vera napsal(a):

mikuelini napsal(a):

Nevim o cem se mam s mamkou bavit   .Mame predevsim kontakt pres telefon , bydlim daleko a volam ji tak 1krat tydne.Po takovych tech uvodnich frazich (pocasi ,zdravi atd...) uz mi nejak dochazi slova .Ona taky obcas neco prohodi a pak to tak nejak uz stagnuje ,obcas nastane trapne ticho ,proste se nemame o cem moc bavit. Mate nekdo tip ,jak hovor trochu ozivit?Mne nenapacda ni ...

to je zvláštní.....to se mi nestalo.....ani s dcerou....ani s mojí matkou

Me take ne,ale s otcem ano.

Ronja napsal(a):

mikuelini napsal(a):

helena napsal(a):

jak hovor trochu ozivit
Mamince voláš proto, aby ses ujistila, že je v pořádku... protože "se to má"... nebo si s ní chceš popovídat?
Nebo máš ještě jinej důvod?

Po pravde receno ,abych se ujistila ,ze je vse v poradku.Rada bych i pokecala ,ale nejak nam to nejde..Snazim se na jare a v lete  nahodit temata kolem zahrady nebo co vari ,ale vazne nam to .Nemame k sobe nejak blizko ,bude to tim...

Máš děti? Nevím, jestli tě to utěší, ale když už pak jsou děti, tak je témat k hovoru vždycky dost Já měla trochu podobný problém s manželovou babičkou, ale co mám holky, tak se prostě ona ptá na holky, já něco (vyfiltrovaného) vždycky pustím, ona zareaguje a telefonát příjemně uplyne...

do té doby než budou děti doporučuju ty poznámky...jo a taky nám pomohlo, když jsem se ptala na recepty. Sice v dnešní internetové době trochu přežitek, ale jí fakt dělalo radost nosit si k telefonu zápisník a diktovat mi, jak dělá jablečnou buchtu nebo slaný tyčinky na Silvestra....tak to by třeba taky zabralo?

Deti mam ,ale toto tema se taky moc nechyta  . Ty recepty vyzkousim .Diky za tipy

mikuelini napsal(a):

aiga napsal(a):

mikuelini,
před 8 lety mi stará teta poprvé napsala email. Žila v cizině, znaly jsme se velmi málo. Z jejího psaní bylo znát, že se potřebuje loučit s lidmi i místy, které patřily do jejího života.
Do omrzení psala o počasí, zdravotních problémech, o stárnutí a strachu ze smrti. V tomto duchu psala každý týden. Několik měsíců. Do omrzení.

Chtěla jsem psaní jednostranně ukončit. Připadalo mi nesmyslné, vést stále dokola korespondenci plnou klišé - protože se mi nedařilo najít něco, co by tetu přimělo změnit ohrané téma. Monotónně se vracela k počasí, zdraví...

Pak jsem si vzpomněla na jedno přísloví (Když si lidé píší každý den, mají si co říci, ale když si píší jednou za týden nebo za měsíc, často už nemají o čem psát) a začala jsem si dělat poznámky na papír:
veselý zážitek dne / zajímavost, kterou jsem slyšela / co mám v plánu o víkendu / historky z rodiny / odkazy na webové stránky míst, které mohla z mládí znát... atd. A psala to tetě. Na její nářky jsem se rozhodla nereagovat. Dala jsem tímto našim mejlům poslední šanci.

Teta už nežije, ale dodnes vzpomínám na to, jak poprvé ve své odpovědi poslala celý řádek smajlíků.
Naše psaní se tímto novým povídáním posunulo z nemocí a smrti jinam. Teta se nijak zásadně nezměnila (stále bylo v jejím středu naříkání), ale končila těšením se na moje humorné zážitky a na popis všedních dnů.

Třeba v našem příběhu najdeš trochu inspirace.

Diky za tip ,mas pravdu ,cim se clovek mene vida ,tim i ta komunikace slabne.Zacla jsem si psat poznamky ,co delam s detma ,zazitky a budu ji trochu referovat.

já si nemyslím, že je to tím, že když se míň vidíte, tak pak ta komunikace vázne. nevěřím, že je to tímhle.
jsou lidi, se kterýma se vídám často a prostě po pár takových těch všeobecných a nic neříkajících kecech si dál nemáme co říct. a jsou lidi, který vidím třeba jen 2x za rok a když už se vidíme, hodiny nezavřeme klapačky a pořád máme stejně pocit, že jsme si ještě všechno neřekli.