29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Mám takové dilema jak to zaonačit či nejvhodněji říci. Mí rodičové (tj. matka a otčím) slaví kulaté výročí svatby. Poprvé v životě mě na něj pozvali. A ačkoliv je mi přes 40, tak pro mě to není oslava, ale smutné výročí, kdy jsem přišla o svoji původní rodinu, připomíná mi to, že už nemám rodinu, kde je můj vlastní otec a nejsou ty časy, na které ráda vzpomínám. Na oslavu nemohu, je to pro mě pohřeb dětství, probulila bych to i když jsou to desítky let. Ale napřímo to před otčímem říci nemohu, jeho mám ráda a máme hezký vztah.
Přemýšlela jsem zda napsat matce dopis do vlastních rukou a tam jí to vysvětlit. Přes telefon mi to přijde neosobní. A nevím jaký důvod dát otčímovi proč na oslavu nepřijdu. Zároveň matce chci říci pravý důvod, ať to ví, že se mě rozvod hluboce dotkl, vždy všude vyprávěla jak rozvod nikoho neovlivní a byla kolem toho dost bezcitná.
Jediný způsob jak oslavu přečkat na který jsem přišla by bylo si vzít nějaké silné léky na uklidnění, ty mě ale omamují a bylo by poznat, že jsem sjetá.
Upravil(a) lepista (23. 7. 2013 10:25)
Není tady
lepista napsal(a):
Mám takové dilema jak to zaonačit či nejvhodněji říci. Mí rodičové (tj. matka a otčím) slaví kulaté výročí svatby. Poprvé v životě mě na něj pozvali. A ačkoliv je mi přes 40, tak pro mě to není oslava, ale smutné výročí, kdy jsem přišla o svoji původní rodinu, připomíná mi to, že už nemám rodinu, kde je můj vlastní otec a nejsou ty časy, na které ráda vzpomínám. Na oslavu nemohu, je to pro mě pohřeb dětství, probulila bych to i když jsou to desítky let. Ale napřímo to před otčímem říci nemohu, jeho mám ráda a máme hezký vztah.
Přemýšlela jsem zda napsat matce dopis do vlastních rukou a tam jí to vysvětlit. Přes telefon mi to přijde neosobní. A nevím jaký důvod dát otčímovi proč na oslavu nepřijdu. Zároveň matce chci říci pravý důvod, ať to ví, že se mě rozvod hluboce dotkl, vždy všude vyprávěla jak rozvod nikoho neovlivní a byla kolem toho dost bezcitná.
Jediný způsob jak oslavu přečkat na který jsem přišla by bylo si vzít nějaké silné léky na uklidnění, ty mě ale omamují a bylo by poznat, že jsem sjetá.
dost patetické.
nemáš rodinu? Otec umřel? A co tvoje rodina- manžel, děti?
Není tady
Když píšeš,že tvoj matka byla bezcitná,když tvrdila,že se rozvod nikoho nedotknul,tak bych ji já zavolala a klidně bych jí ten pravý důvod řekla.A proč jí to neříct vlasstně osobně,když telefon se ti zdá být neosobní?Nebo ten dopis stačí poslat i normálně ne?Pokud si vzájemně lezou do dopisů,tak se i otčím alespon dozví,která bije a jak to cítíš.A nakonec proč by to neměl vědět,co je na tom,že to tak cítíš - stydíš se za to?
POpravdě
je ti dost na to,aby ses s tím def.vypořádala,každý má právo na svůj život a žít ho tak,jak považuje za nejvhodnější.Ty nikdy pořádně nemůžeš vědět,proč se vaši rozvedli a nemůžeš to mít matce za zlé až do hrobu.Na takové uvažování mají právo pubertáci,ty už bys to měla chápat a když ne,tak pak bych se zase nestyděla za své názory a v klidu bych se omluvila,že se nezůčastním.
Buď ráda,pokud je ted tvoje matka spokojená a má k sobě vyhovujícího chlapa a nehrab se v minulosti.
Není tady
Lepisto - matce bych nic neříkala. JE to její osobní věc, jestli se rozvedla. řekla bych jí to někdy, až spolu budeme samy dvě, ne před výročím svatby.
