Tuli, "dát se na duchovno", to je super výraz. To mě hodně pobavilo, díky )))
Bohužel takhle to chápe mnoho lidí - dát se na duchovno je pro někoho berlička, pro jiného něco jako dostat lepru, pro dalšího poza,pro jiného vstupenka do blázince, blá blá.

Duchovní podstatu máme všichni. Jen někteří už to vědí, tak sami sebe nepotlačují, ale rozvíjejí
Učí se nepoužívat jen levou - rozum, ale i pravou - intuice a cit - hemisféru. A uvést je do rovnováhy. Být sami sebou a stále se učit.
Napsala jsi to hezky

Tuli, není

No a znáš to: třísku v oku bližního někteří vidí hned, ale břevno v tom svém ani náhodou

Opakuji: duchovní stránku má každý člověk a "dát se na duchovno" je pěkná kravina

Já mám spoustu špatných vlastností, no a co? Jsou moje. Mám je ráda stejně jako ty správné, protože hranice mezi nimi neexistuje, pokud to všechno přijmeš tak, jak to leží a běží. Uvolněnou energii pak můžeš použít na svůj růst a nemusíš s ní plýtvat na zakrytí a schování něčeho, o čem si myslíš, že je na tobě špatné.
To je většinou stejně jen blud, který stvoří tvoje hlava.
Pak žijeme ve své hlavě a zapomínáme na srdce, na to, kým vlastně jsme.

Pandorraa napsal(a):

Tuli, není

No a znáš to: třísku v oku bližního někteří vidí hned, ale břevno v tom svém ani náhodou

Opakuji: duchovní stránku má každý člověk a "dát se na duchovno" je pěkná kravina

Já mám spoustu špatných vlastností, no a co? Jsou moje. Mám je ráda stejně jako ty správné, protože hranice mezi nimi neexistuje, pokud to všechno přijmeš tak, jak to leží a běží. Uvolněnou energii pak můžeš použít na svůj růst a nemusíš s ní plýtvat na zakrytí a schování něčeho, o čem si myslíš, že je na tobě špatné.
To je většinou stejně jen blud, který stvoří tvoje hlava.
Pak žijeme ve své hlavě a zapomínáme na srdce, na to, kým vlastně jsme.

Perfektní

Tulipánka napsal(a):

Často čtu, a i tady na babinetu, že někdo je duchovně zaměřený a pak z něj jdou slova, že by se jeden nestačil divit.
Tak jsem tak o tom přemýšlela a došla jsem k zajímavému závěru:

NÁZOR - duchovní lidé mají být v pohodě, nad věcí, v míru, lásce, klidu... To je iluze jako hrom. Ano, když se někdo dá na duchovno, většinou si myslí, že teď začne být v pohodě, plný lásky... a když se takovým stane, bude už osvícený. Velký kulový. Pokud jsem ve své podstatě zašteřivá, závistivá, tak mírumilovnou a přejícnou se přes noc nestanu, ledaže začnu své "špatné" vlastnosti potlačovat. V tom případě se ale nestanu duchovním mistrem, nýbrž pokrytcem a místo toho, abych se k duchovnu přibližovala, se mu naopak vzdaluji. Protože když se chci stát "lepší", tak zároveň nepřijímám sama sebe. Potlačováním naší nechtěné stránky tato stránka naopak sílí. Takže pokud někdo o duchovnu jen mluví, snaží se žít jako osvícený, ale potlačuje sám sebe, není to duchovní člověk. Jen se potom diví, až ty všechny jeho potlačované stránky jednou vybuchnou a to pak tady ostatní na diskuzích kulí oči


Jak se tedy stát duchovní člověk? Jediná cesta je jít obráceně. Přijmout sebe sama, všechny své špatné vlastnosti. Nebát se je projevit. Stát se plně tím, kým jsme, plně projevit sama sebe. To je osvícení. Pokud jsem si plně vědoma všech svých světlých i "temných" stránek a také je projevuji. A jakmile ty "temné" stránky vylezou na světlo, najednou přestávají mít svoji sílu a přestávají mít nad námi moc. Slovo "temné" píšu záměrně do uvozovek, protože pokud plně přijmeme sami sebe, zjišťujeme, že nic není černé ani bílé, prostě to je. Ztrácíme své masky a lidé nás mohou vidět úplně nahé - přesně takové, jaké nás Bůh stvořil.

