rudolf napsal(a):

Máš dvě možnosti- všechno si to v sobě porovnat a žít s tím, že tento muž má již minulost - dítě a pokud |Ti to nepůjde, nastoupí druhá možnost- odejít od něj a najít si svobodného. Tvého přítele ale chápu-bojí se , protože má špatnou zkušenost. Byla mu nevěrná a třeba k tomu měla důvod, nebo neměla- to neví nikdo-jen on. Nejdřív si musíš urovnat, co nejlépe myšlenky- co Ti vadí nejvíc, málo a co vůbec. Nezapomeň, že  dítě bude mít pořád- to prostě nezměníš.

To já všechno vím, ten chlap je pro mě ten nejlepší... Ale někdy se rozbulím a když máme malýho, tak jsem bez nálady... A pořád si jen říkám proč tzo ona měla zadarmo a já budu čekat x let... I já ho chápu, jen mi chyí plány do budoucna... V nich je jen jeho syn... někdy už tam přidává i mě a naše děti... Ale já nevím, jak v něm zlomit tu nedůvěru... Je pracovně pryač, domů jzcdí jen na víkendy, takže bych taky měla možnost ho podvádět, ale nechchi... jen nevím, ja to zvládnout...

helena napsal(a):

proč tzo ona měla zadarmo a já budu čekat x let
Aby sis to víc užila... možná právě proto, že "neznali se ani půl rou, když do toho praštili" jim to taky nevydrželo.
A beruško - pokud to je tak, že "někdy se rozbulím a když máme malýho, tak jsem bez nálady", tak to je nejlepší cesta k tomu, aby přítel ty "plány do budoucna" rychle přehodnotil.

Jo, tak i tohle si uvědomuju, ale já nevím, jak to zvládnout, dřív mi to nevadilo, těšila jsem se na malýho, ale čím víc toužím po svým tím víc s tím bojuju.... Já jen vím, že ho nechci ztratit....nikdy jsem nikoho nemilovala jako jeho...

rudolf napsal(a):

Tak v tom případě to musíš brát jako hotovou věc a v hlavě si srovnat, že děcko jeho je, že ho bude mít občas doma, je to jeho syn a záleží mu na něm- nemůže ho nevídat. Změň si přístup k situaci- ne že se dělíš, že závidíš bývalé mnželce, že má hned dítě. To bylo a neovlivníš to. Toto-ten jejich vztah Ti nepřísluší řešit. Vztah máte vy dva.  Zkus toto vše příteli říct- jen mu neříkej, že bys mohla být nevěrná a nechceš- to prosím ne- o tom se nemluví, to se jen dodržuje

Nejhorší je, že on to všechno ví... ale asi jediná možnost je, si to v sobě nějak posládat, od malého nehodlám tahat, naopak.... Pomáhám mu jak jen to jde...

helena napsal(a):

já nevím, jak to zvládnout
Jedině si zvyknout... jinou radu nemám... jen (vůči prckovi) ošklivý přirovnání... říkáš "nikdy jsem nikoho nemilovala jako jeho" - tak si zkus představit, že má přítel například nějakou nemoc, která má čas od času jakejsi neškodnej, leč neléčitelnej a pro okolí nepříjemnej projev, o kterým ale nemůžeš říkat, že ti vadí,protože bys mu ublížila... a záleží jen na tobě, jestli ho budeš akceptovat nebo to pro tebe bude nepřekonatelná překážka.

Tak takovéhle přirovnání by mě nenapadlo Ale moc děkuju... Někdy se to prostě sejde... Jedna kámoška je těhotná (má dvě děti a nového přítele ani ne třičtvrtě roku) druhá kamarádka se vdává a plánujou rodinu a to má její chlap taky děti... Jen mě asi chybí ten posun...

rudolf napsal(a):

Přesně tak - souhlasím s Helenou. Také je potřeba do budoucna počítat s tím, že mohou nastat problémy s tím, kdo a kdy malého bude mít.Bývalá manželke se může seknout atak. Ale nepředbíhejme. Je to na Tobě- poskládej si to sama v sobě. Vždycby bude přítel a syn - nikdy to jinsk nebude - v budoucnu tedy možná manžel a syn