Omluvila bych se, že prostě nejdu. Nemusí znát důvod.
Není tady
Zároveň matce chci říci pravý důvod, ať to ví, že se mě rozvod hluboce dotkl
Hm... vzhledem k tomu, že "jsou to desítky let" - přijde ti vhodné tyhle pocity ventilovat ausgerechnet v souvislosti s výročím? To skoro vypadá, jako by sis záměrně vybrala dobu, kdy to hodně ublíží... nejen mámě, na kterou zcela zjevně míříš, ale i jejímu muži, kterýho "mám ráda a máme hezký vztah".
nevím jaký důvod dát otčímovi proč na oslavu nepřijdu
Jako dospělá ženská by ses měla umět ovládnout a "oslavu přečkat" - vždyť tam nemusíš bejt až do konce, klidně tě za dvě hodinky může "nesnesitelně rozbolet zub, hlava, žaludek".
Ale chtít někomu (notabene blízkýmu) zlomyslně zkazit radost... to je, odpusť, poněkud nezralý chování.
Není tady
heleno, já si nemyslím, že jde o to, že chce úmyslně někomu natruc pokazit oslavu. prostě ji to tíží a teď neví, jak z toho ven a už to v sobě taky nechce dusit.
já bych buď nešla vůbec, aniž bych řekla důvod, nebo šla, chvíli to tam přečkala a pak prostě odešla, protože už něco mám ..
mámě bych to řekla někdy později, o co jde, ne teď před tou oslavou, to mi přijde blbý. ale nepsala bych ji dopis, to mi přijde divný, takhle spolu komunikovat.
ale stejně to teda v sobě držíš dlouho, já bych ji to řekla už dávno, kdyby mi na tom tak záleželo.
Upravil(a) PPavlaa (23. 7. 2013 11:13)
Není tady
agewa napsal(a):
dost patetické.
nemáš rodinu? Otec umřel? A co tvoje rodina- manžel, děti?
Svoji rodinu nemám (manžel, děti). Otec zemřel cca 10 let po rozvodu.
Není tady
PPavlaa napsal(a):
heleno, já si nemyslím, že jde o to, že chce úmyslně někomu natruc pokazit oslavu. prostě ji to tíží a teď neví, jak z toho ven a už to v sobě taky nechce dusit.
já bych buď nešla vůbec, aniž bych řekla důvod, nebo šla, chvíli to tam přečkala a pak prostě odešla, protože už něco mám ..
mámě bych to řekla někdy později, o co jde, ne teď před tou oslavou, to mi přijde blbý. ale nepsala bych ji dopis, to mi přijde divný, takhle spolu komunikovat.
ale stejně to teda v sobě držíš dlouho, já bych ji to řekla už dávno, kdyby mi na tom tak záleželo.
Právě, že jim tu oslavu nechci jim zkazit, ale neumím ovládnout brečení, právě proto tam nemůžu. Mám to stejné jako např. s pocením, mohu se snažit jak chci, ale určité věci mě dojmou a pak slzy nezastavím.
A ano, nosím to dlouho v sobě. Důvod po mě bude matka chtít, bez něho to vypadá, že mě ta jejich svatba vadí.
Není tady
a nemůžeš říct, že už prostě máš domluvenýho delší dobu něco jinýho ?
já teda moc na takovýhle vymýšlení důvodů moc nejsem, nejradši bych řekla věci tak, jak jsou, ale tohle se prostě momentálně nehodí, takže bych se prostě něják vymluvila, co už.
Není tady
PPavlaa napsal(a):
a nemůžeš říct, že už prostě máš domluvenýho delší dobu něco jinýho ?
já teda moc na takovýhle vymýšlení důvodů moc nejsem, nejradši bych řekla věci tak, jak jsou, ale tohle se prostě momentálně nehodí, takže bych se prostě něják vymluvila, co už.
To bych udělala z fleku, ale máma mě pozvala s tím, že až přijedou z dovolené, tak že se domluvíme na termínu. A před tím se mě ptala kdy jedu na dovolenou. Asi si budu muset vymyslet další dovolenou.
