Tchýně v tom jede s ním... když jsme chtěli říct jiný názor, postoj, nebo udělat věci jinak, než chtěl on, tak nás nabádala, ať neděláme problémy, ať radši poslechneme, když tchán řekl něco nevhodného, neřkuli přímo sprostého, tak ho obhajovala a ponoukala nás, ať jdeme za ním:" on nebude klopit uši, vy jste mladší, on má zkušenosti, on to myslí dobře, on to řekl, protože už si nevěděl rady..." Ale aby sám přišel a řekl:" sorry, nemyslel jsem to tak, pojďme si promluvit..." to ne.

Heli "inteligent stejnou chybu neopakuje..." - to mě po ránu rozesmálo / když si ji představím v souvislosti s tchánem...

eremuruss napsal(a):

jarena napsal(a):

Natasha 59 napsal(a):

Křepelko, své děti neskutečně miluju, ale  nebyla jsem daleko, abych byla jako tvoje matka. Když mi dospělá dcera oznámila, že se bude vdávat, nezažívala jsem žádný pocit štěstí a radosti, ale strašně hluboký citový šok, zradu, pocit  zklamání. Zhroutil se mi svět - došlo mi, že moje,  MOJE rodina končí, rozpadá se, že už to nikdy nebude jako dřív, že už nezasedneme ke společné snídani v neděli v pyžamech, nebude společné povídání večer v obýváku, že už nebudeme všichni u vánočního stromku, prostě, že už vše bude jiné. Měla jsem ale dost času to rozchodit a ( s nechutí v sobě) svatbu zorganizovala, nevěstu vychválila (opravdu byla ale nádherná), vše bylo jak má, veselo, spousta gratulací, děkováni, plno příjemných hostů, krásných fotek. Dcera mi za krásnou svatbu poděkovala a pozvala mne za to na relaxační den. Ale ve mně je dodnes, i po 4 letech, pocit ublíženosti, že od nás odešla, že opustila svoji rodinu a založila svoji i když k nám jezdili co dva týdny a vztahy máme velmi dobré. Podobně těžce jsem prožívala i oznámení, že čekají miminko, to už byl pro mě naprostý konec mé rodiny, protože se v té době osamostatnil i syn a zůstali jsme sami. Vnučka je úžasná, milujeme ji, bereme si ji jak jen je to možné ale už je vídáme méně. Od té svatby už nic není jako předtím, žádný víkend, žádné narozeniny, žádné svátky nejsou tak krásné. A já se s tím asi už nikdy nesmířím.
A tak mi došlo, že to samé jsem přece udělala kdysi i já svým rodičům!!  O to víc teď za nimi jezdím, trávím s nimi víc času  a v duchu se jim omlouvám, že jsem je roky časově zanedbávala. Nezatracujte hned své matky, taky se jednou ocitnete v podobné situaci a věřte, vůbec to není lehké, tím spíš, když už se s partnerem v podstatě nemáte o čem bavit.
Křepelko, zkus to překousnout, třeba to matka cítí podobně a nedokáže to potlačit. Zkus jí dát najevo, že ji máš přesto ráda a že ji potřebuješ.
Předpokládám že už máš miminko, tak buďte všichni moc šťastní

Chudáci děti. I ty jsi chudák, protože jsi za celou dobu nežila svůj život. Žila jsi život manžela a dětí. Teď ti děti odešly a nemáš NIC. Tohle ať je výstrahou všem takovým, které neumí žít, ačkoliv život mají jen jeden a už nikdy to neopraví.  Velmi smutné čtení. Mít pocit ublíženosti z toho, že se dcera vdala a šla žít svůj život, je velmi choré. A s tím miminkem - to ani nekomentuju. To je na psychologa.

Mam to stejne jako Natasha

Tak potom chápem, prečo to vyzeralo, že aspoň syna budeš mať na krku až do smrti  (svojej alebo jeho...) = plnil ti tvoje podvedomé prianie.

Čo majú tie decká stále s tým Zélandom? Asi, že je najďalej, jako to ide, čo............ale povedz mi, jako sa im podarilo prenajať byt aj so synom??? Ale spravili to dobře, to je fakt!

Selima napsal(a):

eremuruss napsal(a):

jarena napsal(a):

Chudáci děti. I ty jsi chudák, protože jsi za celou dobu nežila svůj život. Žila jsi život manžela a dětí. Teď ti děti odešly a nemáš NIC. Tohle ať je výstrahou všem takovým, které neumí žít, ačkoliv život mají jen jeden a už nikdy to neopraví.  Velmi smutné čtení. Mít pocit ublíženosti z toho, že se dcera vdala a šla žít svůj život, je velmi choré. A s tím miminkem - to ani nekomentuju. To je na psychologa.

Mam to stejne jako Natasha

Tak potom chápem, prečo to vyzeralo, že aspoň syna budeš mať na krku až do smrti  (svojej alebo jeho...) = plnil ti tvoje podvedomé prianie.

Jenomze synovi bych prave prala nejakou pritelkyni,aby zacal zit normalni zivot.

Neboli Erem - ty (bys) chtěla chlapa, bez kterého jeho matka nedokáže žít? Z vlastní zkušenosti velmi, ale opravdu velmi nedoporučuju.

lupina montana napsal(a):

Čo majú tie decká stále s tým Zélandom? Asi, že je najďalej, jako to ide, čo............ale povedz mi, jako sa im podarilo prenajať byt aj so synom??? Ale spravili to dobře, to je fakt!

Normálka, trojizbák - sharovali ho študenti, dvaja, každý jednu izbu - a v jednej zostal synáčik, akurát už musel platiť svoj podiel na energiách a nájomnom (rodičia sú mäkkí pýtať od neho extra nájomné), plus podieľať sa na upratovaní, údržbe, opravách...

Vim o cem mluvis,mam takoveho pritele a leze me to pekne na nervy.
O to horší je, že by sis přála přesně takovýho syna...
je to zrejme tim,ze jsem zila jen s nima a pro ne
A teď najednou nemáš jinou hračku

Upravil(a) helena (21. 2. 2014 12:59)

eremuruss napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Neboli Erem - ty (bys) chtěla chlapa, bez kterého jeho matka nedokáže žít? Z vlastní zkušenosti velmi, ale opravdu velmi nedoporučuju.

Vim o cem mluvis,mam takoveho pritele a leze me to pekne na nervy.Hodinu co hodinu telefonaty bud on nebo matka.
Vim,ze je to hrozne,ale neumim si pomoct je to zrejme tim,ze jsem zila jen s nima a pro ne.

Jako tvoje tchýně, evidentně.....a moje. A mého děcka....Z toho logicky plyne, jak nebezpečný je "žít jen pro děti"

Upravil(a) lupina montana (21. 2. 2014 12:59)