dusička napsal(a):

Njn, maminka si se mnou povídá a holka žárlí. Když si povídám s holkou před mamkou, žárlí máma. A já abych se rozpůlila.
Jsem to vyřešila jinak. Začala jsem zpívat jinou známou písničku a chytly se obě dvě.

Jak víš, že žárlí? Tohle mě zaujalo i překvapilo. Nenapadlo by mě přemýšlet v těchto intencích. Nenapadlo mě, že když si povídám s mámou nebo s dcerou, ta druhá by žárlila.
Proč ženy (nebo jenom ty?) ve vašem rodě takhle mezi sebou bojují?
Můžeš to změnit. Přestaň bojovat ty. Co když nežárlí a je to jenom tvůj pocit?
Já bych přestala řešit takové věci, jaké řešíš ty. Jestli někdo žárlí-nežárlí, jaký názor má tvá máma, atd. Jen bych přijímala, co přichází a pozorovala.

K tomu žárlení - nevidíš to tam proto, že stále uvnitř nemáš vyřešen vztah tvé mámy a tvé sestry a žárlíš na něj?

Upravil(a) Eva. (9. 8. 2013 6:23)

Eva. napsal(a):

dusička napsal(a):

Njn, maminka si se mnou povídá a holka žárlí. Když si povídám s holkou před mamkou, žárlí máma. A já abych se rozpůlila.
Jsem to vyřešila jinak. Začala jsem zpívat jinou známou písničku a chytly se obě dvě.

Jak víš, že žárlí? Tohle mě zaujalo i překvapilo. Nenapadlo by mě přemýšlet v těchto intencích. Nenapadlo mě, že když si povídám s mámou nebo s dcerou, ta druhá by žárlila.
Proč ženy (nebo jenom ty?) ve vašem rodě takhle mezi sebou bojují?
Můžeš to změnit. Přestaň bojovat ty. Co když nežárlí a je to jenom tvůj pocit?
Já bych přestala řešit takové věci, jaké řešíš ty. Jestli někdo žárlí-nežárlí, jaký názor má tvá máma, atd. Jen bych přijímala, co přichází a pozorovala.

K tomu žárlení - nevidíš to tam proto, že stále uvnitř nemáš vyřešen vztah tvé mámy a tvé sestry a žárlíš na něj?

Duši, zaujalo mně to samé jako Evu! Také mě moc překvapil pojem žárlení ve vztahu matka - dcera - vnučka. V těchto vztazích by žádné žárlení nemělo být, nenapadlo by mě vůbec o tom přemýšlet v této rovině.
Tady možná bude zakopaný pes, jak píše Eva: proč ženy ve vašem rodě mezi sebou takhle bojují? Pokud to není tedy jen tvá představa...

Děkuju
Pan - jakpak mám přijít na to, pustit v sobě tu dceru. Vždyt jsem stále její dcera, i když jsem dospělá.
To žárlení - nevím no, jsou to moje domněnky možná.
Pamatuju si, že když jsme chodili na návštěvu k mojí babičce (k té od táty) mamka mi tam vždycky nadávala, a říkala, ty vždycky zlobíš jenom u babičky. (nikdy jinde jsem nezlobila). No nezapadá to do sebe?
Heli - máš pravdu v tom, že když holka je třeba venku, tak si s mamkou pokecám. Ona povídá, chce se vypovídat, tak jí poslouchám, a tak. Prostě drbeme. Jak jsme tři, tak už si skáčeme do řeči. A ted mi napadlo, že je to vlastně i tak se ségrou. My si chceme se ségrou povídat, a mamka nám taky do toho mluví. Pak mě okřikuje, at jsem chvíli ticho.
Takže si můžeme podat ruce. (když jsme se ségrou sami, tak je to taky ok).

Pan - děkuju za slova.
s tou dcerou - ano taková jsem matka takže chápu správně.
Takže ani nemusím od sebe odpoutat tu malou holku, můžu taková být. když chci. A někdy se cítit jako dospělá, když se bavíme s mamkou o "dospěláckých" věcech
Nemíchám ty role, jen jsem si myslela, že je špatně cítit se jako dcera.