Není tady
Já bych to nedokázala v sobě tak dlouho dusit. Řekla bych to už dávno, ale ne tím stylem,že mě ublížila, ale že mě to jako dítě zasáhlo.
Proč myslíš, k čemu je to dobrý říkat, jak ti máma tenkrát před lety ublížila. Seš dospělá, svůj život.
V krajním případě bych si něco vymyslela.
Není tady
dusičko, já bych to ale jako máma chtěla vědět, že ji to jako děcko zasáhlo. a asi by mně spíš mrzelo, že to neřekla dřív.
nejde o to, že by to něco změnilo, to určitě ne, ale vědět bych to prostě jako máma chtěla.
Není tady
lepisto, když se ti máma snaží takhle podřídit, termín a tak, tak to se z toho asi těžko vyvlečeš tak, aby ji to nebylo divný, nebo ji rovnou nedošlo, o co jde.
Není tady
Pokud bych se na takové oslavě necítila dobře, řekla bych mamince v klidu, že prostě nepřijdu, ať se nezlobí, že by mi tam nebylo dobře, když mi to připomíná rozvod s mým biologickým tatínkem. Maminka buď pochopí nebo ne, ale to už není tvůj problém. A jejímu nynějšímu manželovi bych to nijak nezdůvodňovala, nevidím důvod. Prostě se jenom omlouvám, že nepřijdu.
Není tady
nemyslím, že jde o to, že chce úmyslně někomu natruc pokazit oslavu
Nojo, PPavloo - ale "lepší" termín si vybrat nemohla. Když řekne "nosím to dlouho v sobě", tak sice chápu, že oslava může bejt spouštěcí moment - ale v tom případě viz výše - rozumná omluva předem, nebo ten "bolavej zub"... aspoň teda kvůli ohledu na ostatní - a s pravejma důvodama počkat na vhodnější dobu, když už to vydrželo tak dlouho.
Není tady
ale jo, to souhlasím.
Není tady
dusička napsal(a):
Já bych to nedokázala v sobě tak dlouho dusit. Řekla bych to už dávno, ale ne tím stylem,že mě ublížila, ale že mě to jako dítě zasáhlo.
Proč myslíš, k čemu je to dobrý říkat, jak ti máma tenkrát před lety ublížila. Seš dospělá, svůj život.
V krajním případě bych si něco vymyslela.
Právě tak to je, že celý život to v sobě dusím protože jsem nechtěla nikomu ubližovat. A neumím se toho zbavit.
Každý má nějakého iracionálního bubáka. Hlava říká něco jiného a duše také.
Není tady
PPavlaa napsal(a):
lepisto, když se ti máma snaží takhle podřídit, termín a tak, tak to se z toho asi těžko vyvlečeš tak, aby ji to nebylo divný, nebo ji rovnou nedošlo, o co jde.
Proto Pavlo mám takovou paniku.
Není tady
lepisto, není ti smutno, když nemáš děti? Možná se ptám neobratně, nechci ti nijak ublížit, předem se omlouvám, jen mě zajímá, jaké to je. Četla jsem si kousek tvé historie z roku 2006, jak ses cítila mladá a nesvá na srazu ze školy, že ostatní ztetkovately a zestrejdovateli a ty se mezi nimi necítíš.
Možná by ti teď pomohlo si to v klidu s maminkou vyříkat, přestat to dusit. Srovnat si vztah s maminkou, ve kterém přinejmenším z tvé strany tohle nevyřčené visí.
Není tady
celý život to v sobě dusím... neumím se toho zbavit...
Neuvažovala jsi o tom probrat to s odborníkem? Možná i dřív, než s maminkou - třeba by se našel nějakej vhodnej způsob, jak jí to sdělit, abys nemusela "nikomu ubližovat", případně podpořenej lehkou medikací.
