, že právě já mám takové štěstí, že se mi narodil zrovna on. Omlouvám se za to, že to zní možná nějak nabubřele, ale takhle to cítím.

ano, tak to myslím.......teď si v souvislosti s mými vnoučaty tak nějak říkám, že jsem k nim jiná, než jsem byla k mým dětem.....uvolněnější, tolerantnější, spontánnější, možná i laskavější.....ale asi to bude věkem a nabytými životními zkušenostmi, větším nadhledem.....a taky tím, že je zodpovědnost za ně na jejich rodičích, takže si je víceméně jen užívám.
Taky si říkám, že jsou moje děti asi vyzrálejší a mají větší nadhled, než jsem měla já v jejich věku, ale možná to je tím, že je jiný svět, rychlejší, v něčem náročnější.......jsem za ně taky moc ráda, jací jsou.

mia napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jestli máme pochyby i v případě, že je vše v pořádku? Tak to myslíš?
Tak v tom případě já ne. A to jsem dost pochybovačný (hlavně o sobě) člověk a v hodně případech si říkám, že jsem měla něco udělat jinak. Ale v tomto případě ne. Až teď, díky možná špatně pochopené otázce, jsem si to uvědomila a sama se tomu divím.
Můj syn mě řekla bych ve všech směrech převyšuje (snad kromě pořádku a dochvilnosti) a spíš si říkám, jak to, že právě já mám takové štěstí, že se mi narodil zrovna on. Omlouvám se za to, že to zní možná nějak nabubřele, ale takhle to cítím.

ano, tak to myslím.......teď si v souvislosti s mými vnoučaty tak nějak říkám, že jsem k nim jiná, než jsem byla k mým dětem.....uvolněnější, tolerantnější, spontánnější, možná i laskavější.....ale asi to bude věkem a nabytými životními zkušenostmi, větším nadhledem.....a taky tím, že je zodpovědnost za ně na jejich rodičích, takže si je víceméně jen užívám.
Taky si říkám, že jsou moje děti asi vyzrálejší a mají větší nadhled, než jsem měla já v jejich věku, ale možná to je tím, že je jiný svět, rychlejší, v něčem náročnější.......jsem za ně taky moc ráda, jací jsou.

Mio, já teda vnoučata ještě nemám, ale myslím, že to co píšeš je naprosto v pořádku, protože role rodičů a prarodičů jsou úplně jiné. A podle toho, co píšeš, ses z role dobrého rodiče dostala do role dobrého prarodiče. To je fajn, ne?

mia napsal(a):

Selima napsal(a):

Eva. napsal(a):

Judyno, nepřijde mi, že by to od tebe bylo nabubřelé.
Mám to stejně s mým synem. Jsme si i duševně velmi blízcí, rozumíme si beze slov.
S dcerou to tak nemám. Je tak jiná, než syn. Nerozumím jí. Nerozumíme si. Chtěla bych se jí přiblížit, ale nevím jak. Přemýšlím často, co jsem ve vztahu s dcerou měla dělat jinak. Ona je povahově hodně po svém tatínkovi a u toho jsem často cítila, jak jsme si duševně velmi vzdáleni, jak jsme rozdílní.

Ja som si tiež asi s otcom bližšia ako s mamou (a ona si je bližšia s brachom, myslím), ale beriem to ako fakt, nie ako ujmu. Porozumieť si s ňou ma stojí viac síl a hlavne v poslednom čase je to z jej strany trochu tuhšie, ale zasa si hovorím, že nás to (ideálne obe) môže niečo naučiť a posunúť nás ďalej. Mám ju rada, ako síce hodne vzdialenú, ale zasa niečím blízku planétu...  a naučila ma vychádzať aj s ľuďmi, ktorí sú úplne iní ako ja a inak aj komunikujú. A hľadať to, čo nás spája, a nie to, čo nás rozdeľuje.

I u nás byl tatínek tak nějak "citovější", bezprostřednější, než mamka....tu to naučily až její vnučky......dokázaly ji jaksi uvolnit a zbavit zažitých vzorců chování nebo co, je teď mnohem uvolněnější než bývala a samé jí to moc svědčí....

Tak v mem pripade byli oba mi rodice studeny,neznam pohlazeni ani pochvalu.Detstvi plynulo pro me i pro bratra bez tohoto.