Upravil(a) dusička (9. 8. 2013 21:22)

Holky, já teda nevím, jestli to moc neřešíte. To je snad ve všech rodinách, že si starší sourozenec myslí, že mladší je preferovanější. A to jenom proto, že je mladší, čili potřebuje větší péči, to není odsunutí na vedlejší kolej, i když děti to tak velice často vnímají. Samozřejmě záleží hodně na rodičích. Já to znám taky - jako malá jsem byla pořád okřikovaná a občas bitá. Mladší bráška ne. Z mého dětského pohledu. V dospělosti to vidím úplně jinak - já jsem opravdu daleko víc zlobila a byla jsem na rozdíl od bráchy pěkně vzpurná. Ale že bych tím trpěla, nebo to dokonce trvalo až do dnes - no to rozhodně ne. A nějaké mezigenerační žárlení, no to už si vůbec nedokážu představit. U nás - když se naoko babička spojí s vnukem proti mě, tak si to všichni užíváme, máme z toho srandu. A já jsem ráda, že drží při sobě, spiklenci jedni.

Zuzina napsal(a):

Dušičko,
úplně mě mrazí, když čtu Tvoje příspěvky...
Mám to podobně. Já celý život "trpím" tím, že mě mamka neměla ráda stejně jako bráchu. Brácha byl pořád preferován, když jsme něco vyvedli, tak sprdla mě... byla jsem přece ta starší..
Dodnes je brácha její miláček, byť už si taky žije svůj život a já jsem ta druhá..

Říkala jsem si, že nikdy nebudu stejná jako máma. že moje dcera tohle nikdy neprožije.. Jo houby. Dokud byla sama, tak byla střed mého vesmíru. Od té doby, co se mi narodil syn, tak je odsunuta na druhou kolej. Moc se tomu bráním, ale vůbec mi to nejde. Vždyť už malý není žádné miminko, nepotřebuje mě mít neustále pro sebe. Potřebuje mě i dcera, ale já to v sobě nějak neumím přecvaknout
Vím, že je to tím, že mě mamka téhle lásce nenaučila, ale přece bych se to mohla naučit já sama. Ale jak???...

Zuzi - já to mám jinak.
Mamka mě měla stejně ráda jako ségru. Jenomže tím jak jsem byla starší, rozumnější, samostatnější, tak na mě kladla větší nároky.
Nevím, co třeba když prcek spí , s dcerou si zahrát ty její hry, jen vy dvě. Aspon na chvilku být spolu samy bez brášky.

dusička napsal(a):

Modroočka napsal(a):

No tak mamince řekni, že svoje dítě si vychováváš ty, podle sebe a že bys byla ráda, kdyby ti do toho nemluvila. Že když budeš potřebovat poradit, tak ji o radu požádáš sama. Rady jsou dobrý, pokud o ně stojíme, když nám někdo radí, aniž bychom to chtěli, otráví nás to.

Modročko - to není ono.
Jak je možný, že na kluky taková nebyla. A to byli uličníci, i ted je pochválí, pohladí.
Já nemám nic proti mamce, mám jí ráda takovou jaká je.
Jasně, štve mě, ale to je můj problém, ne její.
Já jí z ničeho neobviňuju, dělá jak umí nejlíp , má nás ráda, jsme její zlatíčka.
Vím, potřebuje se obětovat, potřebuje pochválit,potřebuje to. (byla nechtěné dítě a nikdo se s ní nemazlil). Umí to takhle, aby jakoby vyjádřila lásku. To už mám všechno pobraný.
Ale ještě mi něco do skládačky chybí. A cítím, že jsem v tom jako moje mamka. S klukama problémy nemám, s ženskýma ano (a ona to samé).
To je u nás ta červená linie. Určitě. Ale co to je? Jak to mám pojmenovat.
Alergie na ženy?