Vím vím, pravdu máte... Tak jen dotaz,.. jak dokázat chlapovi, že jsem ta, které může věřit??ona se seká už teď, nechce nám ho dávat, jde proti mě a tak.... jednou bychom si malého chtěli vzít, ale až budeme mít rodinu...

helena napsal(a):

cítím toohu po rodině... Jedna kámoška je těhotná (má dvě děti a nového přítele ani ne třičtvrtě roku) druhá kamarádka se vdává a plánujou rodinu a to má její chlap taky děti
Nevím, kolik ti je, respektive kolik máš času... ale spíš mi to celý připadá, že chceš totéž, co mají "ty ostatní", který k tomu přišly dle tvýho pohledu "zadarmo", zatímco ty budeš "čekat x let".
jednou bychom si malého chtěli vzít
Hm... a jeho máma o tom ví? A ty jsi srovnaná s tím, že k "vlastnímu mazíčkovi" budeš mít doma "cizí dítě" a jejich táta se jim bude (nebo by měl) věnovat stejně? Dost bych se divila - zvlášť když píšeš to, co píšeš.

Jo možná jo, kdo ví. Díky za názor.

jarmila.sagova.9 napsal(a):

Ahoj holky, už jsem nevěděla s kým se poradit, tak snad najdu odpověď tady. S přítelem jsme rok. Podle něj jsem pro něj ta pravá, žijeme spolu, milujeme se... Nemá to jedinou chybičku. 
Jenže on má jedno dítko, malému je rok a půl, jeho ex ho podváděla už jako těhotná a opustila ho pár měsíců po narození malého. Dlouho mu trvalo než mi začal věřit.
A jediné s čím teď bojuju já, je to, že ona s ním měla dítě a neznali se ani půl rou, když do toho praštili.. Jenže u nás je to tak, že svatba určitě bude-vzít si mě chce-ale v budoucnu a dítě pochopitelně taky chce... Jenže mě bolí pokaždé, když tu máme malého.. nevím proč... Vím, že chlap s dítětem je někdy fakt za trest..Já asi jen závidím, neo nevím, prostě ona mohla nosit jeho dítě a já na to všeno musím čekat, stále čekat, než mi bude natolik věřit, aby se mnou tu rodinu měl... Holky... já jen nevím, jak to přečkat... vydržet než opravdu přijde s tím prstýnkem... Prostě jsem si představovala, jak najdu toho pravého a on si mě vezmě a budem mít děti a místo toho řešíme jen jeho dítě... To malé pro mě prosatě nic neznamená... jsem jen teta...možná i to mě ničí... že si nejsme rovni... jeho bolest a zklamání chápu, ale jak to zvládnout, když cítím toohu po rodině? jak se s tím poprat...

A si si istá, že to "druhé" dieťa úplne nevytlačíš, až bude mať svoje? Že ho nedonútiš odísť do ilegality, keď sa s ním bude chcieť stretávať...? Nebolo by nakoniec lepšie pre všetkých nájsť si bezdetného a nadržaného ženiť sa čo najskôr?

jarmila.sagova.9 napsal(a):

Ahoj holky, už jsem nevěděla s kým se poradit, tak snad najdu odpověď tady. S přítelem jsme rok. Podle něj jsem pro něj ta pravá, žijeme spolu, milujeme se... Nemá to jedinou chybičku. 
Jenže on má jedno dítko, malému je rok a půl, jeho ex ho podváděla už jako těhotná a opustila ho pár měsíců po narození malého. Dlouho mu trvalo než mi začal věřit.
A jediné s čím teď bojuju já, je to, že ona s ním měla dítě a neznali se ani půl rou, když do toho praštili.. Jenže u nás je to tak, že svatba určitě bude-vzít si mě chce-ale v budoucnu a dítě pochopitelně taky chce... Jenže mě bolí pokaždé, když tu máme malého.. nevím proč... Vím, že chlap s dítětem je někdy fakt za trest..Já asi jen závidím, neo nevím, prostě ona mohla nosit jeho dítě a já na to všeno musím čekat, stále čekat, než mi bude natolik věřit, aby se mnou tu rodinu měl... Holky... já jen nevím, jak to přečkat... vydržet než opravdu přijde s tím prstýnkem... Prostě jsem si představovala, jak najdu toho pravého a on si mě vezmě a budem mít děti a místo toho řešíme jen jeho dítě... To malé pro mě prosatě nic neznamená... jsem jen teta...možná i to mě ničí... že si nejsme rovni... jeho bolest a zklamání chápu, ale jak to zvládnout, když cítím toohu po rodině? jak se s tím poprat...

