zelvicka177 napsal(a):

Jo už to čtu. OCD.
Tak tam asi nějaké dispozice  jsou a porod bývá spouštěč všemožných psychických problémů.

To nejspíš ano. Neměla by otálet a s psychiatrem řešit co nejdříve. Jestli jí může pomoct, tak je zbytečné se trápit tak, jak popisuje.
Tak jsem si to přečetla znovu a psala, že to s doktorem řeší. Tak snad to bude brzy lepší.

Upravil(a) Eva. (2. 12. 2013 9:23)

Možná by stálo za to zkusit, jestli neexistují nějací psychiatři a psychologové, specializující se na poporodní deprese a ostatní psychické problémy, které mívají maminky po porodu. Ti by možná pomohli spíš.

Předně děkuju za vaše příspěvky a názory!! Ano k doktorovi chodím dlouhodobě, neboť trpím tou po*n nemocí zvanou Obsedantně kompulzivní porucha. Nijak zvlášť mi ale návštěva lékaře nepomáhá:-(, navíc bydlíme na vesnici a při péči o miminko je docela těžké někam docházet, když je manžel do večera v práci a nemám auto.
Své dítě miluji, ale ty myšlenky že není pěkné jsou s prominutím jako mor, není to moje marnotratnost, že bych se nudila a vymýšlela blbosti, je to prostě asi další projev té poruchy. Nejhorší je že mě k tomu všemu napadá abych mu něco neudělala, neprovedla. Třeba dneska jsem byla hodně unavená, nevyspalá a malý plakal. Když jsem ho přebalovala a svlékala bodíčko a on plakal, dostala jsem jakoby paniku, úzkost a měla jsem nutkání mu rukou tu hlavičku silně zmáčknout. Potom jsem měla úzkost z té myšlenky a přemýšlela jestli jsem mu opravdu neublížila. Nevím jestli jste některá něco podobného u miminka nezažila, je to strašně skličující. Manžel přišel domů, řekla jsem mu o tom a on mi řekl, že pokud bych to udělala, musela bych do,,cvokhausu", hmm super, to jsem potřebovala slyšet. Ale jinak problém s manželem nemáme, takže si myslím že od toho to nepramení. Za týden jdu znovu k lékaře, určitě to s ním proberu ale nechci brát vyšší dávky léků, kojim. Já jsem měla velmi těžké dětství, mamka mě citově ubližovala, možná i týrala dalo by se říct. Celý život mě to provází byť jsem už dospělá. Mateřství mě zaskočilo, byť bylo plánované a těšila jsem se. Nevím jak se s tím porvat tak abych to vydržela, spolu s nevyspáním, strachem o dítě je to na mě nějak moc. Rodiče i manžel pomáhají jak se dá,ale zatím úlevu příliš necítím:-((. Nejhorší je že si to krásné období s miminkem nemůžu plně užít. Omlouvám se za dlouhý příspěvek, dneska to zase na mě padlo.