Môže to byť niečo v jej nastavení - podvedomom - to neprerobíš. Maximálne sa môžeš snažiť nebyť tiež taká...
Moja mama je fajn, ale chlapov má na úžanom piedestáli a ženské naň nikdy nemôžuu., aj keby sa neviemčo... potentočkovali. Proste tých pár gramov mäsa navyše robí z chlapov bohov. Je to na smiech, ale už to beriem také, ako to je... aj mamu. Nie je to moje, je to jej - a ona s tým musí žiť. Keď vidím, že to nenápadne hustí do mojej neterky, tak  potom malú vezmem nabok a nekonfrontančou formou jej poviem môj pohľad - hádam vyvažujúci. To je všetko, čo sa s tým dá robiť.

dusička napsal(a):

Zuzina napsal(a):

Dušičko,
úplně mě mrazí, když čtu Tvoje příspěvky...
Mám to podobně. Já celý život "trpím" tím, že mě mamka neměla ráda stejně jako bráchu. Brácha byl pořád preferován, když jsme něco vyvedli, tak sprdla mě... byla jsem přece ta starší..
Dodnes je brácha její miláček, byť už si taky žije svůj život a já jsem ta druhá..

Říkala jsem si, že nikdy nebudu stejná jako máma. že moje dcera tohle nikdy neprožije.. Jo houby. Dokud byla sama, tak byla střed mého vesmíru. Od té doby, co se mi narodil syn, tak je odsunuta na druhou kolej. Moc se tomu bráním, ale vůbec mi to nejde. Vždyť už malý není žádné miminko, nepotřebuje mě mít neustále pro sebe. Potřebuje mě i dcera, ale já to v sobě nějak neumím přecvaknout
Vím, že je to tím, že mě mamka téhle lásce nenaučila, ale přece bych se to mohla naučit já sama. Ale jak???...

Zuzi - já to mám jinak.
Mamka mě měla stejně ráda jako ségru. Jenomže tím jak jsem byla starší, rozumnější, samostatnější, tak na mě kladla větší nároky.
Nevím, co třeba když prcek spí , s dcerou si zahrát ty její hry, jen vy dvě. Aspon na chvilku být spolu samy bez brášky.

Duši, máš určitě pravdu, ale problém je to, že mě to NEBAVÍ Musím se děsně přemlouvat, abych se ji věnovala. To je ten můj problém. Prostě ten dětský obličejíček malého ve mě vyvolává záplavu citů, ale ona ne
Nevím, kdy k tomu došlo, ale je to tak. Ach jo..
Mám ji ráda, hodně, ale malého prostě víc. A děsně s tím bojuju. Cítím, že ona to ví, proto mě pořád vytáčí svýma řečma. Na svůj věk je až moc chytrá a ví přesně, jak mě vytočit... je to začarovaný kruh a já nevím, jak z něj...

Zuzi, dcerka tě dokáže vytočit, syn (ještě) ne. Proto možná Tvůj rozdílný přístup. Selima píše o možném odcizení. Ano, to se může stát, ale i to se dá časem napravit.
Trošku mě Tvůj příspěvek donutil zamyslet se nad svým zlobením a vzpurností v dětství. Neuměla jsem dát city najevo, zatímco brácha ano. Když jsme dostali trest - např. jsem museli nějakou dobu klečet v koutě v koutě, já klečela pořád a dlouho, odmítla jsem si stoupnou, zatímco brácha se už dávno s mamkou mazlil....Taky jsem velice dobře věděla, jak mamku vytočit a rozčílit do běla(někdy mě to i bavilo) Ano, odcizily jsme se a jeden čas hodně, ale pak to přešlo, hodně věcí jsme si vysvětlily a vše je dobré. Ale musely jsme obě dost zapracovat a chtělo to čas.
Asi je normální, že máš blíž k dítěti, které je milé, přítulné. A jak píšeš, určitě je máš ráda oba stejně, jenom mít ráda chlapce je asi snazší....