Začala by som tým byť úprimný/á - ám/sama k sebe i k druhým.

lupina montana napsal(a):

Selima napsal(a):

Všetci sme duch materializovaný v 3D svete - len ten pomer hmoty a ducha sa od kusu líši... To je na tom to zaujímavé. (A to, nakoľko si to kto uvedomuje a pripomína...)

to je rozkošné, Seli!

A výstižné
Naštěstí ten poměr je možné běhen života měnit

Lunaria napsal(a):

Zajímavá diskuze :-) Myslíte, že to teda nejde? Zároveň se snažit jak o přijetí sebe sama, tak o zlepšení? ...

Podstata člověka je dokonalá ... třeba jako křišťálově čistá voda - i když je na své pouti k moři zkalená různými nečistotami, je to pořád ta samá křišťálově čistá voda, jakou byla u pramene ... stačí ji jen zbavit těch nánosů a nečistot ... a tak i člověk se snaží zbavit svých "nánosů a nečistot", aby se dostal ke své dokonalé podstatě ... tzn. že se "přijetí sebe sama" ani "snaha o zlepšení" vzájemně nijak nevylučují.

Upravil(a) Míša Kulička (28. 8. 2013 13:31)

Podle mě jde o to, jak tu snahu o zlepšení chápeme. Pokud mi třeba vadí, že jsem hašteřivá a mým cílem je zlepšení sebe sama, tedy abych přestala být hašteřivá, tak právě tohle nefunguje.

Pandorraa napsal(a):

... Takže dodám: to, že přijmeš svou hašteřivost, to je jen polovina práce. Ta druhá spočívá v tom ji transformovat ...

Abys ji skutečně dokázala přijmout, tak musíš pochopit, proč jsi vlastně hašteřivá ... tím ale pochopíš i to, proč jsou hašteřiví ostatní lidé a tak se svou vlastní hašteřivostí přijmeš i tu jejich ... Protože už víš jak se cítí, když chtějí za každou cenu prosadit svůj vlastní názor ... V podstatě se dá říct, že transformuješ tím, že přijímáš, resp. jedno bez druhého nejde ...

Pandorraa napsal(a):

Ano, objevíš podstatu nejen svého, ale i jakéhosi "univerzálního hnacího motoru".... většinou je jím strach...

Ano, ale já to mám povětšinou tak, že když tu svoji vlastnost přijmu, tak postupně mizí z mého pole vnímání. Už se mi nedějou situace, ve kterých se objevuje hašteření. Takže já s tou vlastností už pak nemusím pracovat. Často pod tím najdu něco pozitivního, ale to přijde samo. Tak to mám já

Myslím, že duchovní člověk je každý kdo hledá...cestu, porozumění, smysl...prostě člověk, co si klade otázky a opravdu se zajímá o odpovědi. Je kritický (k sobě i druhým) a váží slova. Je jednoduché být si skálopevně jistý svou pravdou a uzavřít se v ní...takoví lidé už nerostou.
Občas je těžké se tím i řídit, taky mívám momenty, kdy se přichytím že si jsem něčím jistá a ono to vůbec nemusí být správné)

Deneb napsal(a):

Myslím, že duchovní člověk je každý kdo hledá...cestu, porozumění, smysl...prostě člověk, co si klade otázky a opravdu se zajímá o odpovědi. Je kritický (k sobě i druhým) a váží slova. Je jednoduché být si skálopevně jistý svou pravdou a uzavřít se v ní...takoví lidé už nerostou.
Občas je těžké se tím i řídit, taky mívám momenty, kdy se přichytím že si jsem něčím jistá a ono to vůbec nemusí být správné)

Vidím to také tak.
Nejhorší je uzavřít se ve svém světě a odmítat z něj vyjít ven...za tím jsou ta největší zranění. Lidé tak sami sobě blokují nejen svůj růst, ale i své vyléčení.

Tulipánka napsal(a):

Mám stejný názor jako Pan. Jak někomu chybí retrospektiva, tj. podívat se za sebe a říct: ok, tak tohle jsem zvorala, příště už to udělám jinak, tak je v podstatě duševně mrtvý.

jenže nejtěžší je to dodržet a opravdu se z vlastních chyb poučit....kolikrát se nachytám, že jedu jaksi v zajetém vzorci a koleje jsou pořádně vyjeté a hluboké