Není tady
lepista napsal(a):
PPavlaa napsal(a):
heleno, já si nemyslím, že jde o to, že chce úmyslně někomu natruc pokazit oslavu. prostě ji to tíží a teď neví, jak z toho ven a už to v sobě taky nechce dusit.
já bych buď nešla vůbec, aniž bych řekla důvod, nebo šla, chvíli to tam přečkala a pak prostě odešla, protože už něco mám ..
mámě bych to řekla někdy později, o co jde, ne teď před tou oslavou, to mi přijde blbý. ale nepsala bych ji dopis, to mi přijde divný, takhle spolu komunikovat.
ale stejně to teda v sobě držíš dlouho, já bych ji to řekla už dávno, kdyby mi na tom tak záleželo.Právě, že jim tu oslavu nechci jim zkazit, ale neumím ovládnout brečení, právě proto tam nemůžu. Mám to stejné jako např. s pocením, mohu se snažit jak chci, ale určité věci mě dojmou a pak slzy nezastavím.
A ano, nosím to dlouho v sobě. Důvod po mě bude matka chtít, bez něho to vypadá, že mě ta jejich svatba vadí.
a nevadí ? 5íkáš , že matce zazlíváš rozvod, že si přišla o vlastní rodinu...
Není tady
Eva. napsal(a):
lepisto, není ti smutno, když nemáš děti? Možná se ptám neobratně, nechci ti nijak ublížit, předem se omlouvám, jen mě zajímá, jaké to je. Četla jsem si kousek tvé historie z roku 2006, jak ses cítila mladá a nesvá na srazu ze školy, že ostatní ztetkovately a zestrejdovateli a ty se mezi nimi necítíš.
Možná by ti teď pomohlo si to v klidu s maminkou vyříkat, přestat to dusit. Srovnat si vztah s maminkou, ve kterém přinejmenším z tvé strany tohle nevyřčené visí.
Evo o dětech jsem nikdy nepřemýšlela a tak mi není smutno (a proti dětem nic nemám). Mám kamarádky, co se rozlítostňovaly nad kočárky, mě to nikdy nenapadlo. To se složitě vysvětluje.
To vyříkat si to s matkou mě již napadlo. Má sestra to udělala (měly problém v jiné oblasti) a jejich vztah se vylepšil. Na rozdíl od mé sestry jsem k tomu nikdy nesebrala odvahu.
Není tady
lepista napsal(a):
To vyříkat si to s matkou mě již napadlo. Má sestra to udělala (měly problém v jiné oblasti) a jejich vztah se vylepšil. Na rozdíl od mé sestry jsem k tomu nikdy nesebrala odvahu.
Jsi dospělá žena, seber odvahu a popovídej si s maminkou. Ne jako výčitku, ale jako sdělení. Že chápeš, že třeba dál s tvým tatínkem být nemohla, že je fajn, že je šťastná s jiným mužem, tys však jejich rozchod vnímala tak a tak... Určitě najdeš vhodná slova, abys maminku nezranila, pouze jí to sdělila. Držím palce.
A děkuji za odpověď ohledně dětí.
Není tady
Agewo nevadí i když to logicky vyznívá, že ano. Jak matka, tak pak i otec se znovu oženili a vzali si partnery se kterými byli spokojenější a asi se k sobě i lépe hodí. Já ale napsala, že je mi líto, že nemám svoji původní rodinu. Tam jsem byla doma a na tu nemohu zapomenout. Rozvod vnímám jako ztracený ráj.
Není tady
helena napsal(a):
celý život to v sobě dusím... neumím se toho zbavit...
Neuvažovala jsi o tom probrat to s odborníkem? Možná i dřív, než s maminkou - třeba by se našel nějakej vhodnej způsob, jak jí to sdělit, abys nemusela "nikomu ubližovat", případně podpořenej lehkou medikací.
Heleno s odborníkem jsem to probírala, před lety jsem si chtěla v tomto "zamrznutí v dětství" udělat pořádek. Mimo jiné mi radil, že mám své matce odpustit, že jsem dost stará na to jít dál apod. Teď bohužel situací kdy jsem byla pozvána na tu oslavu svatby došlo k zásahu do černého.
Musím si se svou matkou promluvit, v tom máte, holky, pravdu. A promyslet jak to říkat.
Není tady