Zuzi - tak mě napadlo, nešlo by dát třeba na viditelné místo album, fotku dcerky, když byla miminko? Nebo si vzpomenout na tu dobu, když byla rozkošná a k zulíbání?
Někde jsem četla (a můžu potvrdit) kluci jsou takoví malí milenci, s mámou to umí. Udělej kukadla a mámy jsou na měkko. Holky to maj těžší. A dělaj si to i sami (nevědomky) . Zkoušeš poposunovat hranice (jsou držkatí a s mamkou diskutujou). Kluci vědí, kdy maj přestat a neodmlouvaj.
Asi bych přemýšlela o odborníkovi,aby to s tebou probrala. Napadla mě kineziologie

Tak s tim problem nemam,ze bych jedno dite mela radci.Ale spise se snazim pomahat tomu slabsimu.Ale je fakt,ze vice si rozumim s dcerou.Rada je mam obe stejne.

Zuzina napsal(a):

dusička napsal(a):

Zuzina napsal(a):

Dušičko,
úplně mě mrazí, když čtu Tvoje příspěvky...
Mám to podobně. Já celý život "trpím" tím, že mě mamka neměla ráda stejně jako bráchu. Brácha byl pořád preferován, když jsme něco vyvedli, tak sprdla mě... byla jsem přece ta starší..
Dodnes je brácha její miláček, byť už si taky žije svůj život a já jsem ta druhá..

Říkala jsem si, že nikdy nebudu stejná jako máma. že moje dcera tohle nikdy neprožije.. Jo houby. Dokud byla sama, tak byla střed mého vesmíru. Od té doby, co se mi narodil syn, tak je odsunuta na druhou kolej. Moc se tomu bráním, ale vůbec mi to nejde. Vždyť už malý není žádné miminko, nepotřebuje mě mít neustále pro sebe. Potřebuje mě i dcera, ale já to v sobě nějak neumím přecvaknout
Vím, že je to tím, že mě mamka téhle lásce nenaučila, ale přece bych se to mohla naučit já sama. Ale jak???...

Zuzi - já to mám jinak.
Mamka mě měla stejně ráda jako ségru. Jenomže tím jak jsem byla starší, rozumnější, samostatnější, tak na mě kladla větší nároky.
Nevím, co třeba když prcek spí , s dcerou si zahrát ty její hry, jen vy dvě. Aspon na chvilku být spolu samy bez brášky.

Duši, máš určitě pravdu, ale problém je to, že mě to NEBAVÍ Musím se děsně přemlouvat, abych se ji věnovala. To je ten můj problém. Prostě ten dětský obličejíček malého ve mě vyvolává záplavu citů, ale ona ne
Nevím, kdy k tomu došlo, ale je to tak. Ach jo..
Mám ji ráda, hodně, ale malého prostě víc. A děsně s tím bojuju. Cítím, že ona to ví, proto mě pořád vytáčí svýma řečma. Na svůj věk je až moc chytrá a ví přesně, jak mě vytočit... je to začarovaný kruh a já nevím, jak z něj...

Jednoduše: obrať se k té malé ukřivděné holčičce, kterou odstrkují kvůli bratříčkovi a kterou máš v sobě.
Pokud ji nevyléčíš, bude tohle pokračovat přes další generaci - tvoje dcera nejspíš tenhle vzor zkopíruje i u svých dětí...
Pokud to opravdu chceš zastavit, nezbyde to, než se začít "hrabat" sama v sobě. A bude to bolet, na to se připrav.
Ale pokud to uděláš dobře, bude to nesmírně osvobozující a narovnáš si vztah nejen s dcerou,ale i s matkou, bratrem....

Kdybych tohle žila já, jdu nejprve na rodinné konstelace, kde bych si postavila svou původní rodinu a pak bych šla k nějakému dobrému koučovi - terapeutovi, který by mi to pomohl rozmotat a narovnat.