Souhlasim se Sid...
Bud hledej "mezi svyma", nebo se zamysli nad tim, jak reagujes na "prirozene rady a reakce"... Ne ve zlem, samozrejme...

Hanka M napsal(a):

Narodila jsem se před 41 lety s tělesnou vadou (oboustraně poškozené klouby kolen). Od mala se tedy pro mě stal domov v nemocnicích, léčebnách, ortopediích, lázních atd. až do dospělosti, celkem 12 let. Od malička jsem chtěla jediné, chodit jako ostatní, chtěla jsem být zdravá. Má matka se o mě starala dobře, ale nikdy mě neobjala, nechtěla znát má přání, nepolíbila atd. Bojovala jsem sama za sebe. Naštěstí jsem byla povahou ďábel, tak jsem za každý krok tvrdě bojovala, slovo "nejde" nebo "nepůjde" jsem nesnášela. Od mala jsem chtěla jezdit po světě jako řidička náklaďáku. Auta mě přitahovala od mala, můj otec byl řidič nadměrné dopravy. Pro tento sen jsem bojovala neuvěřitelně. Dva roky jsem s lékaři bojovala za to, abych si mohla udělat ŘP B bez znaku TP, dříve žlutý trojúhelník. Nakonec jsem jej udělala na poprvé ale přišla pro mne životní rána, k ŘP C jsem už nebyla připuštěna a pány doktory jsem i po několika letech nepřekonala. Tím padnul můj sen a poprvé v životě jsem se zastavila a zeptala se sama sebe "proč zrovna já?". Nastoupila jsem jako skladová účetní a po čase jsem se vypracovala a začala učit studenty - budoucí prodavače - ekonomii prodeje. Chodila jsem s několika muži, ale po čase jim má fyzická odlišnost vadila. Ve svých 32 letech jsem poznala muže, tehdy řidiče kamionu, se kterým si rozumíme a mé postižení mu nevadí Jen mě trápí, že nemáme děti. Od počátku našeho vztahu nechal přítel toto rozhodnutí na mě. Postupem času se můj zdravotní stav rychle zhoršoval. Dnes mám oboustranou artrózu 3. stupně obou kolen, srdeční tachykardii, cévní potíže atd. Denně prožívám ukrutné bolesti kolen, natýkají mi nohy, jsem zásadně omezena v pohybu. A moje největší výhra je každý den ráno vstát, přes bolesti dojet MHD do práce a zas odpoledne domů. Endoprotézy zatím nemohu dostat, protože jsem ještě prý moc mladá a musela bych na reoperace. Už si nevážím sama sebe, už nemám sílu dál pro něco bojovat, prostě jen jsem Vždy, když potkám budoucí maminku s bříškem, tak probrečím celou noc. Připadám si jako stará babka, která se živí jen hrstma léků a otravuje ostatní. Jsem poměrně zlá ke svému okolí, zejména ke svému příteli, na kterém jsem dost závislá. Ponižuje mě, že musím někoho žádat o pomoc, že jsem se musela smířit se slovem "nejde". Prostě troska sedící za oknem a pozorující lidi.

Ahoj narodila jsem se se stejným postižením až na to, že mám deformované kolena i bederní klouby. Lékaři mně žvanili že bych neměla mít děti, že do 40 let budu na vozíčku, ať se nechám operovat že mně to vše polámou a nechají srust a podobný kecy.
Dnes je mi 60, mám syna a lékaře používám akorát na sepsání listin do lázní předepisování léku. Bolesti mám a to pořádné ale dá si na to zvyknout. Analgetika nežeru jen když je to fakt nutné. Hlavně si gratuluji že jsem neposlechla lékaře a porodila jsem i když jsem byla na dítě víceméně sama. Vozík určitě bude ale zatím dokonce pracuji i s prukazem těžkého postižení.Chválabohu v práci mně tolerují..
a co se týče otázek proč já a podobné nesmysly - to si zakaž - to je horší jako vypít láhev kyseliny. Věř mi že se s tím dá žít a jsou i horší postižení. Tvuj žolík je partner a na něm pracuj - není většího jedu jako samolitování. Odpověz si na otázku co bys chtěla a na tom pracuj - založ si třeba sbírku kamionu... na endoprotézách se stále pracuje a techniky se vylepšují Ty se ještě dožiješ revolučních technologii neboj a vydrž. co se týče dětí - rození dětí je výsostné právo nikoliv povinnost. Nikdy jsem nelitovala že jsem neposlechla blbý kecy. Muj syn je to nejlepší co jsem v životě dosáhla.

Upravil(a) maria (23. 2. 2014 22:48)

Zdravím všechny a děkuji za názory. Během dvou měsíců jsem přehodnotila své pro a proti a pár věcí jsem změnila. Předně jsem začala jezdit (řídit) osobní vůz. Můj přítel mi v autě upravil pedály a já pomocí ortopedické kliniky mám speciální dlahu právě na řízení auta. To je pro mě velká výhra a samozřejmě velká volnost. A co se týká dětí, to jsem si ujasnila ve chvíli, kdy v restauraci na sebe dokáží řvát a jejich maminky si v klidu hovoří. Ale že svou "rozíveností" jejich dětí otravují okolí, to maminky nezajímá. A s tím jsem se nesetkala jen jednou .(Za tohle mě určitě seřerete za živa). V té chvíli jsem si uvědomila, že je mi vlastně za stávajících podmínek super. Hanka M.

Jak už jsem napsala rodit děti je právo nikoli povinnost. Jsme lidé ruzní a jiný a pokud víš že chceš žít pro sebe a manžela za to tě nikdo odsuzovat nebude. Faktem je že bys to měla s dítětem omnoho těžší... tak držím palce. S tím řízením je to super. Na to jsem se zase já nepodujala. Nechci jej mejt