Nedivím se mu,když se jednou takhle spálil; já být tebou,tak asi netrvám tak šíleně na té svatbě,ale zpracovávám ho nejdřív k tomu dítěti - dle tvého psaní ti jde hlavně o to mít spolu dítě si myslím.Svatba dnes ani nakonec dříve nebyla zárukou manželského a vůbec partnerského štěstí.Tak ti přeju úspěšný tah na branku a nedej se!

jarmila.sagova.9 napsal(a):

Ahoj holky, už jsem nevěděla s kým se poradit, tak snad najdu odpověď tady. S přítelem jsme rok. Podle něj jsem pro něj ta pravá, žijeme spolu, milujeme se... Nemá to jedinou chybičku. 
Jenže on má jedno dítko, malému je rok a půl, jeho ex ho podváděla už jako těhotná a opustila ho pár měsíců po narození malého. Dlouho mu trvalo než mi začal věřit.
A jediné s čím teď bojuju já, je to, že ona s ním měla dítě a neznali se ani půl rou, když do toho praštili.. Jenže u nás je to tak, že svatba určitě bude-vzít si mě chce-ale v budoucnu a dítě pochopitelně taky chce... Jenže mě bolí pokaždé, když tu máme malého.. nevím proč... Vím, že chlap s dítětem je někdy fakt za trest..Já asi jen závidím, neo nevím, prostě ona mohla nosit jeho dítě a já na to všeno musím čekat, stále čekat, než mi bude natolik věřit, aby se mnou tu rodinu měl... Holky... já jen nevím, jak to přečkat... vydržet než opravdu přijde s tím prstýnkem... Prostě jsem si představovala, jak najdu toho pravého a on si mě vezmě a budem mít děti a místo toho řešíme jen jeho dítě... To malé pro mě prosatě nic neznamená... jsem jen teta...možná i to mě ničí... že si nejsme rovni... jeho bolest a zklamání chápu, ale jak to zvládnout, když cítím toohu po rodině? jak se s tím poprat...

Asi to nebude bez jediné chybičky, když tady píšeš, že?
Přestaň žárlit a nebuď vdavekchtivá. Jestli si opravdu myslíš, že na něj musíš mít papír a že bez něj není vztah, tak jsi ještě nedospěla. A jestli tě ničí, že řešíte jen jeho dítě, tak si najdi takového, který dítě nemá.
Nejsme si rovni - to pro tebe znamená co? On má dítě, já mám dítě?
Jako malá holka.
Rok je krátký čas. A nesrovnávej se s jeho bývalou, vztah není závod ani časové mety.

Tvůj přítel a matka jeho dítěte byli manželé?

Pokud pro tebe už teď jeho dítě nic neznamená tak až budeš mít svoje bude to ještě horší. Buď se smiř s tím, že přítel bude mít syna vždycky, ostatně s tím jsi do toho šla. Nebo od něj odejdi. Manželství kde funguje tvoje děti, naše děti je vždycky náročnější a chce to hodně tolerance.
Dokázat mu nějak aby ti věřil asi nejde, to nevím

Co to je za nesmysl - jednou si jeho  dítě chceme vzít k sobě. Tak měním názor. Nejsi dospělá na vztah, natož na manželství s mužem, který má dítě. Mermomocí se chceš někam napasovat.  Pokud nechceš ztratit i to, co máš, tak přestaň myslet na svatbu, vlastní mimino a pracuj na vztahu k příteli  s tím , že není jen on, ale i jeho syn. Pokus toto zvládněš , mysli pak dál. Ale nemyslím si, že to zvládneš. Cítím trochu sobectví- Já,já a pak já.